Český pohřeb. Obraz, čas a pocity

„Tehdy se ocitlo celé město ve víru dojatého vzrušení, obrovské davy lidí se tlačily, aby uviděly vystavenou rakev, projevujíce velký soucit…“

Obraz

Ve snímku Poslední léto TGM, který během července a srpna 1937 s Tomášem Garriguem Masarykem natočili Alexander Hackenschmied a Jan Lukas, v okamžiku smrti prezidenta zesílí vítr, lidé na poli i u strojů oněmí a znehybní semknuti v kolektivní vzpomínce. Bez komentáře, prostě tak. Pohřby významných osobností českých dějin jsou okamžikem semknutí a kolektivní vzpomínkou, ať už je film zachytil jako velkolepý průvod davů, které svou přítomností na rituálu manifestují sounáležitost s odkazem zemřelého, anebo obraz prázdné krajiny, prázdné pracovní desky či svíce hořící „věčným plamenem“. Spektakularita vystavené rakve a prázdné pracovny, byť obou stavěných na odiv, je přitom lehce jiná. Obrazy prázdných míst, tak odlišné od pochodujících mas, jako by měly dát vyniknout neviditelné vnitřní síle ducha, který z nich nevymizel. Jsou pietnější, oproštěny od dojatého vzrušení průvodů.

Funerální filmy nesou všechny aspekty loučení, odchodu, vzpomínky, posledního sbohem. Obrazy pohřbů jimi zprostředkovávané jsou vstupní branou do časové proluky mezi slávou a zapomenutím – oddalují nevyhnutelný konec, jsou poslední příležitostí prožít sounáležitost s odcházejícím. Proto mají tak intenzivní rituální ráz a symbolický přesah. Vedle toho, že jsou dokumentem konkrétní události a její doby, jsou především symbolickými médii, jež onu časovou proluku přenášejí a konzervují. Z perspektivy dneška mohou vyznívat pateticky, až naivně v repetitivním ujišťování o nesmrtelnosti díla zemřelého, na straně druhé nám mohou pomoci pochopit oblibu současných přímých televizních přenosů pohřbů – i ty jsou věcnou prolukou do časoprostoru věčnosti.

A jeho duch bude žít věčně v jeho díle.

Čas

Funerální filmy i přenosy jsou média časová – rychle pomíjejí, zásadní význam mají právě ve dnech stále ještě trvajícího smutku, jsou tepající, vnitřně neklidnou buňkou, v níž se utváří význam poselství pohřbívaného velikána. Ve smutečním projevu na pohřbu TGM oslovoval Edvard Beneš celý národ „bez výjimky, odleva doprava, od poslední vísky až k tomuto hlavnímu městu, od Aše až k Jasině“, a volal jej, aby pokračoval v naplňování odkazu a díla TGM, budoval „dokonalý, harmonický, sociálně, národnostně a politicky spravedlivý stát“ a aby právě tomuto odkazu zůstal věrný. Potvrzoval tím kolektivní – národní rozměr události a zdůrazněním odkazu upomínal na symbolický přesah Masarykovy osobnosti. Podobně tomu bylo i u pohřbů dalších – součástí proslovů bylo vždy shrnutí podstaty odkazu, nejčastěji interpretované podle potřeb doby. Tak jako například v případě Karla Čapka, jenž svému národu, slovy Josefa Hory, době rozjitřené druhé republiky odkázal větu: „Ještě není vše ztraceno, doposud zbývá naděje.“ Událost pohřbu je tak coby časová proluka průmětem trojí časovosti, okamžikem, jenž se z přítomnosti obrací do minulosti a budoucnosti zároveň. Ve vzpomínce na „odkaz a dílo“ vyzývá k jeho udržování nastupujícími generacemi. Filmové zachycení pohřbu tudíž nabývá rozměru paměti věčnosti.

