Co my jen víme?!

Do jaké míry můžeme v případě snímku Co my jen víme?! (v originále: What the #$*! Do We (K)now!?) hovořit o populárně-vědeckém filmu? Film spojuje iniciační příběh hluchoněmé fotografky, kterou opustil manžel, s výpověďmi vědců o povaze skutečnosti kolem nás (zejména kvantově fyzikální) a v nás (zejména psychicko-biologické) za notného využití překvapivě vtipné animace. Dokument systematicky nepopisuje nějakou oblast vědy, jeho téma je mezioborové, přestože jedno z druhého vyplývá celkem organicky.

Řekl bych, že se film snaží podat vědecko-spirituální světový názor, v němž budou obě složky v rovnováze, oběma přisuzuje stejnou platnost, snaží se ukázat, že od sebe nejsou navzájem oddělené. Tento názor film nepodává jako jasnou soustavu, která by znala odpovědi na všechno podstatné a kterou by všichni mluvčí ve filmu zastávali. Spíše jde o jakousi tendenci. Přestože v dokumentu zazní označení new age pouze jednou, a to v kritické distanci („Tohle není new age, ale věda.“), zmíněná tendence nese důležité znaky tohoto fenoménu: důraz na propojení vědy a spirituality, přesvědčení o extrémní míře ovlivnitelnosti světa kolem nás naším vědomím přímo (bez fyzických prostředků), panteistické názory na Boha a nás jako jeho součásti, všechny tvořící Jedno. Ve spirituální rovině pak samozřejmě rovněž odmítání tradičního pojetí hříchu, trestajícího Boha, obětování a koření se jemu, až po určité oslabení rozdílu mezi dobrem a zlem, byť to není ve filmu tak zřetelné a tvůrci se těmto otázkám explicitně nevěnují. Na začátku snímku i v jeho průběhu padají zásadní otázky: Odkud přicházíme, kam jdeme a proč jsme tady? Proč není vesmír spíše než nic? Na tyto otázky film neodpovídá.

Způsob, jakým dokument pracuje s kvantovou fyzikou, je ne zcela korektní, blíží se knihám typu Tao fyziky od Fritjofa Capry. Vychází z jedné z jejích interpretací, tzv. kodaňské, a podává ji jako jedinou, samozřejmou, všemi sdílenou a v souladu se zbytkem vědy. Film se dokonce kloní k extrémní formě kodaňské interpretace, která považuje za důvod kolapsu kvantové funkce inteligentního pozorovatele.

Dokument zdůrazňuje „nekonečné“ možnosti výběru, volby, které mysl má a kterými může do hloubky ovlivnit svět. Neřeší ale v této sféře základní otázku: Proč volím to, co volím? Nejprve mi něco musí jako dobré připadat, až pak to mohu zvolit. Naopak to nejde. Ale o tom, co mi bude jako dobré připadat, nijak nerozhoduji, přestože s dalším poznáním se mi může začít jevit lepší (nebo horší) něco jiného než dříve.

Proč považujeme věci kolem sebe za skutečnost, a ne za výplod své mysli? Samozřejmě jako subjektivní idealisté můžeme věřit, že vše je v naší mysli, ale kde se tu ta mysl vzala? A proč si věci představuje zrovna takto a ne jinak? Důvod, proč nebýt subjektivními idealisty, není v první řadě praktický (jak si většina lidí zřejmě myslí), ale teoretický: prostě chápat sebe jako součást vnějšího světa a ne naopak dává větší smysl, lépe to vysvětluje, proč tu naše mysl vlastně je a proč je taková, jaká je. (A pokud vím, proč něco je, pak vím také, že to je, i kdybych to bezprostředně před sebou neměl. Kdežto naopak to neplatí: z toho, že o něčem vím nebo si myslím, že to je, neplyne, že vím, proč to je.)

Přestože přímo slovo „determinismus“ ve snímku nepadne, snaží se vůči němu vymezit. Autoři ovšem podsouvají tradiční vědě a náboženství myšlenku, že věci kolem sebe a v sobě nemůžeme nijak ovlivnit, musíme se pouze přizpůsobit. To si ale myslí málokdo. Ani „tradiční“ lidé obvykle nevěří, že nemají nad svými životy žádnou kontrolu a že jsou zcela otroky osudu.

Co my jen víme?!

