Show v kladenské ocelárně

Jedním z dvojice filmů se zvláštním uznáním v ji.hlavské soutěži o nejlepší český dokumentární film je dílo Ocelové slzy aneb Cesta Vladimíra Stehlíka za Lubomírem Krystlíkem debutujícího dokumentaristy Tomáše Potočného. Ve filmu sledujeme tragikomický příběh Vladimíra Stehlíka, bývalého generálního ředitele oceláren Poldi, který je dnes v důchodovém věku a stále těžko přijímá fakt, že kauza pádu jeho továrny je již minulostí. V rozhovoru Tomáš Potočný rozkrývá zákulisí natáčení s obtížně režírovatelným protagonistou a jednodenního setkání dávných přátel a kolegů, které zachránilo film.

Váš film Ocelové slzy aneb Cesta Vladimíra Stehlíka za Lubomírem Krystlíkem vypovídá o osudu bývalého manažera kladenské ocelárny Poldi Vladimíra Stehlíka. Co o jeho poněkud kontroverzní osobě soudíte vy jako dokumentarista?
Celý film mě dovedl k poznání, že je těžké takto souhrnně hodnotit jakoukoliv osobu a dělat jednoduché závěry. V 90. letech byl pan Stehlík někým jiným, než je dnes. Na začátku 90. let byl velmi charismatickým mužem, který dovedl podnikat a vést továrny. Opravdu si myslím, že v té době, kdy se ucházel o Poldi Kladno, byl dobrým manažerem. Dnes jej ale velmi poznamenal neúspěch. To, jestli neuspěl vlastní vinou nebo vinou politických souvislostí, už nedokážu posoudit, protože jediné, o co se mohu opírat, jsou mediální zprávy z té doby, podávané v různých intencích a v zájmu různých lidí. Už ale nemám možnost analyticky zrekonstruovat účetnictví, nemohu ani odhalit nedostatky v manažerském rozhodování – a to ani nebylo cílem mého filmu.

Bylo těžké spolupracovat s někým, kdo na veřejnosti vystupuje jako nezlomný člověk, který má jasný názor na věc a také jej velmi jasně a tvrdě prezentuje?
Spolupráce s panem Stehlíkem byla střídavě těžká a střídavě dobrá. Byly fáze, kdy mě bral velmi přátelsky. Dokonce mi tyká, čemuž jsem se nebránil, a já mu stále vykám. Je mezi námi velký věkový rozdíl, okolo čtyřiceti let. Bere mě jako studenta, který se o jeho příběh přišel zajímat. Pak se ale objeví chvíle, kdy mi vůbec nedůvěřuje, myslí si, že jsem zástupce toho nepřátelského světa, kterýmu Poldovku sebral. Navíc celá kauza jej vnitřně zaměstnává natolik, že je opravdu obtížné se s ním bavit o něčem jiném. To pro mě jako režiséra nebylo vůbec jednoduché.

Zřejmě jste musel dlouho hledat recept na to, jak s filmem a panem Stehlíkem efektivně pracovat.
Postupně jsem zkoušel, co se stane, jaké se budou nabízet možnosti. A zjistil jsem, že dostat do filmu jinou situaci než výpověď na kameru bude velmi složité, kamera fungovala jako magnet a provokovala pana Stehlíka k monologům na téma kauzy. Původně jsem s ním chtěl vést dialog, avšak jakékoli otázky jen akcelerovaly tyto monology. Postupně jsme ovšem našli klíč. Zorganizovali jsme setkání pana Stehlíka s jinými pamětníky horké doby devadesátých let a kromě tohoto úvodního výkopu jsme nic neinscenovali, jen jsme pozorovali situaci setkání. Jen jsme se sem tam vhodně zeptali.

