Psáno se slzou v oku
Není nic divného, když se autor s portrétovaným sblíží. Když ale jejich vztah přeroste v kvazirodinnou selanku a „syn“ chce o svém mentorovi podat objektivní zprávu, může to být na škodu. Martin Štoll měl svého učitele na FAMU tolik rád, že dva roky po tom, co Jan Špáta „odešel do dokumentaristického nebe“ (str. 6), o něm napsal oslavnou monografii.
Jak Štoll přiznává, tlaku Špátovy osobnosti podlehl během studií, později s ním spolupracoval jako asistent, přiměl ho ke knižnímu rozhovoru Okamžiky radosti a vydání úvah Mezi světlem a tmou. Objemná monografie stručně nazvaná Jan Špáta (Nakladatelství Malá Skála, Praha 2007) tak může být pokládána za vrchol Štollova úkolu a posedlosti. O své knize píše, že je jak pro ty, kteří dokumentaristovu práci podrobněji neznají, stejně jako pro „odborníky a filmaře“. Zdá se, že to byl příliš ambiciózní úkol, jehož výsledek neuspokojí ani jednu skupinu. Zásadním problémem knihy je, že Štoll ke Špátovi přistupuje s přílišnou úctou a opatrností, aby nerušil kult, který mezitím sám buduje.
První část monografie nazvaná Pesimista rozumem – optimista srdcem se věnuje Špátově profesnímu životu. Dozvíme se, že rodiče z něj chtěli mít papírníka, ale po absolvování FAMU získával praxi jako kameraman Zpravodaje, po světě natáčel na zakázku, aby se nakonec stal i režisérem a autorem. Vyprávění, které by mohlo být přístupné i tzv. většinovému divákovi, protože se v něm patosem nešetří, je ale rušeno příliš mnoha daty a odkazy. Osobní život je přitom až na malé výjimky zamlčený. Probleskne, že Špáta byl protivný pedant, ale místo toho, aby byla tato stránka osobnosti dál interpretovaná, se dočteme jenom, že měl pro to své důvody.
Štoll se navíc ze svého učitele snaží udělat významného filosofa s myšlenkovým systémem. Argumenty pro to ale hledá marně a nakonec si musí vystačit s konstatováním, že Špáta byl empatický pozorovatel, esejista. Nadužívaná slova „moudrost“ a „moudrý“ pak fungují jako vše a nicneříkající charakteristika. Jan Špáta se ve své filmové tvorbě kýče nebál, ani monografie se tomuto tématu nevyhýbá. V rozhovoru toto téma Štoll otevřel a na odpovědi kontroval, ve vzpomínkové části však místo toho dělá Špátovi advokáta. Nejvýstižnější je úvodní charakteristika filmaře: „Jeho jméno je svým způsobem firemní značkou: evokuje filmy, které jsou přes svůj smutek pozitivní, které dovedou rozplakat i rozveselit, které nabízejí katarzi, načechrají duši a pohladí a s nimiž se člověk musí cítit dobře – nejsou zákeřné a neubližují.“ Není tohle náhodou skvělá definice kýče?
Ve zcela jiném a zajímavějším terénu se ocitáme ve chvíli, kdy se autor snaží analyzovat Špátovu práci. Zde není moc místa pro hlubokou úklonu, ale na konkrétních příkladech čteme analýzu kompozice a práce s obrazem. Ruší proto, že si Štoll jako filmový pedagog neodpustí statě, které by se spíš hodily do učebnic – například když dlouze vysvětluje rozdíl mezi natáčením na film a video – nebo poučuje, že „film patří do skupiny audiovizuálních umění. Tedy vedle složky obrazové disponuje zvukem, jehož kvality jsou rovněž určeny technickou dokonalostí a obsahem...“
Nejvýstižnější je nakonec Štollův rozhovor se Špátou a vlastní Špátovy texty, ať je to diplomová práce, nebo habilitační přednáška. Ukazuje se v nich, že nejlepším interpretem a obhájcem své práce je Špáta sám. „Optimismus, ve kterém je obsažena katarze, je jediný důvod, který opravňuje tvůrce, aby někoho svým dílem obtěžoval,“ říká. A později dodává: „Mám pocit, že mě všichni kritici odjakživa žádají o něco takového (kontroverzi ve filmech – pozn. aut.). Aby tam vždycky bylo v té skříni s voňavkama kousíček toho hovna.“
Nějaké to lejno chybí i knize o Janu Špátovi.
Autor je redaktorem časopisu Instinkt
