Thor byl vždy přítomný v tom, co dělal

Český dokumentarista Petr Horký (Století Miroslava Zikmunda) se před 18 lety poprvé setkal s norským dobrodruhem, antropologem a dokumentaristou Thorem Heyerdahlem, schůzku si domluvili dnes už prehistorickým zařízením, a sice faxem. Pro Horkého je Heyerdahl velkým vzorem a blízkým přítelem, i po jeho smrti je stále v kontaktu s Thorovou ženou, někdejší Miss Francie, Jacqueilne Heyerdahl. V roce 2001 natočil Horký spolu s Heyerdahlem několik dílů do televizního seriálu Neznámá země.

Kdy a jak jste se s Thorem Heyerdahlem poprvé setkal?
V roce 1997 jsme se spolu s kolegy Miroslavem Náplavou a Pavlem Pavlem zkrátka rozhodli, že se s Heyerdhalem chceme setkat a tak jsme mu poslali zprávu faxem. Za tři dny přišla odpověď se souhlasem a s nabídkou tří termínů k setkání na různých místech světa. Tehdy jsem pochopil, co to znamená být světoobčan. Setkání na Tenerife navrhoval stejně samozřejmě, jako si v Praze člověk domlouvá sraz na Václaváku anebo v Brně na Čáře. Když jsem k němu jel na první natáčení, připadal jsem si, jako bych měl osobně potkat kapitána Nema. První stisk ruky cítím v dlani napořád, setkání s ním pro mě bylo i důkazem toho, že komunistický režim a železná opona jsou nenávratně pryč a opravdu začíná úplně jiná epocha.

Na čem jste s Heyerdahlem spolupracoval?
Thor svým jménem tehdy zaštítil moje úplně první dokumentaristické práce, z celého projektu vznikl seriál Neznámá země (2001) o asi 21 dílech a věnuje se otázce jak se (z)mění svět za tak krátkou dobu, jako je život jednoho člověka. A naopak zda jeden člověk může změnit svět. Postupně jsme točili ve dvaatřiceti zemích světa a i s takovými lidmi jako třeba novozélandský horolezec Edmund Hillary, italsko-německý cestovatel Reinhold Messner, nebo s ruským hokejistou Viktorem Tichonovem. Byla to obrovská škola – jak filmařsky, tak lidsky. Možnost potkat tolik výjimečných osobností v tak brzkém věku, tehdy mi bylo 24 let, beru jako velký dar osudu. Později z toho vznikla kniha a seriál reprízuje Česká televize, pro kterou vznikl.

Říká se, že Heyerdahl vůbec nebyl fimař, ale filmující dobrodruh. Jak přistupoval ke svým dokumentům?
Musím říci, že Thora neznám a nepoznal jsem jako režiséra, dokumentaristu. Mám pocit, že dokumentární filmy chápal jako součást své práce, ale že ani sám sebe vyloženě za dokumentaristu nepovažoval. I toho Oscara, kterého dostal za film o expedici Kon-Tiki, podle mě vnímal spíše jako ocenění expedice, tedy své antropologické práce, než jako vyloženě filmařskou trofej. V centru jeho pohledu byla vždy expedice, projekt, teorie – film byl přirozenou součástí komplexní práce.

Možná právě díky tomu jsou jeho dokumenty naprosto odlišné od třeba české dokumentární tvorby.
O českém přístupu tvůrců mi cizinci často opakovali, že naši režiséři neradi poslouchají názory jiných, neradi cokoli mění a jsou přesvědčeni, že jejich pohled na věc je nejlepší a jediný možný. Tato sebestřednost pak bere českým filmům potenciální sílu. Thor říkával, že slávy je nekonečně mnoho. Není důvod na kohokoli žárlit, před kýmkoli tajit výsledky své práce, dosažené znalosti a dovednosti. Stejně nakonec nejvíc rozhoduje, co je v nás, jaké jsou naše myšlenky a naše schopnost je naplňovat. Pokud má někdo rád jednoho antropologa, neznamená to, že už další se mu do srdce nevleze. Tajemství velkého a kvalitního díla je ve spolupráci, v otevřenosti, ve sdílení.

