Experimentální příroda 19. ročníku Ji.hlavy

Film je patrně ze všech uměleckých druhů nejvíce propojený s technologiemi. U jeho vzniku stála mechanická reprodukovatelnost a nové vynálezy sehrály zásadní roli v jeho vývoji během minulého století. Nyní se vliv technologie projevuje na jedné straně úpadkem celuloidu v důsledku vzestupu digitálního záznamu a na straně druhé tím, jak je filmová tvorba povzbuzována celou škálou inovací, od digitálních kamer v iPhonech přes digitální snímání pohybu (motion-capture) až k počítačem vytvářeným obrazům. Film je dnes provázán s technologiemi právě tak úzce, jako tomu bylo vždy v minulosti.

Je pak o to více zarážející, kolik českých experimentálních filmařů, jejichž díla se promítala na 19. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, se zajímá o přírodní svět, a to ať už jako o téma tvorby, nebo jako o výrazový prostředek. I když tito tvůrci vyloženě nestraní ani celuloidu, ani digitálním technologiím, obojí včleňují do přírodního kontextu. Koneckonců je to právě příroda, která spolu s filmem asi jako jediná odráží plynutí času přímo ze své podstaty.

Některé z těchto filmů jsou uměleckým vyjádřením právě této skutečnosti. Michal Kindernay ve svém filmu Heliofilie#7 používá jako hrubého materiálu grafickou reprezentaci výsledků studie o korelaci mezi slunečním svitem a pohybem rostlin. Políčka modré barvy pomalu proplouvají obrazem jako technologicky zpracovaná obloha. Kindernay se pak přesouvá k dynamičtěji působícím tabulkám zachycujícím reakce rostlin, které vzdáleně připomínají zelené závěsy vzdouvající se a ochabující spolu s pohybem slunce. Celkový dojem je hypnotický. Jedná se o umělecké zobrazení času vystavěné v podstatě výlučně z výstupů vědecké analýzy.

Plynutí času je zásadní také pro film Kryštofa Strejce Před zachycením, strašidelné zkoumání rozkladu, které hraničí s vědecko-fantastickým žánrem. Ukazuje houby, jak rostou a pomalu, ale neodvratně umírají. Ono zachycení z názvu snímku přichází v podobě strašidelné lidské postavy, která tiše vstupuje na scénu v polovině filmu. Máme co do činění s experimentálním filmem o monstrech, v němž ovšem není zřejmé, kdo tady vlastně má být za nestvůru, zda člověk, či muchomůrky. Pocitově se snímek nachází někde na pomezí filmů Divoká planeta (La Planète sauvage) René Lalouxe a Matango (Attack of the Mushroom People) Ishira Hondy, ale oproti nim postrádá jednoduché rozuzlení.

Biotop (A. Kudlová, 2015)

Obrazy přírody mohou být také upraveny tak, aby sugerovaly daleko větší jevy než jen prosté kymácení se rostlin či růst hub. Adéla Kudlová používá faunu jako filmovou zbraň ve filmu Biotop, v němž experimentuje s aplikací Google Earth. Snímek začíná jako krátká virtuální procházka po světových městských sídlech. Ovšem vzápětí jsou ulice těchto urbánních prostředí zdupány jeleny. Digitální manipulace jim dovolí vymanit se z proporcí krajiny nadúrovňových drah a třpytících se nových budov. Nakonec se sami stávají předmětem manipulace a obrysy jejich těl nabízí průhledy na obrazy v pozadí. Tento pečlivě nasnímaný virtuální svět se mění v chaos v okamžiku, kdy uhrančivá stvoření začnou užívat technologie, aby si nárokovala zpět prostředí, které kdysi bylo nedotčeným hvozdem. Pokud příroda nedokáže přežít na povrchu zemském, tak pravděpodobně kolonizuje svět digitální.

