Důležitá je intuice, víc není potřeba řešit

Po Generaci Singles přichází dokumentaristka Jana Počtová s Nerodičem, filmem o „jiných než nukleárních rodinách“. Opět se jí daří rozpoutat debatu o posunu představy o „normálnosti“ soužití a rodičovství. Přestože strávila deset let čtením teoretických skript, její metodou je intuice. O tvorbě nechce dlouze diskutovat, onen čas raději věnuje vzniku nových projektů.

Celý film se od uvozující scény prezentuje jako pro vás osobní téma. Proč?

Nevím, jestli o své tvorbě přemýšlím tímhle způsobem. Jestli uvažuji natolik analyticky a řeším, nakolik je správné či vhodné pracovat na osobní rovině. Ve finále se ke každému tématu snažím najít nějakou osobní vazbu, protože tehdy ho můžu zpracovat dobře. Málokdy si vyberu něco, co by mě vůbec nezajímalo – už jen proto, že mě zajímá mnoho věcí. Od portrétu vědce po cyklus o vesnické architektuře. I takové dokumenty jsem dělala a pokaždé jsem si na ně připadala osobně napojená.

Samozřejmě že pro větší autorské projekty si vybírám bližší témata, protože vím, že s nimi strávím několik let života. Může to být jak plus, tak i minus. Rozhodně platí, že při tématu tak osobním jako Nerodič, kdy točím o něčem, co zároveň žiji, je ten tlak ještě o něco zvýšený. Což není vždy příjemné. Přesto bych řekla, že se snažím najít osobní napojení na každou látku.

Nerodiče tedy vnímáte jako své velké autorské dílo. Nakolik je jeho výsledná podoba výsledkem výhradně vašich rozhodnutí a nakolik dalších členů štábu, třeba střihače nebo kameramana?

Dá se říct, že vzhledem k těm několika letům příprav, od preprodukce až po výsledný střih, jsem vlastně byla na autorství sama, což je ve finále asi každý režisér. Střihačka Adéla Špaljová do projektu vstoupila, až když byl materiál skoro celý natočený. Kameramanů vzhledem k délce projektu bylo více, občas jsem kameru obsluhovala sama. Z těch okolo sta hodin materiálu, což bylo podobně jako u Generace Singles, jsem udělala nejdřív hrubou výběrku a pak podle nastudovaných transkriptů druhou. S tou už mi střihačka pomáhala.

Někdy si říkám, že by bylo dobré pracovat v nějakém užším režijním tandemu, mít s kým diskutovat.

Měla jste někoho takového u Nerodiče?

U Nerodiče jsem se hodně radila s producentem Danielem Tučkem nebo dramaturgyní za ČT Věrou Krincarovou, kteří mi v nějaké míře poskytli oponenturu a reflexi, ale ve finále to bylo na mně. A jak jsem komunikovala s Adélou ve střižně, byste se musel zeptat asi jí. Musím se ale přiznat, že jsem asi bohužel dost autoritativní.

Proč „bohužel“?

Možná pak nevidím nějaká jiná a lepší řešení. Na druhou stranu by nějaké složité diskutování neodpovídalo mému intuitivnímu postupu. Dávám film dohromady tak, aby mi každá jedna scéna přirozeně zapadala do celku. Funkčnost každého záběru buď cítím, nebo ne. S Adélou jsme si ale hodně sedly, fungovalo nám to a do velké míry je podoba filmu i její zásluha.

Dokument sleduje šest rodin, což není zrovna prostor pro vybudování komplexní hloubky u každé z nich – je třeba ve střižně hledat co nejefektnější zkratky. Což s sebou ale nese i hodně zodpovědnosti, jak z oněch lidí neudělat pouhé karikatury.

Záleží na osobním svědomí a zodpovědnosti autora, do jaké míry dokáže představit ony postavy pravdivě, jaké doopravdy jsou. Rozhodně jsem nechtěla nikomu z respondentů škodit nebo je znevažovat, naopak jsem si celou dobu vážila toho, že jsou ochotni se mnou do tak osobního námětu jít. Zvlášť když se natáčení týkalo i malých dětí, z čehož pro ně i pro mě plynula dvojitá zodpovědnost.

Nevede taková starost k druhému extrému? Nejste pak se svými respondenty příliš soucitná, nesnažíte se žehlit jejich nedostatky, aby vypadali jako lepší lidé, než jakými jsou?

