Boj na poli umění, ne politiky

Považujete se za angažované umělce?
Částečně určitě. Ale nejde o angažovanost, jaká se od nás očekává. Co se týká společné tvorby, ať už jsou to výstavy, nebo nový film, angažovanost tam nikdy není na začátku. My si vážíme toho, co dělají Guma guar, ty za skutečnou aktivistickou skupinu považujeme. Ale sami bychom se tak neoznačili. Angažovaní jsme jako jedinci, ne jako skupina.

A proč?
Aktivistická nebo angažovaná umělecká tvorba často vede ke zploštění. Aspoň to tak vnímáme. Zajímá nás boj na poli umění, ne v reálné politice.

Ptám se na to právě proto, že slovo angažovaný je dnes i mezi umělci bráno jako sprosté slovo, lidi se vůči němu dost často vymezují.
Pokud někdo to, co děláme, označí jako angažované umění, nemáme s tím problém. Ale sami to vnímáme jinak. Umění nebo film nebo literatura jsou důležité v pojmenovávání světa, vytvářením pojmů a struktur, jejichž pomocí se lze orientovat. Pro nás aktivistický potenciál je v proměně myšlení, ne světa.

A jak se to má s angažovaností studentů? Většina z vás se pohybuje na univerzitní půdě...
Vždy, když se taková otázka položí, mám pocit, že musím odpovědět z takového toho dědkovského nadhledu, čehož bych se rád vyvaroval. Já bych to nekomentoval. Správně. To bychom byli dědci. My jsme tady za sebe, ne za studenty.

Nechme stranou angažovanost, ale lze říct, jak se dnes chová většina studentů?
Většina z nich se chová normálně, chce školu dostudovat, mít titul a uplatnit se v profesi. Přičemž většina se neuplatní, protože už na škole nejsou aktivní.

Není ten váš film už taky „takovej dědkovskej“? Nevybírali jste lidi pro svůj film jako autority, které nám mají rozšířit paletu přemýšlení?
To určitě pro výběr těch lidí nebylo klíčové. Chtěli jsme koncipovat metaforu města a vybrali si nějaké pojmy, které reprezentují jednotlivé oddíly našeho traktátu. Ten má své teze obsazené konkrétními postavami. Vybraní odpovídají zčásti našemu vkusu a zčásti příslušnému pojmu. Ovšem ne všichni s natáčením souhlasili.

Okraj a střed

Kdo a proč nechtěl být ve vašem filmu? A co má společného třeba Michal Viewegh s anarchistou Ondřejem Slačálkem, kteří ve filmu vystupují?
Samozřejmě že spolu nesouvisejí. Ti lidé jsou obsazení. A Michal Viewegh byl dokonce přeobsazen. Původně jsme chtěli scenáristu Petra Jarchovského, ale ten nám odmítl.

A co pro vás zastupuje Michal Viewegh?
Chtěli jsme, aby většina lidí reprezentovala alternativní a okrajovou scénu. A protože má film strukturu města, jeho linie směřuje z jeho vnějšku přes satelity na okraji a periferie do středu. Ten je vnímán jako střed moci, definic, sídlo hegemonie a normativity. Michal Viewegh, ale například i Vít Havránek a Vladimír 518 tak účinkují v roli tohoto pomyslného středu. Teprve okolo něj se rozprostírá periferie, ta protisíla. A právě za ni je tam třeba Ondřej Slačálek.

Výběr lidí, kteří ve filmu vystupují, mi připadá zajímavý. Část lidí znám z televize, od někoho jsem něco četla, někteří z nich jsou mí kamarádi nebo chodili s někým známým do školy.
Proto je to i fragmentární, protože člověk má město spojené se vzpomínkami, tezemi, útržky. A tím je dána i struktura filmu. I ve výpovědích jsme používali jen jejich výseky, stříhali jsme ve slovech, protože nám šlo o ty výseče, o fragmenty.

Filmový traktát

Forma je překvapivá, je vidět, že film je dělaný jinak, než je zvykem. Sami na jeho konci říkáte, že byste se báli, aby to celé nepůsobilo moc televizně. Proč jste se vlastně rozhodli udělat dokument?
My raději mluvíme o filmovém traktátu než o dokumentu, to je trochu zavádějící. Dokument je pro nás tak široká kategorie, že „už je to tak vyprázdněný, až to úplně ztratilo svůj smysl“, kdybychom mluvili slovy některých lidí v našem filmu. Ale k filmu jsme se dostali jednoduše. Tím, že pocházíme z výtvarné scény a dlouhá léta děláme performance, si je i sami dokumentujeme. A postupně jsme od čistého záznamu skutečnosti přešli k promyšlené práci s obrazem, zvukem či střihem. Tak jsme se dostali k novým výrazovým prostředkům, k novému jazyku. Až jsme došli k závěru, že bychom mohli vykročit ze světa výtvarného umění a zkusit vstoupit do jiného média, zkusit udělat film.

Na 31 koncích / 31 začátcích je vidět, že k nim přistupujete jinak, řekněme konceptuálněji, než bývá u filmařů zvykem.
Dokument pro nás byl opravdu jen pracovní název. Zjistili jsme, že k jeho struktuře jsme vlastně přistupovali jako k další výstavě. Když koncipujete výstavu, tak také vytváříte její dramaturgii a vlastně pracujete s časem divákovy návštěvy v galerii.

Mají vaše performance vyznít už na místě, nebo až v galerii?
Obvykle je pro nás konečným výstupem až dokumentace. Samotná performance je nahodilým fyzickým aktem na náhodném místě. A to se týká i pálení černobílé české vlajky na Václavském náměstí. Kolemjdoucí divák totiž jistou subtilnost těch akcí nemůže postřehnout. Když jdu po ulici, také nedokážu odlišit chování podivína a performera. Až když to čtu v jiném rámci a vnímám jako umění, začne konkrétní situace či výjev dávat smysl.

Nechceme nikoho přesvědčovat

Nechcete oslovit i diváky, kteří by na vaši výstavu nepřišli?
Náhodný divák není žádná výhra. Většinou ho totiž umění nezajímá. A zajímat ho nebude ani po zhlédnutí nějakého prapodivného aktu. Bez dalších okolností mu to ani nic dát nemůže. A my navíc nechceme nikoho přesvědčovat, nevíme o žádných přesvědčeních. Rafani totiž nikoho nepřesvědčují.

A co vás na dnešní době štve?
Čím dál víc si uvědomujeme, že flexibilita pracovního trhu, která byla v minulých letech hodně adorována a společnost se k  ní upínala, vedla k tomu, že každý z nás má najednou několik pracovních úvazků a pracovních činností. A ty vedou k rozdrobenosti a nesoustředěnosti. To nás irituje. Člověk má pak úplně rozesranou hlavu. A s kýmkoli ze svého okolí mluvíš, všichni jsou na tom podobně. Vede to k  prokrastinaci, chronickému odsouvání plněných úkolů a povinností.

A dá se s tím něco dělat?
Třeba proto jsem si nekoupil iPad, ale dvě lampičky do pokoje. Abych se vrátil k četbě literatury. To je pro mě osobně důležité.