Buvolí posmrtná maska

Tvá tvář vyspěla

o mnoho později 

než tvá kůže,

dětství nechal jsi to tam.

Tvá slova: „Kdyby ti bylo v noci zima

můžeš spát tady. Jen přespat.“

Přání nás vždy vrací

na místo činu.

Stočil jsem chůzi směrem k němu,

líbila se mi totiž jeho postava…

Co on? Řekl: „Ahoj.“

A já si najednou pomyslel:

„Konečně jsem tě našel!“

Otázka, kterou jsi nemohl položit.

Proč my tu ještě jsme,

když tolik jiných už odešlo?

Jsi čerstvě upoután na lůžko,

při vědomí a reaguješ

a já se denně snažím být za to vděčný.

Třel jsem ti chodidla.

Chytly tě do nich křeče,

když se na tvých nyní nemohoucích nohou

stočila špičkami k sobě,

jak jsi se natáhl přes stůl,

aby ses dotkl mé tváře.

Tvé ruce jako by říkaly:

„Ještě jsme tady!“