Nemyslím si, že dokument vyznívá nutně ve prospěch všech sledovaných. Dokonce vím, že mnozí z mých hrdinů diváky iritují a dočkávají se od podstatné části publika odsudků. Nechala jsem tedy zaznít i názory, které divákům nebudou sympatické, ale já je považuji za autentické a odhalující i na onom poměrně skromném prostoru dostatečnou hloubku. Pozoruji, že co divák, to jiná reakce na postavy. Každý sympatizuje či se vyhraňuje dle toho, co on zrovna sám žije a řeší.

Generace Singles (Jana Počtová, 2011)

Diváky dokumentů takhle nepodceňuji a spoléhám na jejich inteligenci. Věřím, že budou chápat jednotlivé příběhy jako osobní, a nikoliv nějak zástupné pro celou skupinu lidí.

Každá z šestice rodin je velmi odlišná. Mladý pár, který dítě nechce, lesbický pár, matka samoživitelka a tak dále. Zvyšuje se tak rozmanitost dokumentu, ale hrozí, že pak bude tento konkrétní lesbický pár vyznívat jako „ambasador“ všech homosexuálních párů. Že tato adoptivní matka zastupuje celou svou skupinu... Jak jste vybírala konkrétní páry a jak se bránit generalizování?

Upřímně, tohle mě nikdy ani nenapadlo. Diváky dokumentů takhle nepodceňuji a spoléhám na jejich inteligenci. Věřím, že budou chápat jednotlivé příběhy jako osobní, a nikoliv nějak zástupné pro celou skupinu lidí.

A co do výběru konkrétních rodin se musím opět odvolat na cit a intuici. Po patnácti letech v dokumentaristice už mám vypěstovanou nějakou zkušenost a snad trochu poznám, kdy má za sebou respondent zajímavý příběh, schopný utáhnout celovečerní formát. Mým cílem bylo zachytit odlišné formy rodin a svazků, jež nenaplňují ideál úplné, nukleární rodiny. Nechci už ani říkat „normální“ rodiny, protože mám pocit, že dnes už je „normální“ mnoho různých variant žití.

Na začátku jsem se rozhlédla kolem sebe, začetla se do statistik, vnímala příběhy ze svého okolí. Podle toho jsem sestavila varianty příběhů, které jsem pak hledala v reálu. Zjistila jsem třeba, že až osm procent žen vůbec děti nechce, což už považuju za dost vysoké číslo a fenomén. Takže jsem chtěla mít ve filmu pár, co si zvolil bezdětnost. Pak jsem věděla, že chci ženu, která nesehnala životního partnera, ale nevzdala se představy stát se matkou. Zásadní je dnes i střídavá péče a rodičovství homosexuálních párů – postupovala jsem zkrátka tak, abych reagovala na věci okolo sebe. Hrdinové jsou povětšinou mí přátelé, nebo jsem je našla přes různé iniciativy či další přátele. Česká televize sice podala výzvu, ale nakonec jsem si z ní nikoho nevybrala.

Vydrželi všichni lidé, s nimiž jste začala natáčet, až do konce, nebo někdo projekt opustil?

Roztočili jsme jednu patchworkovou rodinu, ale tuhle část natáčení jsme museli stopnout. Ne že by s námi už nechtěli točit, ale objevil se zcela běžný problém ohledně právního použití záběrů dítěte. K němu je nutný souhlas obou rodičů a v tomto případě nám jeden z rodičů souhlas odmítl dát.

Strávila jsem dost let studiem, abych si uvědomovala všechny ty věci o kompozici, užití barev a hudby, střihu, záběrování, ale nakonec vždycky volím řešení podtrhávající výpověď.

Díky tomu, že jste ve filmu sama často přítomná, se  stáváte  součástí českého trendu zpřítomňování režisérů v dokumentech.

Nějaký takový trend existuje? Vidíte, ani o tom nevím. Vím, že se trochu opakuji, ale hodně věci opravdu řeším spíš intuitivně. Neuvažuji, nakolik je, nebo není součástí trendu má přítomnost před kamerou. Pokud ji vycítím jako nutnou, tak ji využiji. Nepotřebuji pak skládat argument k argumentu, proč jsem se tak rozhodla.

