Česko-slovenský duel

Slovensko a Česko hrají sobě navzájem roli „toho druhého“ – někoho, kdo je jiný a tentýž zároveň, jehož dějiny se v jednotlivých bodech jemně odlišují a jehož historie i současnost tak představují alternativu, kontrafaktuální možnost a navzájem si tak ukazují, co by mohlo být, kdyby nebylo to, co bylo. Jak se v tomto kontextu jeví sobě navzájem česká a slovenská dokumentární kinematografie uplynulého roku? O zodpovězení této otázky jsme požádali Annu Stejskalovou, která publikuje v časopise A2, a Pavla Smejkala, který je dramaturgem Mezinárodního filmového festivalu v Bratislavě

Anna Stejskalová

Ve srovnání s českým dokumentem vystupuje v současném slovenském dokumentu do popředí přinejmenším jedno výrazné téma. Slovenští dokumentaristé a dokumentaristky se, oproti těm českým, pouštějí do reflexe stinných stránek národních dějin. České dokumenty Víta Janečka, Víta Klusáka nebo nejnověji cyklus Expremiéři se sice v posledních letech zabývaly řadou politicko-společenských otázek, ale nešly před listopad osmdesát devět. Jednou z výjimek jsou letos uvedené snímky Gottland, v němž se však autoři spíše zabývají reprezentací události, tvorbou a dekonstrukcí národních mýtů, a Pavel Wonka se zavazuje od Libuše Rudinské, v němž se na případu posledního komunistického vězně, který zemřel ve vězení, ukazuje nejen nejednoznačnost lidského konání v totalitě a jeho morálního hodnocení, ale i absurdita a krutost celého tehdejšího systému. Zatímco v Čechách však tyto dokumenty představují spíše ojedinělé pokusy, je na Slovensku kritická, dekonstruktivní analýza vlastních – a našich společných – dějin již etablovaným žánrem.

Felvidék – Horná zem (2014) Vladislavy Plančíkové různorodými prostředky rozplétá osudy autorčiny rodiny, pokouší se je pochopit a splnit jedno dávné přání. Felvidék označuje historické území na hranicích Maďarska a Slovenska, jde o magické místo, kde odnepaměti vrůstaly do rodokmenů obě země. Film nedramaticky předkládá dramatické osudy zdejších rodáků – Maďarů, kteří se po válce museli vystěhovat ze Slovenska, i Slováků, kteří se vraceli zpět – a ukazuje, že stejně jako krev zem není voda. Babičky a dědové dodnes pláčou nad dávno ztracenými láskami, ale i nad svými rodiči a jejich osudem, touží se vrátit domů. Tam, kde půda přeci vždycky byla kypřejší a lehčí. Portrét Plančíkové je silný, protože mluví, cítí a dívá se zpříma. Až nám – Čechoslovákům – z vlastních dějin zatrne.

Kauza Cervanová (2013) Roberta Kirchhoffa zase zachycuje jednu historickou událost jakožto aktuální, mysteriózní a zároveň k smrti bezvýchodnou anabázi o hledání pravdy, viny a trestu. Stejně jako u Plančíkové se odhaluje kulhavost a nespravedlnost bývalého státního aparátu, jehož rozhodnutí dodnes ničí životy sedmi mužů.

Sametoví teroristé (2013) Petera Kerekese, Ivana Ostrochovského a Pavola Pekarčíka na druhé straně zobrazují poněkud ironicky dnešní život trojice mužů odsouzených v osmdesátých letech za pokus o teroristickou činnost. Jejich činy víc než co jiného budí lehké rozpaky. Jde o hrdiny, nebo donkichoty?

Odvaha nekašírovat dějiny a ukazovat jejich ozvěny – to je na slovenském dokumentu věc hluboce sympatická. A je otázkou, byť těžce zodpověditelnou, nakolik nepřítomnost podobně zaměřených snímků v českém dokumentu je jen náhodná, nebo může vypovídat o povaze národního charakteru.

Felvidék – Horná zem (2014)

Pavel Smejkal

Viac než výsledok porovnania ma v tomto prípade zaujíma porovnávanie samotné – ten pohľad cez "sousedovic" plot a všetko, čo o nás prezrádza. Sám v sebe totiž pozorujem kultúrne podmienenú predpojatosť, ktorá sa spoľahlivo aktivuje zakaždým, keď čokoľvek slovenské vzťahujem k čomukoľvek českému – dokumentárny film nevynímajúc. V takto koncipovanom dueli by mojim príspevkom mohol byť práve pokus o reflexiu tejto predpojatosti. Aj za cenu, že od pôvodnej témy trochu utekám.

Českému audiovizuálnemu prostrediu ešte stále mnohé závidíme: Jihlavu, do ktorej každoročne cestujeme ako na púť, televíziu, zdravo štrukturovaný priemysel a inštitucionálnu bázu dokumentárneho filmu, FAMU, o ktorej si síce myslíme svoje, ale hovoríme si, že je to stále lepšie ako naše školy. Iste, z lichotivého odstupu všetko vyzerá lepšie. No nie je to jediné vysvetlenie. Je pozoruhodné, ako hlboko sa na Slovensku mentálne zakorenil diskurz krízy národnej kinematografie prvých dvoch porevolučných dekád. Aj konjunktúru, ktorú od vzniku Audiovizuálneho fondu zažívame, stále vnímame na pozadí krízových rokov.

Na slovenskú kinematografiu v tomto zmysle priliehavo sedí metafora sebakolonializujúcej, traumatickej kultúry, ktorá je založená na bytostnom pocite absencie a zaostávania za civilizovanejším svetom.1 Jeden čerstvý príklad za všetky: V súvislosti so systémom podpory domácej audiovízie sa u nás diskutuje o spôsoboch, ako zamedziť stretom záujmov. Rada Audiovizuálneho fondu aj pod vplyvom týchto úvah do komisie dokumentárneho podporgramu nedávno zvolila Petra Minaříka a Andreu Prenghyovú a veľká časť filmárskej obce to zrejme privíta. Projektuje do nich nádej, že jedine ktosi zvonka môže tento náš dlhodobý problém prelomiť. A hoci tieto očakávania majú racionálny základ (a ja sám ich zdieľam), v symbolickej rovine je príznačné, že to očakávame od českých kolegov. Sebakolonializácia ako vyšitá. Mimochodom, ironický komentár k tejto črte slovenskej identity ponúka Peter Kerekes vo svojej poviedke z projektu Slovensko 2.0, v ktorej pozýva fínsku armádu, aby nás obsadila a zbavila nefunkčného a skorumpovaného politického systému. Škoda, že ju v Jihlave neuvidíte.

Nerobím si ilúzie, že druhá strana je bez mindrákov. Som zvedavý, čo o nich prezradí napríklad taký Gottland.