Daniel Blake jako oběť systému, ale jen naoko
Kean Loach svým posledním snímkem Já, Daniel Blake (vítěz Zlaté palmy a nejlepší britský film z roku 2016 na cenách BAFTA) pokračuje v linii společensky angažovaných filmů se silným důrazem na sociální tematiku. Od pouhého záznamu nesnází v rámci systému se však posouvá do útočné pozice. Skrze postavu obyčejného padesátníka Daniela Blakea, jež zhmotňuje režisérovu víru v možnost zachovat si vlastní důstojnost, obviňuje (nejen britský) absurdní systém vytvořený lidmi pro lidi, kde se ale sami lidé paradoxně stávají největší přítěží pro systém samotný. Podle britských recenzentů ze Screenu a Guardianu film vytváří rovnici, kdy býti člověkem je výkon rovný tomu býti hrdinou.
Daniel Blake prodělal srdeční infarkt. Podle lékaře by neměl pracovat. Jenže podle tabulek britských úřadů je práce schopen. A tak, aby si zachoval nároku na finanční podporu, je nucen místo odpočinku hledat práci, kterou však kvůli svému zdraví nemůže přijmout. Postupně začíná kmitat mezi úřadem a pracovními pohovory. Ulehčení nabízí podání si žádosti přes internet, jenže Blake i v době klávesnic stále píše tužkou, a tak se i tato možnost stává krutým žertem systému, pro nějž je Blake klientem, číslem a přiděleným časem pozornosti, nikoliv lidskou bytostí. Kmitání se zrychluje. Ve svém denním koloběhu potká svobodnou nezaměstnanou matku Katie a její dvě děti. Katie pro něj není jen číslo, ale někdo, komu je třeba pomoci. Zachránit. Kmitání nepřestává. Zvyšující se rychlost vede k pocitu větší beznaděje a k totálnímu vyčerpání. Katie se hroutí. V potravinové bance není schopna vydržet. Otvírá konzervu studených fazolí a začíná polykat. Hladovějící člověk mezi regály plnými jídla. Scéna, již recenzenti nejen ze Screenu a Guardianu, označují za dojemnou, však jen ilustruje břímě vlastní příslušnosti k systému, jehož nejtajnějším přáním je, zdá se, abychom vůbec neexistovali.
Vyjevení světa v paletě s jemnými nuancemi šedi se přelévá do jasné černobílé opozice dobra (běžného člověka) a zla (systému). Neuvěřitelně pevná morální čistota hlavního protagonisty z něj dělají nadčlověka-hrdinu. Empatie, důstojnost, odvaha jsou přece hlavní propriety bojovníka na straně dobra. Loachův Já, Daniel Blake je příběhem boje dobra a zla, kde lidé nemají žádnou sílu ke změně výsledků. Jenže právě díky přílišnému zjednodušení, jak postav, tak jejich prostředí, dochází i k bagatelizaci samotné teze, která se postupně přesouvá od vyjevování, argumentace až k vyprávění a adoraci postoje hlavního hrdiny.
Novodobý třídní hrdina je totiž nedosažitelným obrazem. Jeho vlastní existence je důkazem o nepřemožitelnosti systému. Přes veškerý boj nemohl Blake uspět (vždyť dokonce předložil životopis napsaný tužkou). Vždy byl klientem, slušným členem společnosti, který čeká, až bude vyvolán. Zachování si důstojnosti se najednou stává vnitřním omezením, které jednak chrání systém před zničením, jednak povzbuzuje své členy-klienty, aby se stali ještě lepšími, a tak systém posílili. V černobílém vidění světa tak ona důstojnost Blakea i jeho malou rebelii ze systému vyčleňuje jen na oko.
Podle Petera Bradshawa z Guardianu je Já, Daniel Blake emocionálním prožitkem pro ty, kteří nespravedlnosti systému nezakouší. Film sice nedokáže divákům umožnit reálný prožitek oné zoufalosti, avšak jeho apel je natolik silný, že samotná projekce filmu v britském Lutonu pomohla zvýšit finanční dary pro místní potravinovou banku. Síla vyznění, jak shrnuje Pamela Hutchinson pro Sight & Sound, spočívá v tom, že přestože zachycuje bezradný boj v chladném byrokratickém prostředí, nespadá ani do agresivního obviňování ani do srdceryvného vylíčení zoufalého boje o přežití, ale zbytečně komplikovaný stav věcí vyjevuje v komické rovině, a tak se smích stává nástrojem uvědomění si absurdity "normálního” systému.