Málokdo si uvědomuje, jak náročná disciplína dokumentární režie je. Potřebujete dojít k situacím, které budou mít nějaký dramatický potenciál, budou výrazné, ale i přirozené. Proto musíte občas pokládat mírně provokativní otázky a respondenty někam přirozeně směrovat. Nemůžou být ani zcela v klidu, ale ani pod neustálým tlakem – musíte hledat balanc. A ze zkušenosti vím, že v takovou chvíli nejlépe funguje si vedle nich stoupnout a stát se jednou z nich, být jejich partnerem, kamarádem, který prožívá totéž. Takový přístup mi připadá jednak fér a jednak snadnější pro získání dobrých výpovědí.

Necítíte potřebu zůstat autoritou?

Nechápu, jak to myslíte. Autoritou vůči komu – mým postavám? To přece není zapotřebí. Celý film je i moje hledání odpovědí, protagonisté mi s tím de facto pomáhají. Tak proč řešit nějaké autority? Necítím potřebu zakrývat svou pozici, neupřímně předstírat, že ten film neodhaluje mou intimitu stejně jako intimitu respondentů.

Původně jsem se dokonce chtěla zpřítomnit ještě mnohem víc. Hledali jsme různé způsoby, například stylizované animace, na nichž jsme pracovali s Tomášem Luňákem, aby se ukázalo, že podobně silně stylizované prvky nevypadají přirozeně a působí jako násilný zásah. Ztratili jsme tím hodně času i peněz, ale asi bylo potřeba si tím projít.

Vím, že jsou moje filmy kritizovány za nevýraznou audiovizuální stránku, prý dostatečně nevyužívám filmovou řeč, jenže mě vždycky zajímají předně osobní výpovědi, k nimž si tvořím osobní vztah. Strávila jsem dost let studiem, abych si uvědomovala všechny ty věci o kompozici, užití barev a hudby, střihu, záběrování, ale nakonec vždycky volím řešení podtrhávající výpověď. Zajímají mě lidi, lidské příběhy a sama jsem ukecaná, takže se ve filmech soustředím na slovo. Proč by to mělo být špatně?

Vy jste vystudovala jak filmovou teorii v Olomouci, tak i dokumentaristiku na FAMU. Přesto se zdá, že máte určitý odpor vůči teorii a odvoláváte se na intuici a cit.

Kromě filmu jsem studovala i divadelní a literární vědu. Slovo odpor bych asi přímo nepoužila, ale strávila jsem asi deset let čtením skript a statí, abych zjistila, jak moc mi to je všechno jedno. Prostě mě baví a naplňuje tu práci dělat, nechci se bavit o tom, co je a co není autorský dokument. Proč tím ztrácet čas, když ho můžu věnovat točení filmů? Věřím navíc, že většinový divák o takových věcech vůbec nepřemýšlí a teoretické koncepty řeší jen naše malá intelektuální bublina.

Osobně jsem se po studiu na FAMU necítila nejlíp – jako bych nic neuměla a k ničemu nebyla dobrá, protože jsem se nepodvolovala filmařským egům některých přednášejících. Ti se často snaží uplatnit na studenty subjektivní představy o dokumentech, takže se pak vyučují spíš přístupy konkrétních autorů než dokumentaristika, která by mohla oslovit publikum. Ale třeba se to už změnilo, nevím. Jsem ze školy už dlouho pryč.

Zmínila jste sociální bublinu a naopak běžné diváky – ti na dokumenty do kin moc nechodí, spíš čekají, až  je odvysílá televize. Patří při tak malé návštěvnosti dokumenty do kin?

Říká se jim dokumentární „filmy“. A „filmy“ do kin prostě patří. Nízká návštěvnost se ostatně týká i artové hrané tvorby a přijde mi zbytečné se rozhořčovat nad tím, že na takové produkce chodí málo lidí. Samozřejmě mě mrzí, že na Nerodiče zatím nepřišlo tolik diváků jako na Generaci Singles, protože si myslím, že jde o lepší film, ale nehroutím se z toho. Nerodič měl velkou mediální odezvu a dobré kritiky, i to je důležité – rozpoutat o tomhle tématu debatu, uvést ho do širšího povědomí. Doufám, že snad za dalších pět let přijdu s posledním dílem téhle trilogie.