Vizuální šprýmařství charakterizuje také film Petry Sklenářové Krajina. Ten bere diváky na výlet do vzdálených lesů a hor za pomoci zmenšenin. Matným fotografiím majestátních přírodních scenérií se dostává přidané dávky realismu skromnou simulací živlů. Sirka zastupuje táborový oheň. Dým z horké lázně nacházející se mimo záběr přináší iluzi mlhy. Kouř evokuje sopečné svahy. Autorka předvádí sílu filmového média evokovat přírodu, i když ta je nepokrytě prefabrikovaná.

Svět přírody si cestu do filmu dokáže samozřejmě najít i bez pomoci obrazů pohoří v pozadí či digitálních jelenů. Patrně nejtajemnější dílo z programu festivalu, film Návrat dinosaurů Františka Týmala, užívá chemického leptání celuloidu, aby vytvořil pulzující abstraktní výjevy. A přesto se v těchto světelných kalužích nachází něco organického a zárodečného. Neustále se proměňující zelené a modré tvary nás navracejí do nejranějších údobí života na zemi, k jednobuněčným organismům ekosystému před počátkem samotného času. V některých momentech dokonce tyto abstraktní tvary připomínají šupiny či drápy jakoby předpovídaly nastupující evoluci dinosaurů. Úžasným Týmalovým úspěchem je, že se mu podařilo předvést hemžení života bez jediného obrazu organického materiálu.

Krajina (P. Sklenářová, 2015)

Přesto patrně nejskvělejšího triumfu, který program festivalu nabídl, dosáhla Anna Kryvenko, která nezasadila pohyby přírodního světa do rámce vědeckých zkoumání, ale lidské historie. Film Poslechnout horizont, který vyhrál cenu v kategorii Nejlepší český experimentální dokumentární film, spočívá na předvedení politické změny a násilného střetu ve formě found-footage.

Za pomoci střihových kouzel autorka kombinuje obří manifestace posbírané napříč dvacátým stoletím a aranžuje je jako výraz bázně z jednoho a téhož zatmění slunce. Prostřednictvím techniky překrývání obrazů naznačuje, že mohutné pohyby davů a armád jsou jako horký, nezdolný proud lávy. I tehdy, když se jeho obrazy zaměřují na masovou dopravu a zmechanizované válčení, sdělení filmu zůstává v první řadě přírodní. Raketová salva je přirovnávána k dešti, násilné ničení se stává hrozivou bouřkou. Vřava lidské historie, kolektivní a násilná, zanechává za sebou jen málo života.

A tak je snímek Poslechnout horizont v tom, jak nechává nahlédnout své základní téma prizmatem přírodních procesů, ze zmíněných filmů pravděpodobně tím nejagresivnějším. Ale všechny tím či oním způsobem využívají kypění a logiku přírodního světa k dosažení svých vlastních uměleckých cílů. To je obzvláště fascinující, uvědomíme-li si, že žádný z nich, snad až na Biotop, nenese explicitní environmentalistické poselství. Klimatická změna je patrně tím nejvýznamnějším mezinárodněpolitickým tématem naší doby a stává se stále naléhavějším. A přesto zde máme skupinu českých experimentálních filmů, které sice pojí umělecké využití přírody, přesto v nich není patrná žádná explicitní snaha připojit se k tomuto boji.

Za takových okolností by se jim třeba mohlo podařit naznačit nám něco o budoucím vývoji umění v dvacátém prvním století. Vzrůstající povědomí o otázkách ochrany přírody se nemusí týkat jen politiky či vědy. Stejně tak jako lze prohlásit, že každé umělecké dílo dvacátého století dává smysl nahlížet mřížkou velkých politických ideologií, tak možná umění našeho nového století bude vždy dotčeno naléhavým vědomím osudu přírodního světa. Pokud je na tomto tvrzení něco pravdy a pokud lze zmíněné filmy považovat za vzorek kvality budoucí tvorby, pak se můžeme těšit na fascinující zážitek.

Přeložil Štěpán Kubalík.