Posmutnělá konference v unaveném Polsku
Odborná konference do značné míry reflektuje aktuální podobu oboru a to, jak se mu ve světě daří. V tomto ohledu loňská Radio Research Conference nabídla obraz spíše rozpačitý. Pořádající organizace ECREA je zdola budovanou komunitou odborníků z oblasti tradičních i nových médií napříč Evropou. Konferenci Radio Research pořádá sdružení již pátým rokem v některé z evropských zemí, často ve městě, které je úzce spojeno s významným akademickým, ale i rozhlasovým pracovištěm. Loňský podzim přivítal učitele a studenty vysokých škol i praktické rozhlasáky, kteří jsou ochotni svou tvorbu teoreticky reflektovat, v polském Lublinu, městě proslulém vynikající redakcí rozhlasového featuru.
Lublin leží asi tři hodiny cesty od Varšavy a taková dálka umožňuje vytvářet v bezpečné vzdálenosti od centra experimentálnější a kosmopolitnější podobu rozhlasové nonfikce, než prosazuje oficiální polská škola. Ve stále obtížnější situaci polských médií působí svoboda dokumentární redakce opravdu osvěžujícím dojmem. Potvrzením stavu je také skutečnost, že kolegové z Lublinu pravidelně zastupují Polsko na nejprestižnějších evropských rozhlasových soutěžích.
Spotřebitelé v Anglii a v Číně
První ze tří letošních konferenčních sekcí Technologie, produkce a vysílání představila především podcasty a rádio na internetu z mnoha úhlů pohledu. Nechyběla ani připomínka největšího, nejpopulárnějšího a nejvyhledávanějšího světového podcastu popularizujícího vědu a techniku Radiolabu. Martin Spinelli mluvil o masivním vlivu dvou zakladatelů a moderátorů tohoto unikátního pořadu, Jadu Abumradovi a Robertu Krulwichovi, na generaci lidí, kteří vyrůstají s internetem a nové vydání podcastu si nenechají nikdy ujít. Hodinový, sofistikovaně vyskládaný mix vědeckých poznatků na konkrétní téma s neformální moderací a nesmírně bohatým sound designem připravuje tým zhruba deseti lidí a činí tak už dvanáct let. Trochu stranou zůstala na konferenci ještě před několika lety opěvovaná technologie DAB rádií, jakkoli Lawrie Hallett ve svém příspěvku vyjádřil pevné přesvědčení, že právě v DAB technologiích leží budoucnost rádia. Mladší posluchači na něj koukali dost skepticky.
Zatímco kolegové z polských univerzit, kterých byla na konferenci logicky převaha, se občas zabývali obtížně uchopitelnými tématy, jež známe z odborného diskurzu i u nás (například úvahami o rozhlasovém publiku s východiskem v těžko měřitelném rozhlasovém specifickém vnímání v příspěvku Anety Wójciszyn-Wasil), ukázal nám guru anglosaské rozhlasové teorie, jak se dělá opravdu velkorysý výzkum. Guy Starkey připravil případovou komparační studii dvou publicistických pořadů, britského a čínského, které se v obou těchto zemích na dvou kontinentech vysílají ve velmi výhodném čase, mají obrovské produkční zázemí a vysokou poslechovost. Kdo sleduje pravidelně polední hodinový publicistický pořad You and Yours na BBC4, rozhodně ho neminou žádné spotřebitelské trendy a především zjistí, jak se ve všech ohledech dovolat svých práv. Dozvíte se tady leccos: jak zůstat věrný módě a přitom moc neutratit, jak předčasně nezešedivět a jaké prostředky si k tomu nakoupit, co stojí za oblibou mobilních karavanů a kam se s nimi dá levně zajet, jak se proletět soukromým letadlem, případně jak si sestavit pohřební plán. Peter White a Winifred Robinson jako moderátoři této show jsou v kontextu britského rádia hvězdami první velikosti, přestože neuvádí ve svém pořadu žádné celebrity a mluví s lidmi o věcech, jež se dotýkají jejich každodenního života. Guy Starkey porovnal produkční zázemí britského