Co neviděl Sight and Sound
Žebříček padesáti šesti nejlepších dokumentů všech dob zveřejnil britský filmový časopis Sight and Sound na podzim tohoto roku. Seznam je výsledkem rozsáhlého dotazníkového šetření, kterého se zúčastnilo na 360 respondentů – filmových kritiků, kurátorů, teoretiků a také dokumentaristů. Odpovědi posledně jmenovaných byly zpracovány samostatně, takže žebříčky jsou vlastně dva: ten, pro který volili oslovení odborníci na dokument, a ten, který vytvořili kolegové z branže.
Absolutním vítězem ankety se stává Muž s kinoaparátem (1929) Dzigy Vertova, pro který se vyslovila přesně stovka dotázaných kritiků a 25 filmařů. Druhé místo obsadil snímek Šoa (1985) Clauda Lanzmana, jenž získal podporu 68 kritiků (u filmařů figuruje na čtvrtém místě), jen o pár hlasů méně získal filmový esej Bez slunce (1982) Chrise Markera (stříbro pro filmaře), který v těsném závěsu následují Noc a mlha (1955) Alaina Resnaise a Tenká modrá linie (1988) Errola Morrise (oba snímky rovněž figurují v první pětici vítězů na seznamu dokumentaristů).
Pro všechny zde zmíněné filmy hlasovala více než čtvrtina dotázaných kritiků a necelá pětina dokumentaristů. Následující tituly pak získaly o poznání méně hlasů a hierarchické řazení filmů postupně ztrácí na přesvědčivosti; spíše se jedná o seznam snímků, které ten či onen kritik zmínil. Ještě zřetelnější je tato tendence v žebříčku vytvořeném dokumentaristy, kteří měli od počátku tendenci k méně zřetelné obecné shodě.
Jinými slovy, při bližším pohledu na statistiku (kterou Britský filmový institut představuje na svých stránkách v interaktivní podobě) se ukáže, že cílem tohoto seznamu je nejspíš něco jiného než vytvoření objektivně platného žebříčku kvality. Editoři časopisu, kteří se na tvorbě ankety podíleli, zdůrazňují, že jejich hlavním motivem bylo „získat úplný přehled dokumentárního kánonu“, přičemž spokojeně konstatují, že výsledný seznam, ve kterém tak často defilují „aluzivní filmové eseje, názorně ukazuje, že nefikční film není úzkou disciplínou, ale otevřeným polem plným průzkumníků“.
Není divu, že pro editory je rozmanitost dokumentárního kánonu takovým zjevením. Jak si ve svém komentáři v posledním letošním čísle časopisu Studies in Documentary Film všímá Brian Winston, výsledek šetření dokazuje přinejmenším to, že Sight and Sound ujel vlak. Dokumentárnímu filmu totiž dosud nevěnoval systematickou pozornost, nejspíš v zajetí předpokladu, že dokumentární film není co do bohatosti výrazových forem a významu tomu fikčnímu rovnocenný. Můžeme jenom doufat, že v roce 2015 bude Sight and Sound ve svých obhlídkách širokého dokumentárního pole méně krátkozraký.
