Všechno je v pořádku
„Je třeba vědět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka…“ hřímal Ludvík Vaculík ve svém bilančním projevu na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, od jehož uskutečnění uplyne za několik málo dní přesně 50 let. Tento projev – o rok později rozpracovaný do manifestu Dva tisíce slov – spolu s dalšími projevy, které na sjezdu zazněly, dosud nejvýrazněji ventiloval roztrpčení československé (rozhodně nejen kulturní) veřejnosti nad uplynulými promarněnými roky a jednoznačně požadoval zásadní strukturální reformu celého systému.
Když jsem se v květnu tohoto roku účastnil v Kodani mezinárodní autorskoprávní konference s názvem „Copyright – To be or not to be“, samozřejmě jsem očekával, že odpověď, k níž konference nakonec dospěje, bude: To be! Na co jsem však přece jen připraven nebyl, byla takřka úplná absence (sebe)kritického přístupu.
Každý, kdo se někdy účastnil vědecké konference, ví, že v časovém prostoru, který je jednotlivým vystupujícím obvykle poskytnut pro jejich příspěvky (cca 10–20 minut), není možné v úplnosti představit komplexní řešení jakéhokoli problému, který není zcela triviální. Pokud je však jako zásadní argument pro zachování stávajícího modelu autorského práva uváděno, že „i autor si občas musí koupit u benzínky naftu“, a všechny kritické výtky jsou šmahem odmítnuty s tím, že „to je všechno nesmysl“, je to přece jenom trochu málo i na takto střídmou časovou dotaci. (Tedy ne že by zmíněná konference neposkytla značné množství zajímavých postřehů a informací, včetně statistických. Jenom na to existenciální bilancování se nějak zapomnělo.)
Autorské právo ve stávající podobě bylo do značné míry vymyšleno a formulováno v 19. století. Prvotní náznaky autorského práva pak sahají historicky ještě mnohem dále a jsou spojeny především s vynálezem mechanického knihtisku. Na počátku autorského práva stál tedy vynález nové reprodukční technologie – a zdálo by se proto přirozené, že s dalším proměňováním reprodukčních technologií bude docházet i k proměnám autorského práva. Namísto proměn jsme však v posledních desetiletích sledovali spíše jenom bobtnání. Přibývaly stále nové typy práv „souvisejících s právem autorským“ a trvání těch stávajících se prodlužovalo, přibývaly organizace daná práva prosazující. Co naopak ubývalo, byly podmínky pro získání těchto práv. Odpovědí autorského práva na digitální revoluci, která úplně proměnila naši zkušenost s vytvářením, šířením i prostou „konzumací“ autorských děl, bylo opět další bobtnání.
Možná že nastal čas se zastavit a položit si hamletovskou otázku z názvu výše uvedené konference se vší vážností: „Být, nebo nebýt?“ To je, oč tu běží. Zní-li základní odpověď „být“ (a tak zní i moje odpověď), musejí jedním dechem následovat další otázky: Má v době, kdy lze autorské dílo vytvořit jediným stisknutím tlačítka telefonu, smysl, aby takováto „díla“ byla automaticky bez dalšího chráněna? Má smysl, aby ochrana bezpodmínečně trvala u každého autorského díla celý život autora a 70 let po jeho smrti, bez ohledu na výši investice a míru kreativity do jeho tvorby vložené? Nesuploval by příjmy autorů z autorských práv (často reálně nevelké) v mnoha ohledech lépe promyšlený systém státních či jiných veřejných dotací (který už stejně do určité míry funguje)? Odpovídá současný model autorského práva poslednímu technologickému vývoji, včetně prvních náznaků vytváření „děl“ umělou inteligencí? A tak dále.
Namísto zásadní systémové reformy, kterou v letech 1967 a 1968 požadoval Ludvík Vaculík, přijely v srpnu 1968 do Československa tanky a pokračující trend ignorování vršících se problémů vedl o dvacet let později k definitivnímu kolapsu režimu. Možná je tato moje paralela úplně mylná a se současným autorským právem je přece jen všechno v naprostém pořádku. „Jenže člověk by se měl snažit dosáhnout dál, než kde mu končí ruka. K čemu by jinak bylo nebe?" (R. Browning)