You and Yours a obdobného čínského pořadu Tian Tian 315. Oba především hájí zájmy svých posluchačů jako konzumentů a uživatelů různorodého zboží a služeb. Vědomě se staví na jejich stranu a posluchači je za to milují. Starkey stanovil množství kritérií pro komparaci obou pořadů: náklady, posluchačský dosah, tematickou šíři, vliv pořadu na výskyt témat v jiných médiích, denní a týdenní poslechy, demografickou i genderovou skladbu posluchačů a mnoho dalších ukazatelů. Prokázal, že jak v Británii, tak i v Číně rozhlasový pořad výrazně pozvedl sebevědomí konzumentů a rehabilitoval tak postavení rádia jako stále vlivného média na reálné chování občanů té které země. Není celkem důležité, na co přesně Guy Starkey přišel, osobně mne fascinovala velkorysost toho výzkumu, obrovské množství rešerší, spolupráce britských a čínských vědců. Ptala jsem se na to Starkeyho v jednom z množství hovorů, které se na konferencích vedou v rámci popíjení kávy a pojídání obědů. Jen se usmál a říkal, že do Číny jezdí dlouho, má tam řadu přátel a kolegů, a že celý projekt vznikl kdesi u sklenky vína, jak už to bývá. (Později zjišťuji, že ve skutečnosti přednesl recyklát z velkolepějšího výstupu v roce 2016, ale tak už to v akademickém světě chodí, ehm.) Inu, Guy. V Čechách nemáme přeloženou žádnou z jeho důležitých publikací, pozornost zaslouží minimálně jeho knihy Radio in Context nebo Local Radio Going Global.
Ženy, piráti a studenti
Sekce Komunikace, komunity a společnost do značné míry rozvíjela výše naznačená témata. Například Belgičanka Vinciane Votron zvažovala specifika nového rozhlasového publika, které vyrostlo již výhradně na interaktivně sdílených rozhlasových pořadech v podcastu a na internetu. Kdo má ovšem zkušenosti s prezentacemi Jakuba Macka, značně by se ošíval z poměrně banálních zjištění. Svůj prostor dostala i stále populární metoda oral history (příspěvek Magdaleny Szydlowske), která umožňuje prohlubovat vědomí historických souvislostí a především zvýrazňuje participaci posluchačských komunit na vzniku a následném šíření rozhlasového pořadu s historickou tematikou. Logicky mne potěšil celý blok věnovaný genderové problematice, například kauze Irene Greenwoodové, která v pořadu Žena ženám v letech 1948–1954 výrazně posunula vnímání ženské rovnoprávnosti v Austrálii (vystoupení Jeannine Baker z Univerzity v Sydney). Méně než v minulých letech se tentokrát objevovalo téma komunitních rádií, v drobné prezentaci Urszuly Doliwy jsem vzpomněla na kauzu Radia 1 z raných devadesátek, neboť, jak se ukázalo, i v Polsku mají v tomto období svá pirátská rádia a nostalgicky tu dobu popisují v souvislosti s divoce probuzenou mediální svobodou.
Sedmdesátiletý básník, rozhlasový tvůrce a teoretik Sean Street na RRC 2017
Sekci Etika, estetika a rozhlasové umění ovládli studenti, členové organizace Young ECREA, pro které prezentace na této konferenci znamená často první možnost vystoupení na mezinárodním fóru. Akcent se tak přenesl například směrem k hudebním rádiím, zvukovým kvalitám proudového vysílání, novým naratologickým možnostem rozhlasového dokumentu a storytellingu.
Osvěžující prezentaci přinesl tým Sound Positive Studio Group lodžské univerzity, tři studenti žurnalistiky, kteří každý měsíc produkují novou rozhlasovou hru. Úroveň takové práce je samozřejmě kolísavá, absentující supervize zkušeného dramaturga způsobí občas nedostatečnou práci s tématem i režijní a herecké lapsy, ale to se koneckonců stane i v zavedených redakcích veřejnoprávních studií. Nadějný je samotný fakt prezentace podobné skupiny lidí na mezinárodní konferenci.
