Duel v dopisech

Požádali jsme dva režiséry, jejichž filmy uvádí festival v sekci Mezi moři, aby si navzájem vyměnili dopisy o filmech toho druhého.

Mizející hranice

Dopis Aleksandara Nikoliče adresovaný Ivě Radivojevičové o jejím filmu Mizející hranice

Mořské nemoci se nikdy nezbavíme
Ať již zakotvíme kdekoli
Nepřestaneme dávit své sny, své vzpomínky
a tváře těch, které jsme opustili

Ivo,

verše z básně, která zazní na konci tvého snímku Mizející hranice, výstižně vyjadřují hrůzu a zoufalství, jež zažívají ti, kdo se vydají žít do cizí země. Dokládají míru zoufalství a naprostého vykořenění na riskantní cestě v chatrné bárce do neznáma. Jakkoli může být snadné se do jejich pocitů vcítit, či dokonce obdivovat to vznešené „e“ ve slově emigrant, přijmout trpkou realitu „i“ ve slově imigrant je mnohem složitější. Imigranti jsou totiž u našich břehů zřídkakdy vítáni.

Tvá filmová esej se zabývá xenofobií a vzrůstající nedůvěrou vůči imigrantům na Kypru. Tyto nálady se šíří napříč Evropou a sílí nejen mezi pravicově smýšlejícími občany. Humanismus, který jsme kdysi bránili s přezíravým rozhořčením, se tváří v tvář úsporným opatřením stává přepychem, který si již téměř nemůžeme dovolit. Nelze tedy již hovořit o lidských právech, nyní je naopak třeba obrátit pozornost k povinnostem. Jádrem morálky je vždy vlastní prospěch a Mizející hranice jsou nejpůsobivější právě tehdy, když zpochybňuješ svou vlastní perspektivu. Když si letmo povšimneš dvou mužů postávajících v uličce, které vnímáš jako „ty Druhé“, a přistihneš se, že sama podléháš předsudkům, s nimiž se snažíš bojovat. A právě v tento moment přichází nepříjemné prozření. Najednou jsme konfrontováni s animální, sobeckou realitou, která se skrývá za maskou naší civilizovanosti, a zjišťujeme, že sami sebe můžeme definovat pouze tak, že se vymezíme vůči ostatním. Znamená to, že se lidstvo dokáže samo se sebou smířit pouze v případě, že si nalezne nepřítele mimo svou planetu.

Srbský právník

Srbský právník

Dopis Ivy Radivojevičové Aleksandaru Nikoliči o jeho filmu Srbský právník

Milý Aleksandare,

jelikož se stále označuji za Jugoslávku, je pro mě těžké posuzovat tvůj snímek nezaujatě. Naše země se ze dne na den rozpadla, propuklo krveprolití a spousta lidí uprchla do zahraničí. Ten, kdo nikdy nezažil válečný konflikt a střelbu a neviděl kolem sebe mrtvá těla, si válku dokáže stěží představit.

Hlavní protagonista, právník Marko, se ze všech sil snaží přijít tomu všemu na kloub, ale jeho „profesionální etika“ mu to vůbec neulehčuje. Jeho bývalý spolužák do snímku vnáší střízlivý tón a říká nahlas, co všichni cítíme a k čemu se musíme doznat. Ve svém snímku jsi dokázal přiblížit ten naprostý zmatek a zděšení, které všichni dosud cítíme. Zoufalou snahu pochopit, co se stalo, jak se to stalo a proč. A zděšení nad tím, že mohlo k takovým zvěrstvům vůbec docházet.