Dokumentarista a paragrafy: Několik poznámek úvodem

Když se tvůrce dokumentů setká se slibným námětem na nový film, měl by také uvažovat z různých hledisek o jeho zfilmovatelnosti. Měl by tedy přemýšlet o tom, nakolik je objekt jeho zájmu (slavná osobnost, architektonický skvost, flóra tropického pralesa…) reálně dostupný, o možnostech financování takového projektu, zvažovat i potenciální harmonogram a podobně. Zřídkakdy se již v těchto prvotních tvůrcových, potažmo producentových, rozjímáních objeví také úvahy o možných právních úskalích, která by se při tvorbě a výrobě dokumentu mohla vyskytnout.

Pokud dokumentarista nedisponuje věšteckými schopnostmi, je poměrně logické, že ani reálně nemůže domyslet každou jednotlivou eventualitu, která se při tvorbě a výrobě tak křehkého a do jisté míry vždy nevyzpytatelného útvaru, jakým je dokumentární film, může naskytnout. Nicméně štěstí přeje připraveným – právně připravený štáb dokumentárního filmu z toho nevyjímaje.

Nutnost vypořádání některých práv se objeví při realizaci každého jednotlivého projektu, proto je třeba s nimi vždy počítat.  Jde především o práva jednotlivých členů štábu (tvůrčí profese – režisér, kameraman, mistr zvuku, střihač apod., i netvůrčí profese – osvětlovači, účetní, klapka atd.). Zde je situace poměrně jasná a práva těchto osob jsou vypořádána standardními, zpravidla typizovanými smlouvami (zejména smlouvy o dílo, smlouvy licenční a pracovní smlouvy; rozdíly mezi nimi vysvětlíme v některém samostatném budoucím příspěvku). Taktéž bývá zřejmé, jaká právní jednání užít při běžných činnostech, jako je pronájem filmové techniky nebo získání přístupu do určité lokace.

Největší potíže tak v praxi z právního hlediska působí ty situace, které lze pro jejich nestandardnost nebo nahodilost jen stěží předvídat. Nejnahodilejším elementem bývají přitom při vzniku dokumentárních filmů jejich vlastní (lidští) protagonisté. S výjimkou zvláštních situací, kdy souhlas těchto osob s jejich účinkováním v dokumentu není zákonem vyžadován (jde především o účely čistě vědecké, umělecké nebo zpravodajské, případně o takzvané vystoupení v záležitosti veřejného zájmu), je třeba jejich souhlas taktéž zajistit – přičemž specifikum tohoto souhlasu spočívá v tom, že dle zákona může být v podstatě kdykoliv opět odvolán, ledaže by šlo o zjevné zneužití práva. Zde pak nastávají mnohé sporné situace. Opakovaně jsem se například setkal se situací, kdy byl náhodný kolemjdoucí nevědomky zachycen při vzniku uměleckého díla (šlo nejenom o dokumentární záznamy, ale v jednom případě i o přebal jistého hudebního alba) a následně tento občan zpravidla požadoval peněžitou kompenzaci za poskytnutí svého dodatečného souhlasu. Zda jeho souhlas byl, či nebyl potřeba, se přitom lišilo případ od případu, zejména v závislosti na tom, nakolik „komerční“ cíle byly tvůrci příslušného uměleckého díla sledovány.

„Potíž“ s účinkujícími často spočívá též v tom, že mohou mít nutkání před kamerou vyjadřovat určité se zákonem neslučitelné (například rasistické nebo jinak xenofobní) postoje nebo realizovat podobně problematické chování. Dokumentarista pak musí velmi pečlivě zvažovat, v jaké formě dokument realizovat, aby sám nemohl být nařčen z protizákonné činnosti, třeba z podněcování k rasové nenávisti. Dnes již klasický rozsudek na toto téma – ukazující na nejednoznačnost řešení tohoto zdánlivě prostého problému – vydal Evropský soud pro lidská práva v roce 1994 ve sporu Jersild proti Dánsku, kde byl řešen případ dánského novináře Jense Olafa Jersilda, který v polovině 80. let minulého století vytvořil pro dánskou televizi interview se skupinou rasistických mladíků. Dánský stát za tuto reportáž novináři uložil pokutu 1000 dánských korun; když však případ po několika letech doputoval až k Evropskému soudu pro lidská práva, tento po podrobném zvážení všech okolností nakonec rozhodl, že pokutování novináře bylo za dané situace neoprávněné, neboť nebyla naplněna základní podmínka „nezbytnosti v demokratické společnosti“ pro takové omezení svobody slova.

Vždy je tedy třeba počítat se situacemi, které nastanou s pravděpodobností hraničící s jistotou a předem se na ně pokusit připravit. Právně problematických situací se může nejen při vzniku dokumentárního filmu naskytnout nepočítaně a je třeba se jich alespoň nebát. Protože každý právní problém má řešení.

V dalších příspěvcích se blíže podíváme na právní problémy, které zde byly jenom letmo naznačeny, včetně těch které se mohou ukázat ve fázi užití hotového dokumentárního filmu, zejména pak v distribuci.

Medailon autora