Dobrý soudce ještě žije
Před několika týdny jsem se s potěšením zúčastnil festivalu PAF – Přehlídka animovaného filmu Olomouc 2015. Zde jsem měl možnost usednout ke kulatému stolu, u kterého se nalézal rovněž malawisko-britský umělec Samson Kambalu. Pan Kambalu, jehož doménou jsou umělecké provokace a happeningy všeho druhu, tu s humorem vyprávěl mimo jiné o svých letošních právních patáliích spojených s účastí na benátském Bienále. Nejen tento případ, ukončený rozsudkem, jenž padl u benátského soudu dne 7. listopadu 2015, ale i způsob, kterým s ním zdejší soudce naložil, mi přišly v lecčems příznačné.
Žalobcem v dané kauze byl Gianfranco Sanguinetti, jeden z předních členů někdejšího radikálně levicového uměleckého uskupení Situacionistická internacionála (1957–1972), které se specializovalo mimo jiné na kritiku konzumerismu a rozvinutého kapitalismu se všemi jeho výstřelky, včetně důsledné komodifikace kulturních statků. Situacionisté tedy systematicky zesměšňovali obchodování s uměním a zdůrazňovali, že každý má právo si přivlastnit („apropriovat“) autorské dílo jiného umělce pro účely vlastní umělecké tvorby. Bylo proto pro mnohé překvapením, když pan Sanguinetti v říjnu 2013 pověřil známý aukční dům Christie’s prodejem svých vlastních artefaktů (literárních děl, fotografií, maleb, soukromých dopisů atd.) vytvořených v situacionistickém období a když tyto artefakty odkoupila univerzita v Yale za 650 000 euro.
Samson Kambalu se rozhodl, že proti „zmoudřelému“ kdysi radikálnímu umělci zaútočí jeho vlastními zbraněmi a v rámci Bienále 2015 uspořádal výstavu, na které bylo možno zhlédnout okolo 3 000 kusů kopií artefaktů z výše zmíněného Sanguinettiho archivu, které pan Kambalu (pochopitelně bez jakéhokoliv svolení od jejich autora) nafotil na univerzitě v Yale. Uvedené kopie autor výstavy doprovodil ironickými popisky nenechávajícími diváky na pochybách, kterak smýšlí o zvláštní názorové proměně Gainfranca Sanguinettiho.
Nadace pořádající Bienále byla v červenci 2015 ze strany někdejšího situacionisty zažalována za zásah do autorských i všeobecných osobnostních práv, kterého se měla dopustit provozováním zmíněné výstavy bez souhlasu žalobce.
Případ dostal na stůl soudce Luca Boccuni, kterému se podařilo v závěrečném rozsudku demonstrovat nejen mimořádnou erudici v oblasti umění, ale především vytříbený smysl pro spravedlivé vyvážení kolidujících právně chráněných hodnot, kterými byly v daném případě autorská práva, resp. právo na ochranu osobnosti svědčící Gainfrancovi Sanguinettimu na straně jedné, a právo na ochranu svobody projevu svědčící Samsonu Kambalovi na straně druhé. V odůvodnění mimo jiné uvedl: Je třeba zdůraznit, že Samson Kambalu vytvořil propracovanou a komplexní výstavu, která nemůže být považována za pouhé vystavení Sanguinettiho děl či části jeho děl bez jeho souhlasu, a to s přihlédnutím k tomu, že tato výstava nese kreativní, originální, svébytné a jasně srozumitelné poselství. […] zdůraznil rozpor mezi teoretickým bojem proti komodifikaci obsaženým v žalobcově díle a prodejem těchto děl panem Sanguinettim. […] Sdělením je sarkastická kritika mající za cíl otevřít diskuzi nad tématem celospolečenského významu […].
Pana Kambalu se mi podařilo upřímně rozesmát, když jsem mu sdělil, že kdyby se stejný případ odehrál v České republice, s největší pravděpodobností by ho prohrál – a to nejen proto, že v českém autorském zákoně chybí výslovná výjimka pro parodické užití děl jiných autorů, ale i pro převažující značně formalistický výklad zákona ze strany českých soudů.
Nicméně bych se v tomto případě velice rád mýlil.
