Štafeta vědců v dokumentárním experimentu

Proč je film Hranice poznání – jeden z nejočekávanějších snímků letošního ročníku AFO – dokumentárním blockbusterem?

Foto z dokumentu Hranice poznání. Foto: themostunknown.com

Sejde se mikrobioložka, fyzik a kognitivní psycholog… Věta, která zní jako klasický začátek ohraného vtipu, symbolizuje koncept jednoho z nejočekávanějších dokumentů letošní mezinárodní soutěže festivalu Academia Film Olomouc. Hranice poznání (The Most Unknown, 2018) je celovečerním počinem amerického dokumentaristy Iana Cheneyho, jehož hlavní poselství spočívá v důrazu na vědeckou spolupráci a otevřenost vůči výzkumu z jiných oblastí, než které se člověk sám věnuje.

Koncept filmu je odvážný a ambiciózní. Setkává se v něm postupně devět badatelů z nejrůznějších vědeckých odvětví a z odlišných koutů světa. Zatímco jeden vědec se vždy snaží proniknout do tajů jemu neznámé disciplíny, druhý mu vykládá smysl a cíl svého bádání. Poté přijde na scénu další vědec a jiný obor a ze zasvěcence se záhy stane laik. Před diváky se s měnícími se účinkujícími utváří celé spektrum vědy ve vší její rozmanitosti. Mikrobioložka se v Itálii snaží proniknout do tajů temné hmoty, fyzik zabývající se touto problematikou se následně přesouvá do Belgie, kde mu tamní kognitivní psycholog vysvětluje fungování lidského vědomí. Na řadu posléze přijde USA, Havaj, Portoriko…

Štafetový způsob vyprávění je narativní strategie, která není příliš obvyklá ani pro fikční kinematografii. Využíval ji například maďarský klasik Miklós Jancsó ve slavných filmech Beznadějní (1966) nebo Hvězdy na čepicích (1967), v posledních letech na tomto principu fungoval například Válečný kůň (2011) Stevena Spielberga. Ian Cheney se pokusil takto vystavět dokumentární film. Jako štafetový kolík mu posloužila věda a prozatímní limity lidského poznání a jako tmel, který drží jednotlivé segmenty pohromadě, vždy funguje jeden z dvojice momentálně sledovaných vědců.

Dokumentární blockbuster

Velkorysý koncept projektu Hranice poznání se vymyká stereotypnímu vnímání dokumentárních filmů, jako jsou direct-to-TV snímky s mluvícími hlavami, na kterých nelze najít nic formálně progresivního. Na zmíněné štafetové naraci lze vysledovat rozšiřující se tendenci využívat v dokumentech narativní strategie fikčního filmu. Neméně velkorysá je i vizuální stránka a výpravný rozmach snímku, který se odehrává doslova po celém světě. Díky změnám prostředí a působivým ustanovujícím záběrům při přechodech od jedné vědecké kapitoly ke druhé divák ani nepotřebuje explicitní titulky, aby přechody zaznamenal a vstřebal.

Film Hranice poznání byl v roce 2018 zahajovacím snímkem prestižního kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX. Foto z dokumentu. Foto: themostunknown.com

Podobně jako v případě nejvýraznějších výstřelků dokumentární odnože kinematografie z poslední doby, například Nikdy nezestárnou (They Shall Not Grow Old; 2018) nebo Zastavte vymírání (Racing Extinction; 2015), můžeme v  případě Hranic poznání mluvit o formě „dokumentárního blockbusteru“ v tom smyslu, že používá pro dokument nezvyklé narativní postupy, typičtější pro fikční film a lze na něj aplikovat pojem narativní komplexity Jasona Mittela. Odpovídá však film Hranice poznání takové definici dokumentárního blockbusteru nejen po stránce zpracování, ale i z hlediska obsahu?

Neustálé střídání témat, protagonistů i prostředí na jednu stranu dodává filmu jasnou strukturu a dynamiku, nicméně také nevyhnutelně vede k určité eklektičnosti a zkratkovitosti jednotlivých segmentů. V tomto ohledu Ian Cheney a zbytek tvůrčího týmu jednoznačně upřednostnil pestrost a popularizační faktor před ponořením se do skutečné vědy. Vybraná témata jsou pouze představena, problematika načrtnuta a hned se jde zase „o vědce dál“. V tematickém rámci filmu jde ale ve výsledku o funkční rozhodnutí. Jaké je vlastně téma tohoto filmu? Skrývá se už v jeho názvu Hranice poznání. Všechna témata, všechny participanty a jejich výzkumy pojí právě touha poznat dosud nepoznané. Rozšířit hranice lidských vědomostí do doposud neprobádaných končin. Při takto vytyčeném úkolu čelí nevyhnutelnému riziku, že jejich výzkum skončí ve slepé uličce. S touto nepříjemnou alternativou se každý z nich musí naučit žít.

Setkání s vědeckými souputníky, kteří na jiných hřištích čelí podobným výzvám, mělo jistě pro každého zúčastněného i jistý terapeutický účinek. Forma vzájemného sdílení vědomostí navíc přispívá k vědecké spolupráci, která může mít na samotné bádání blahodárný vliv. Aneb slovy klasika – nejlepší cesta k porozumění je vysvětlit problém někomu jinému!