Málo se to ví, ale jednou z vášnivých zálib, ba posedlostí německého literáta Stefana Zweiga bylo sbírání různých artefaktů z pozůstalostí velikánů uměleckého života jeho doby. Vedle autografů jejich prvotin obsahovalo jeho malé muzeum též předměty každodenní potřeby spjaté s tvorbou. Pro Zweiga v nich byl „ztělesněn pozemský génius v jakémsi okamžiku věčnosti“. Idea, že se v kadeři, psacím peru či listu dopisního papíru zračí jiskra tvůrčího talentu osobnosti, jíž daná věc patřila, související s kulturou rodných domků, památných pracoven a dalšími výsledky potřeby opatrovat materiální aspekty umělecké tvořivosti, je jistě bližší Zweigově předválečnému „světu včerejška“ raného 20. století než o sto let staršímu dnešku. Mají však mnohé společné s funerálními filmy. Zweig si pěstoval zvláštní cit v posvátnou úctu k těmto věcem a věřil, že právě skrze tyto opuštěné objekty a místa je možné nahlédnout podstatu stávání se či bytí umělcem-géniem myšlenky. V prázdnotě pracoven jako by byl konzervován věčný duch díla. Rozdíl mezi materiální věcností pomníku a věčností ducha je pak jen optický klam. Zdají-li se nám tedy filmy z pohřbů v jejich zpravodajské věcnosti vyprázdněné, pomysleme na bílou kadeř Ludwiga van Beethovena (ustřiženou na smrtelném loži) ve Zweigově sbírce. Ve zdání věcnosti se totiž zračí věčnost.

„A to budou pocity. Jak jsem smutný a zdrcený a ušlechtilý a opuštěný.“

Pocity

Osobně mám s tématem „českého pohřbu“ kdo ví proč bytostně spjaté Škvoreckého Zbabělce. Ta asociace není moc přímočará, spíš neobvyklá, z četby tohoto díla si ji asi neodnese každý. Ve Zbabělcích se žádný pohřeb neodehraje, není událostí příběhu, ale vracejícím se motivem imaginace. Hlavní hrdina Danny Smiřický si představuje vlastní smrt, patos své závěti a to, jak nad jeho rakví truchlí toužená dívka Irena. Celou tuto představu osnuje z platonické lásky k ní – „hrdinně umřít“ chce proto, „aby to Ireně imponovalo“. Geniálním zvratem tohoto mikrodramatu představivosti je nicméně to, že se Danny nad obrazem vlastního smyšleného pohřbu sám dojme a prolne jej do obrazu nového, v němž truchlí naopak on na pohřbu Ireny. Představa pohřbu je ve Zbabělcích ironickou jímkou nenaplněných tužeb – po velké lásce, hrdinství, po soucitu, je obrazem malosti, jež se, zbabělá a ublížená, stravuje ambicemi, neschopná jednat a překročit sebe sama nejen ve snách, ale i doopravdy. Touha po vlastním pohřbu má proto v sobě cosi z české slabosti, stejně jako touha cítit se pozůstalým. Ve vší pietě a obřadnosti totiž nesou bláhovou naději na docenění a soucit.

Sekce Český pohřeb, v níž se na jihlavském festivalu představí pásma filmových a televizních záznamů z pohřbů českých intelektuálů 20. století, bude především přehlídkou „věčných duchů národa“, ve vší rozmanitosti významu tohoto sousloví. Bude příležitostí zamyslet se, jaký vztah máme ke svým intelektuálním elitám, ale také nad tím, kterak sama událost smrti a pohřbu ceněné osobnosti vede k přehodnocování jejího odkazu, a vždy tak nově usměrňuje pohled na smysl našich dějin. Povrchní dojem přinese nejrůznější variace obrazů typu průvod s rakví, shromáždění kolem hrobu, slavnostní projevy, dále různé interpretace státní hymny a provolání „básník zemřel“ či „věrni zůstaneme“. Dojem druhý však může vést k úvaze nad tím, co skutečně přetrvalo. Co je tím věčným z odkazů našich literátů a myslitelů a pomáhá nám to k pochopení našich dějin? Několikrát totiž budeme ve snímcích utvrzováni o tom, že přes všechnu tragiku události pohřbem nic vlastně nekončí – věčnost v nich bude oslavena jako konejšivá krajina, jako čítárna moudrosti a poučení, jež nám zemřelí zanechali ve svých dílech.