Podobný jev jsem zaznamenala loni v Berlíně, kdy v rámci Prix Europa dostalo šanci francouzské studentské rádio se svou reflexí uprchlické krize. Zvuková imprese mísící prvky autentických záběrů ze záchytného tábora na marockém pobřeží s fiktivními vnitřními monology lidí toužících dostat se přes plot a přes moře do vysněné Francie nabídla tehdy (2016) nový pohled na spojení fikce a nonfikce v pozoruhodně vyzrálém rozhlasovém uchopení. Se stále dostupnější technologií, která umožňuje i studentům vytvářet své pořady v profesionální kvalitě, roste význam této svobodné tvorby nesvázané žánrovými ani jinými tvůrčími dogmaty.
Od ticha básníků k DJ´s
V tomto ohledu bylo zajímavé sledovat i prezentace hlavních hostů. Sedmdesátiletý básník, rozhlasový tvůrce a teoretik Sean Street se zamýšlel nad interakcí a osobní identitou ve vztahu ke zvuku a především k tichu. Zvuk a ticho vnímá celoživotně především jako prostor k sebereflexi, vyhrazené místo pro setkání se sebou samým, intimní zónu vyhrazenou citlivým lidem nebo přímo básníkům. Polská dokumentaristka Katarzyna Michalak nabídla svůj pohled na téma vizuality rozhlasového dokumentu a demonstrovala ho na pozoruhodném příběhu Abrahama Tuszyńskeho, jehož příběh zrcadlí celé středoevropské dějiny přelomu století a prvních čtyřiceti let 20. století až do holocaustu. Ve zvukově prokresleném příběhu se potkávají prvky dokudramatu, reportáží i osobních fejetonistických impresí, výsledkem je tedy staré dobré rozhlasové pásmo v nejlepší kondici. Jako zjevení pak na akademické půdě zapůsobila postgraduantka Kathrina Smets, Dánka pohybující se zcela přirozeně po celé Evropě s logickou ambicí proniknout do BBC. Stejně směle kloubí práci na svém doktorátu s multimediálními projekty a konceptuálním uměním. Na její stránce najdeme množství rozhlasových featurů, zvukových spoluprací na filmech, projekty přirozeně kombinující statickou fotku, film a zvuk, živé DJ´ hraní, divadlo. Šíře takového záběru, jistěže blízká právě mileniálům, nabourává tradiční představu do sebe uzavřeného rozhlasového světa a dává naději šířit kvalitu a jedinečnou hodnotu auditivního zážitku v další studentské generaci.
Ilustrace: Andrzej Krauze
Havel na konec
Mým stěžejním konferenčním tématem bohužel bylo cosi méně radostnějšího. Kromě vlastního konferenčního vystoupení (Etické aspekty práce autora rozhlasového dokumentu v performativním modu) jsem se nejčastěji bavila s kolegy a kolegyněmi o politickéa mediální situaci v hostitelské zemi. Poté, co byla v lednu roku 2016 podepsána v Polsku novela mediálního zákona, která výrazně nahnala veřejnoprávní média do náruče vládních stran, objevuje se stále intenzivněji téma zestátňování médií veřejných služeb a jejich proměna ve služebná média státní. Polským vzdechům na toto téma nebylo možné se vyhnout a já jsem je aktivně vyhledávala – jak jinak tuto bezprostřední informaci získat? Naše veřejnoprávní média jsou už delší dobu politickou kořistí pro toho, kdo je zrovna u vlády, říkali mi Poláci. Veřejnoprávní, vládě nakloněná média referují o realitě diametrálně odlišně od protivládních soukromých televizí a rádií. Zatím je ještě nechává režim aspoň vysílat. Maďarská a i bulharská kolegyně už jen smutně a rezignovaně přikyvovaly, zatímco Poláci byli ještě rozhořčeni a nesmířeni s realitou současné mediální situace. A protože bylo před českými volbami, vnímala jsem všude zvednuté ukazováky: U nás to začínalo přesně takto. Populistickými sliby, vítěznými volbami, nepřijatelností hnutí a jeho předsedy pro standardní i nové politické strany. Následovalo omezení svobody pro média, rozprodání tradičních institucí do soukromých rukou, proměna soudnictví, totální kontrola jedné strany nad veškerým děním v zemi. Jen smutně pokyvovali hlavou a já jsem moc neměla co říci. Shodli jsme se aspoň na tom, že všichni čteme svým studentům z esejí Václava Havla a považujeme to za důležité.