Rozdíl mezi fatalismem a determinismem je v tom, že podle deterministy záleží výsledek nějaké situace na tom, co uděláme, kdežto podle fatalisty ne. Poznat vlastní omezení a podle tohoto poznání změnit své chování, to determinismu nijak neodporuje. Je to spíše formou fatalismu (můžeme tomu také říkat uzavřený determinismus): tedy ať se o sobě a světě kolem sebe dozvím cokoliv, chovám se pořád stejně, mé chování není nijak ovlivněno mým poznáním, vzorce jsou jednou provždy dány. Podle mne útočí film v tomto ohledu špatným směrem.

Dokument se staví na odpor klasickým fyzikálním zákonům a klade proti nim zákony pravděpodobnostní. Chce ukázat, jak je svoboda možná (jako „prostor nekonečných možností“), a pomáhá si přitom kvantovou fyzikou s její neurčeností. Pravděpodobnostní zákony ovšem nejsou schopny odpovědět na základní otázku: Proč je toto a ne něco jiného? Neboli: Proč je zrovna teď zrovna toto?

Zřetelně se to ukazuje na otázce po důvodu existence vesmíru. „Kodaňští“ kvantoví fyzikové zdůvodňují existenci vesmíru možností jeho vzniku: tedy velmi malou pravděpodobností lokální neplatnosti určitých zákonů, pokud se tato neplatnost odehraje v dostatečně krátkém čase a týká se dostatečně malých objektů. Takto popisují například vznik něčeho z ničeho. A protože nejsme vázáni nějak omezeným časem ani prostorem, i k tomu sebeméně pravděpodobnému dojde.

To je ale dvojnásob problematické. Jednak to znamená, že i trvalé nebytí má svou nenulovou pravděpodobnost – že nikdy nic nevznikne, může mít pravděpodobnost třeba jedna k nekonečnu, ale to pořád neřeší, proč se tato možnost neuskuteční. Proč něco je, vysvětlíme jen tak, že ukážeme, proč to nemůže nebýt – ne tak, že se budeme snažit určit, nakolik je toto nebytí méně či více pravděpodobné než bytí. Věc nemůže zároveň být a nebýt ve stejném ohledu – to je klasická formulace zákona sporu. Pravděpodobnostní tvrzení typu „je na 50 procent“ nebo „je na 99 procent“ budou vždy jen součástí uvažování, daného protiklady „je/není“.

Druhý problém kvantových úvah o vzniku něčeho z ničeho je v postupu, který se snaží možnost něčeho dostat na úroveň „samozřejmé“ možnosti ničeho. Protože nic a něco nemohou (v tomtéž) existovat zároveň, znamenal by úspěch takového postupu, pokud by byl předpoklad o samozřejmosti ničeho správný, že zde musí být příčina jak k existenci, tak k neexistenci: protože obojí by bylo stejně možné, zároveň by se ale popíralo a zároveň by nutně jedno z nich muselo platit. Takže úvaha, která se snažila dokázat, že něco nepotřebuje příčinu stejně tak, jako nepotřebuje příčinu „nic“, by došla k závěru, že příčinu potřebuje nejen něco, ale i nic.

Film účinně představuje vědění jako něco tajemného a lákavého. A to jak obsahem, tak formou: i použité animace bychom mohli nazvat „vědecko- -spirituální“. Dynamický střih a obsahové skoky občas ale chápání souvislosti ztěžují. Divák má ze začátku také obavu, že ho film povede k nějaké konkrétní sektě, třeba scientologům, ale nestane se tak.

S filmem lze souhlasit, že mysl toho ovlivňuje více, než si uvědomujeme. Ne ale nekonečně více. Po žhavém uhlí chodit můžeme, ale mohli bychom chodit po vodě, kdybychom to opravdu chtěli, jak jeden z mluvčích ve filmu tvrdí? Film spíše otázky vznáší, než že by je řešil. Ale pocit osvobození z něj je silný. Je to atak, který otřásá našimi představami o samozřejmém, pomáhá nám uvědomit si své okovy a nastiňuje možnosti, jak se jich zbavit: jako se v závěru fotografčina vyhozená krabička psychofarmak mění v míč a ten putuje abstraktním tunelem mysli.

Autor je redaktorem Polygrafie revue.

Co my jen víme (What the #$*! Do We (K)now!?). Režie a scénář: William Arntz, Betsy Chasse. Kamera: David Bridges, Mark Vicente. Střih: Jonathan P. Shaw. USA 2004, 109 minut.