Petr Horký na 19. MFDF Ji.hlava

Co pro vás Heyerdahlova tvorba znamená?
Jeho tvorba říká, že témat je nekonečně mnoho a studna inspirace je bezedná. Mám rád ten starý dokument Kon-Tiki, jednak proto, že jsem měl v ruce originál lodního deníku i sošku toho Oscara, jednak i díky několika debatám s Heyerdahlem. Ale hlavním důvodem je pro mne potvrzení toho, v co moc věřím a doufám – film a vlastně žádné dílo by člověk neměl začínat s myšlenkou na to, co chce trh a „co by se dobře nabízelo masám“, ale naopak každé dobré dílo by mělo začínat u tvůrce v tom, co obsahuje, pro co hoří. A pak se i z na první pohled složitého, nekomerčního tématu může stát téma pro velké davy lidí a diváků. Když jsme začali točit Století Miroslava Zikmunda, kolegové mi předpovídali maximálně pět tisíc diváků. Nakonec si do kina našel cestu desetinásobek, to je pro mne zázrak, na který jsem ani ve snu nepomyslel. Ale taky důkaz, že to může fungovat.

Vyprávěl Thor Heyerdahl historky ze svých cest?
Namátkou jeden příběh za všechny – když napodruhé úspěšně překonali Atlantik na lodi Ra II postavené z papyru, na Barbadosu je slavnostně očekávali místní politici v oblecích, maltézští rytíři a seběhla se spousta lidí. Ale z té kolébavé rákosové lodičky vystupovali opálení a zarostlí mořeplavci v šortkách, kteří po dlouhé době v kontaktu s pevnou zemí najednou nebyli schopni udržet pevný a přímý směr chůze, museli jít jako středověcí námořníci zeširoka, jak se s nimi kolébala zem, jako by byli opilí! Hned u moře pak dostávali vyznamenání, které ale nebylo kam připíchnout, a tak, aby jim to nezabodávali rovnou do hrudi, dostal to každý jen tak do dlaně. Jen Heyerdahl jako šéf expedice dostal narychlo přes ramena plášť Maltézských rytířů, takže jemu tu medaili připnuli na půjčený přehoz.

Na co vždycky vzpomenete, když uslyšíte jeho jméno?
Na to, abych se nevytahoval, abych zůstal otevřený cizím názorům a nápadům. Thor mě naučil důležitost té zdánlivě protichůdné duality - to nejcennější, co obsahuji, je můj pohled na svět daný mými zkušenostmi, znalostmi, inteligencí, vtipem a moudrostí. Jen zvenčí to cenné nenasbírám, jen bych kopíroval a kompiloval. Naproti tomu je třeba snažit se být otevřený, připouštět vlastní chyby, nepodlehnout iluzi, že jen já něco sám vytvářím, něco, co neexistuje. Spíš vnímat sebe jako objevitele, který má ten dar, že v už existujícím světě vidí něco, co i pro ostatní může být zajímavé. Ať už formou knihy nebo filmu. Připadá mi to podobné jako ve vědě – vědec taky nevymýšlí přírodní zákony a pravidla. Ale má dar, schopnosti a vědomosti je nacházet a popisovat, sdělovat je ostatním a pomáhat tak každému vytvářet si svůj svět a úlohu v něm.

Podnikli jste společně nějakou neobvyklou cestu?
Thor nás oslovil, abychom vyrazili jako jeho dokumentaristický štáb do Rostova na Donu natáčet vykopávky. Pak ale přišel další útok rakoviny a než jsme na cestu vyrazili, byl mrtev. Vzkaz, ve kterém mi píše, kdy se uvidíme, kdy a kde je sraz, a že nemám zapomenout vzít s sebou i fotky, mám do dneška schovaný. Teď na Thora Heyerdahla hodně myslím a vynahrazuji si to, když točíme pro Českou televizi seriál o práci českých archeologů po světě.