Ocelové slzy aneb Cesta Vladimíra Stehlíka za Lubomírem Krystlíkem

Proto jste přizval pana Krystlíka, Stehlíkova osobního poradce?
Ano, byla to velká událost, jelikož se sami už několik let neviděli. Oba se velice uznávají, ale jsou to trochu dva kohouti na jednom smetišti. Společně prošli celým podnikatelským životem, potkali se už někdy v 80. letech. Pan Krystlík jako starší gentleman a operní zpěvák znalý etikety radil panu Stehlíkovi, jak má vystupovat, jak se oblékat, co a jak říkat. Mentorský tón mu zůstal dodnes, a tak i v těchto chvílích by si přál, aby bývalý generální ředitel Poldovky dobře zvažoval, k jakým politickým vystoupením se připojí, aby mírnil svá slova, aby nepoužíval hrubé výrazy. Jejich vztah je proto napjatý i dnes. Kdo má navrch? Generální ředitel, nebo jeho poradce, který mu v mnoha ohledech radí? Což se myslím i hezky ukázalo ve filmu.

Jak dlouho jste natáčeli s oběma protagonisty?
Setkání obou pánů se odehrálo během jednoho dne, ale film vznikal skoro tři roky. Dlouho trvalo, než jsem se prokousal k tomu, na co se těchto dvou pánů ptát a jak je vyprovokovat k zajímavým výstupům. Teprve po nějaké době jsem mohl dobře volit otázky. Stačilo se pak jen cíleně zeptat například na jejich heroický moment na mezinárodní konferenci v Düsseldorfu a reakce pak přišla okamžitě.

Klíčová byla nadsázka

Měl jste připravený scénář dopředu, nebo jde o improvizaci?
Na začátku jsem měl představu, že s panem Stehlíkem budeme neformálně vzpomínat na to, jak se tenkrát dělal byznys a také jaké to je zažít hluboký pád z čela velkého podnikání do současnosti s mizerným důchodem. Myslel jsem si, že mi třeba mimochodem prozradí i něco ze zákulisí, například jak se muselo jednat s premiérem nebo se zahraničním obchodníkem. Doufal jsem, že na pozadí reflexního dialogu vyportrétujeme 90. léta. Nepodařilo se mi však nastartovat onu reflexivní stránku. Pan Stehlík totiž přemítá v jiném módu, než jaký jsem si předem představoval, a nepomohla ani trpělivost či častější setkávání. Pořád opakoval svá prohlášení ke kauze, a ještě ke všemu velmi stylizovaně. Veškerá snaha o reflexi přicházela vniveč a můj scénář se začal rozpadat.

V čem tedy spočíval ten klíč k natočení filmu, jenž získal jedno ze dvou zvláštních uznání na Ji.hlavě?
Hodně mi pomohl kameraman Honza Šípek, který říkal, že je to skvělé, i když se mi to nezdá. Velkou zásluhu na tom má také Míra Janek, v jehož dílně jsem studoval. Jistou dobu jsem za ním chodil zkroušený, že se mi nedaří film natočit a že se mi stále opakuje jen jedna nepříjemná poloha ukřivděného člověka. Pak se mi podařilo zorganizovat setkání s panem Krystlíkem, kde se ukázalo, že klíčem k natočení našeho filmu je nedělat jej zcela vážně, ale trochu s nadsázkou. Všechny souvislosti z 90. let se pak ukázaly v druhém plánu.

Takže jste film začali brát jako show, jak v úvodu nabízí hlavní protagonista.
Takto jednoznačně formulované rozhodnutí padlo až ve střižně, během natáčení jsme se jen snažili všímat si i nevážných momentů a trochu je provokovat. A v žádném případě nebral celé natáčení jako show pan Stehlík. Naopak těch momentů, ve kterých jsme našli potřebnou dávku nadsázky, je ve srovnání s celkovým objemem natočeného materiálu poněkud málo. Při natáčení padlo samozřejmě tisíckrát více vět než ve filmu, máme asi osm natáčecích dní, ze kterých jsme nepoužili vůbec nic.

Snídaně za korunu

Natočil jste film o generálním řediteli ocelárny Poldi, jejíž krach a řízení v 90. letech zaznamenaly velký mediální ohlas. Proč ve filmu nepřinášíte téměř žádné řešení či pátrání po tom, jak to tehdy vlastně bylo?
Protože mi to nepřipadá podstatné, to mají v popisu práce investigativní novináři. Nezajímalo mě, co a jak se tenkrát stalo, ale jaké to v devadesátých letech bylo. A také jsem se snažil natočit film o osudu člověka, o životním příběhu pana Stehlíka. Chtěl jsem zachytit proměnu úspěšného podnikatele v dnešního důchodce, o kterém se v médiích píše, že má jen několik desítek korun na den. Od začátku jsem tu viděl velký potenciál, zvlášť v kombinaci s bohatými archivními materiály.

