Ekonomie prestiže: Ceny, vyznamenání a oběh kulturních hodnot

Když se posuneme na okraj rostoucího vesmíru nepříliš vážných cen, narazíme na ocenění pro čím dál pochybnější žánry. Například zůstaneme-li u filmu, ceny Hubcap (Hubby), založené v roce 1984 satirickým sloupkařem a televizním moderátorem Joem Bobem Briggsem alias Johnem Bloomem, který je prohlásil za “fastfoodové ceny akademie” a předával je při takových příležitostech, jako byl sjezd fanoušků hororových filmů na Fairleigh Dickinson University. Ceny Hubby s kategoriemi jako “nejlepší slizoun”, “nejlepší scéna kung fu” a “nejlepší bezduchá sexuální komedie” nebyly nikdy přenášeny a v roce 1995 bylo jejich udílení zastaveno, ale přesto je lze chápat jako nevědomé předchůdce Filmových cen MTV, které v zásadě daly Bloomově satiře na velké filmové ceny formát velké filmové ceny. Zakladatel cen Hubby se ovšem dostal do problému také proto, že předmět či terč jejich humoru byl tak neurčitý. Jeden se mohl ptát, zda se Bloom rozdáváním cen za “nejlepší přehlídku poprsí” či “nejlepší oplzlost” pokoušel o populistické převrácení legitimní hierarchie kulturní hodnoty a hájil hodnotu čistě bezduché radosti před hodnotou odcizeného estetického hodnocení, nebo zda se snažil vyjádřit, že kinematografie jako taková ztratila estetickou hodnotu, a nepochyboval o nadřazenosti “umění” nad “brakem”, ale o samotné schopnosti současných filmů dostat se na úroveň skutečného umění. - a dělal si legraci z těch, kteří s Titanicem nakládají, jako by šlo o Vojnu a mír. Když Bloom hovořil o Dni pokání jako o “nejskvělejším filmu, jaký byl kdy natočen o skutečném fungování francouzsky mluvící židovské mafie z Miami a důvodech, proč tato mafie nenávidí španělsky mluvící německé gangstery narozené v Chile, kteří nerespektují její tradice”, zdálo se, že tím potvrzuje vlastní značně sofistikovaný vkus - těšil se z nejvulgárnějšího typu kinematografických splašků jako znalec, pohybující se v estetickém suterénu, jak to dovedou jen kulturně nejvzdělanější. Ale jeho ironizující znalecký posudek lze chápat dvěma způsoby - jako odlišení se od skutečných Joeů Bobů, jižanských dělníků, o nichž se předpokládá, že takové misogynské filmy plné násilí berou vážně, nebo jako odlišení se od konvenčních filmových kritiků a průměrných návštěvníků kina (oscarového publika), jejichž stádní přijímání buržoazního vkusu jim brání, aby si vychutnali “scénu pojídání živých červů” ve filmu Vězeňské peklo nebo “scénu s intergalaktickými hemeroidy” ve filmu Flesh Gordon II.