Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupy

Uvádíme zde upravenou ukázku z úvodní kapitoly antologie Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupy. Texty v této antologii mají svůj původ v panelu konference, která se uskutečnila v roce 2014 v Austrálii. Sjednocujícím tématem, které se prolíná celou antologií, je úvaha nad tím, proč a jakými způsoby se lidé pouštějí do vytváření nefikčních online děl, která jsou skromná jak svým rozsahem, tak i výběrem tématu a při jejichž vzniku bylo využito pouze zcela běžně dostupných nástrojů a technologií. Taková díla vděčí za svoji existenci internetu, který se tak ukazuje být spíše sociálně-technickou sítí, tedy prostorem praxe, nikoli distribuce.

Rád bych si myslel, že akademické publikace vznikají jako reakce na problém. Takový problém může mít formu otázky, může se jednat o něco jako projev zvědavosti anebo třeba i skromného údivu. Tímto problémem ale může být i zřetelná, sdílená obava, něco, o čem se všichni shodneme, že na tom záleží. Anebo jím nemusí být nic tak zjevného a pak se z akademického psaní stává pouze přesvědčování o své vlastní důležitosti. Ať již je tomu tak či onak, problémy, které stojí na počátku vzniku akademické publikace, mohou být pojaty buď tak, že poskytují přednosti panoramatického pohledu přehlížejícího celý obzor tvořený jednotlivými vrcholky. Anebo jsou naopak zasazeny hluboko v údolí, v zátoce říčky, kde je nám umožněno věnovat pozornost drobnostem, které máme hned po ruce.

Tato antologie má svůj původ na onom břehu této říčky. Nenabízí žádné obecné pojetí interaktivní dokumentární tvorby. Můžeme ji číst jako zachycení plejády aspektů současné praxe a protokolů či úhlů pohledu na ně, které je zapotřebí vzít v potaz, když chce člověk uvažovat o interaktivním dokumentu.

Tuto antologii lze také chápat jako reakci na argument Jona Doveye na podporu „post-industriálního chápání procesů směny poznatků“ (s. 255). Takové procesy „by mohly pomoci porozumět složitým vazbám mezi různými částmi tvůrčího systému jako celku“ (s. 255). K naplnění této představy dochází v naší antologii v podobě různých spojnic, které provazují jednotlivé kapitoly, jejich myšlenky a tvrzení. Toto provázání vyzývá čtenáře k rozpoznávání jak sdílených názorů mezi autory, tak i neshod mezi nimi a k tomu, aby na těchto rozporech mohli produktivně stavět.
 

Pokud jde o spojnice, všichni autoři si všímají takových kvalit, jako je povaha záznamu, pozorovací talent, způsob načrtávání tématu, měřítko (jak co do závažnosti tématu, tak rozsahu děl) a propojitelnost. Tyto charakteristiky naznačují, jak dostupné digitální nástroje ve spojení se sítí, která je vždy po ruce, otevřely cestu rozmanitým způsobům tvorby nefikčních děl věnujících pozornost každodenním, všedním dějům. Takový druh tvorby pak doplňuje a obohacuje naši tradici dokumentární tvorby. Příspěvky v antologii ukazují, jak tyto digitální nástroje a sítě umožňují vznik děl vykazujících právě tyto kvality; vysvětlují, proč se jedná o díla věnující pozornost atmosféře prostředí, malým pozorováním snad až vedlejších, doprovodných dějů a událostí. Zkrátka popisují vztah mezi digitálními nástroji a nástupem tvorby post-monumentálních nefikčních děl.

Naše antologie, doufám, přispěje svojí analýzou vzestupu těchto nových praktik a přístrojů pojímaných jako stín či odlesk digitalizace, počítačů a internetu, chápaného jako socio-technická síť, ke zkoumání a rozvoji interaktivní dokumentární tvorby.
 

Autor působí jako mimořádný profesor na School of Media and Communication na RMIT University of Melbourne v Austrálii.

Kniha Digitální média a dokumentární tvorba: Protichůdné přístupy byla vydána v lednu 2018 vydavatelstvím Palgrave Pivot.

Přeložil Štěpán Kubalík.