Olga Sommerová v historické pasti
Úvodní titulek diváka zpravuje o tom, že sleduje “dokumentární film Olgy Sommerové o procesu s Miladou Horákovou na motivy opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude...”. Film o procesu na motivy opery? Dává to vůbec smysl?
Opera Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude..., která měla premiéru loni v dubnu v Divadle Kolovrat, se Soňou Červenou v hlavní roli, zobrazuje proces s Miladou Horákovou pomocí autentických dobových textů – výslechových protokolů, zpráv StB, rozsudku, dopisů Horákové na rozloučenou, básní Pavla Kohouta apod. Opera přirozeně není inscenací politického monstrprocesu, ale jeho uměleckým ztvárněním, které má místy až groteskní charakter.
Film Olgy Sommerové nevybočuje z žánru „film o filmu, divadelní hře, výstavě...“. Jde o dokumentární záznam vzniku opery, v němž je reportáž ze zkoušek prostříhána s rozhovory s tvůrci, kteří vysvětlují, jak nápad vznikl a co mysleli tím kterým inscenačním prvkem (např. proč jedna postava zpívá falzetem či proč role prokurátorů hrají děti). Žánru „historický dokument“ se autorka snaží přiblížit trojím způsobem. Za prvé nechá tvůrce opery mluvit o procesu a jeho historických souvislostech, za druhé prostříhává stylizované operní scény s jejich reálnými předobrazy, tak jak byly zachyceny v dobovém dokumentárním filmu, a za třetí film doplňuje rozhovorem s poslední žijící aktérkou procesu, prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou, a záznamem z jejího vlastního procesu z roku 2008.
Všechny tři metody Olgy Sommerové, jak učinit ze svého filmu o opeře společenský dokument o historickém tématu, však selhávají. Přestože je zajímavé dozvědět se, jak vnímají historickou skutečnost, která se stala základem opery, její autoři, Březina i Nekvasil jsou přirozeně historickými laiky a podle toho vypadají i jejich komentáře. Například Jiří Nekvasil v dokumentu říká, že odpůrci komunistů počítali s podporou Západu, protože netušili, že „svět je na několik desetiletí rozdělen dohodou na Jaltě a dále a že vlastně jsme byli dáni napospas sovětskému impériu“. To je ovšem úplná hloupost, na Jaltě se o Československu mluvilo jen v souvislosti s plánovaným postupem vojsk. O tom, že jsme se stali součástí sovětského impéria, jsme rozhodli sami v letech 1945–1948. Ve filmu dále dvakrát zazní, že dokumenty, které autoři opery používali jako podklady, byly odtajněny teprve nedávno, o čemž mají svědčit příslušná razítka. Ve skutečnosti byly však přístupné již dříve, zmíněná razítka jsou pouze byrokratickým důsledkem na konci 90. let přijatého zákona o ochraně utajovaných skutečností.
Srovnání scén opery se scénami reálného procesu nepřináší z historického hlediska nic nového. Pokud autorka dále pracuje s převzatým materiálem, jde o banální klišé: záběry „vítězného února“ s pochodujícími Lidovými milicemi, demonstraci žen za mír nebo pohledy na Stalinův pomník na Letné – z hlediska procesu poněkud anachronickými (jeho stavba začala až v roce 1952). Sommerová se také vůbec nepokouší proces s Horákovou ukotvit v historickém kontextu, a dokonce i datum, kdy se konal, se divák dozví až v druhé části filmu z řeči soudce, který čte rozsudek nad Ludmilou Brožovou-Polednovou.
Rozhovoru s Ludmilou Brožovou-Polednovou ve filmu předchází scéna, v níž Jiří Nekvasil říká, že Horáková a další obžalovaní byli právníci a že je vlastně soudili jejich bývalí kolegové a spolužáci z 20. a 30. let, kteří „vyrostli v jiném (myšleno nekomunistickém – pozn. PZ) právnickém kodexu a museli vědět, že lžou“. Vinou střihu má divák dojem, že do této kategorie patří i Ludmila Brožová-Polednová, která však ve skutečnosti byla písařkou, jejíž právní „vzdělání“ sestávalo z desetiměsíčního ideologického školení. Scény s Ludmilou Brožovou-Polednovou působí ve filmu jako samoúčelný ornament. Navíc jí Olga Sommerová klade sugestivní a zavádějící otázky, například když se jí v souvislosti s jejím procesem ptá, zda neví, že „zločiny proti lidskosti“ jsou nepromlčitelné. Brožová-Polednová však byla obžalována z vraždy, nikoli ze zločinu proti lidskosti.
Sečteno a podtrženo: Jako historický dokument film Olgy Sommerové neobstojí. Až bude chtít autorka točit nějaký další, měla by v prvé řadě pozvat ke spolupráci odborníky.