Ocelové slzy aneb Cesta Vladimíra Stehlíka za Lubomírem Krystlíkem

Je to tedy takový film o kauze bez kauzy.
Nikdy jsem tu kauzu řešit nechtěl. Otázce „Jak to bylo?“ jsem se později při natáčení už i cíleně vyhýbal. Pana Stehlíka jsem se na to ani nemusel ptát, ten na to odpovídal neustále. A analytický investigativní film jsem opravdu nezamýšlel, nekontaktoval jsem Stehlíkovy tehdejší souputníky a soupeře, abych si vyslechl a konfrontoval jejich verze. Samozřejmě jsem se v kauze musel zorientovat, ale nevadilo mi, že některé události mají nejasné kontury. Četl jsem mnoho dobových článků, díval se do televizních archivů – a věděl jsem, že se dívám jen na jednu verzi onoho příběhu. Pro média byl pan Stehlík vděčným cílem a mnohdy mu dobové reportáže i velmi křivdily, jako třeba při aféře se snídaněmi za korunu. Když jako generální ředitel začal svým zaměstnancům v Poldovce nabízet dotované snídaně, strhla se velká mediální vlna, která poukazovala na to, že pan Stehlík nezodpovědně utrácí a přitom jeho podnik neprosperuje. Už se ale nikdo nepodíval na to, co za touto strategií stálo. Pan Stehlík „zdědil“ socialistickou továrnu s dělníky, kteří byli zvyklí se po příchodu do továrny během pracovní doby v klidu nasnídat, vypít si kávu. Továrna tak hodinu běžela, ale nic nevyrobila. Velká továrna má velké náklady a jedna taková hodina denně představovala nemalé ztracené peníze. A tak pan Stehlík zaměstnancům nabídl snídani za korunu před pracovní dobou. Takže to zase tak velký ekonomický nesmysl nebyl.

S panem Stehlíkem jste natáčel více než dva roky. Jak se díváte na celou kauzu Poldi s novým kontextem, který jste nepochybně za tu dobu získal? Je (ne)vinen? (Ne)může za krach Poldovky?
Pana Stehlíka neobvinili z krachu Poldovky, nikoho nemůžete obvinit z toho, že se mu nepodařil byznys. Obvinili ho ze zneužití informací při obchodním styku a z porušení povinnosti při správě cizího majetku, což spočívá zjednodušeně v tom, že v době, kdy bylo jasné, že továrna zkrachuje kvůli zastavení financování ze strany Komerční banky, udělal pan Stehlík nějaké obchodní převody podílů a financí mezi jednotlivými podniky celého konsorcia Bohemia Art. Nejsem ekonom ani právník a neumím posoudit, které z těchto převodů byly v souladu se zákonem a které ne. Myslím si ale, že podnikání v Poldi Kladno v době před začátkem krachu nenese žádné známky tunelování nebo toho, co se v té době dělo v jiných podnicích.

Ji.hlavská soutěž o nejlepší český dokument Česká radost po 18 letech poprvé nemá žádný vítězný film. Co pro vás znamenalo zvláštní uznání, které vám a Tomáši Kratochvílovi porota udělila?
Přišlo mi to pro český dokumentární film trochu nešťastné, jelikož porota své rozhodnutí odůvodnila tím, že žádný film nestál za to, aby jej ocenila. Nezlobím se, že jsem nevyhrál, ten film je velmi skromný a točili jsme jej s Honzou Šípkem víceméně na koleni. Mrzelo mě ovšem, že si jej porota všimla v tomto kontextu. Byl bych spokojenější, kdyby soutěž někdo opravdu vyhrál a Ocelové slzy by zůstaly u zvláštního uznání, to by totiž bylo více se ctí. Přijde mi nejen vůči všem vybraným filmům ale i vůči dramaturgům festivalu nespravedlivé, že po festivalu zůstává trapno bez vítěze – a tedy nálepka soutěže bez zajímavého filmu. A nevím, kolik čtenářů krátkých mediálních zpráv si uvědomí, že se nejedná o objektivní verdikt, ale jen o názor pětičlenné poroty.