Stát tváří v tvář kinematografii
Kniha Kinematografie a stát v českých zemích 1895–1945 (Praha: Filozofická fakulta UK 2016, 580 s.) nevznikla jako plánovaná monografie. A přece logicky završuje sérii studií, jež po léta s různou motivací i z různých úhlů ohmatávaly téma vztahu kinematografie a státu, tedy nově zrozeného média a střešní společenské a politické instituce s pravomocí rozhodovat o podmínkách existence tohoto média. Postupně se tak vynořoval příběh až pozoruhodně dramatický a vzrušující. Pohlédneme-li na časový start a cíl, máme na počátku přezíravost, podezíravost i jistou dehonestaci ze strany společenských elit stát reprezentujících a na konci monopolizaci kinematografie československým státem v podobě zestátnění nazývaného znárodněním, kdy stát ustanovil na příštích 48 let sám sebe jediným zákonem povoleným podnikatelem v kinematografickém oboru. To vše za padesát let existence média, které po celém světě procházelo procesem industrializace, formováním svých společenských funkcí, zkoumáním kulturního i uměleckého potenciálu a konečně razantním dobýváním pozic nového, po všech stránkách vlivného zábavního průmyslu. A to vše na středoevropském území, jímž se ve sledovaném období „prohnaly“ čtyři státní útvary vždy s jinými hranicemi.
Takto vydatně zahuštěné téma má přirozeně svou silnou politickou dimenzi, která se hlásila o svá práva zejména v souvislosti s politickým vývojem regionu. Kniha líčí „objevení“ filmového média státem v časech první světové války, kompetenční zápas o kinematografii mezi několika rezorty po vzniku Československé republiky, roli filmu jako nacionální rozbušky po nástupu zvuku v sociálně napjatém čase kruté hospodářské krize i tlak okupační moci za protektorátu, který paradoxně utužil a akceleroval centralizační trendy stopovatelné již za první republiky. Pod touto „bitevní“ vrstvou se odehrává (v dějinách i v naší knize) možná méně atraktivní, o to však důležitější proces formování domácího filmového průmyslu, který i při svých limitovaných možnostech vývozu dosáhl téměř čtyřmi desítkami hraných filmů ročně ve druhé půli třicátých let mezinárodně nadstandardní produktivity.
„Centralizační proces završený zestátněním kinematografie byl velmi zásadním způsobem ovlivněn příkladem hitlerovského Německa.“
Ale všechna tato témata můžeme nakonec shrnout pod jedno stěžejní a tím je historická recepce filmového média. Hovoří-li se o historické recepci, často se nakonec i v akademických textech scvrkne toliko na citace z dobových recenzí. V této knize se však o konkrétních filmech pojednává nanejvýš v širším společenském kontextu, o to více tu zbývá prostoru i energie na otázku společenské recepce média jako takového. Obsáhlá edice archivních dokumentů, která tvoří vydatnou část publikace, přináší spoustu zcela konkrétních příkladů, jak na film v jednotlivých etapách sledovaného půlstoletí reagovaly zejména společenské elity. Tato optika dává zaznít jinému, sice dílčímu, leč mimořádně důležitému příběhu – zápasu o společenské uznání kulturní dimenze filmového média. Tento dnes zcela samozřejmý aspekt ještě ve dvacátých letech minulého století vůbec samozřejmý nebyl, ve formě uznání ze strany státu sílil teprve ve třicátých letech a pole potom zcela opanoval za protektorátu. I tato dílčí pointa leží v základech Benešova znárodňovacího dekretu ze srpna 1945. Některé závěry v naší knize budou znít asi nezvykle, ne-li překvapivě. Třeba ten, že celý centralizační proces završený zestátněním kinematografie byl velmi zásadním způsobem ovlivněn příkladem hitlerovského Německa. Ale tak už to chodí, dějiny se vždycky chovají nezávisle na těch, kteří o nich píší.
