Fenomén „Pomalé televize“ – na řadě jsou sobi

Po maratónu v pletení svetrů a celé dny trvající cesty lodí norskými fjordy plánuje veřejnoprávní norská televize NRK další pořad z kategorie Slow TV, tentokrát ze zvířecí říše. Na začátku letošního léta oznámila, že celý týden na jaře roku 2017 bude její druhý program NRK2 vysílat tah sobů z hor na pobřeží. „Bude to extrémně pomalé a povede to diváky zpátky k přírodě,“ řekl vedoucí projektu Thomas Hellum, manažer vývoje NRK, německé agentuře DPA. Ovšem k uskutečnění takového plánu musí NRK překonat řadu překážek. Například tu, že vysoko na severu Norska je problém se satelitním příjmem. „Nemůžeme také použít žádné vrtulníky, protože by to zvířata rušilo,“ říká producent Hellum. Kromě toho podle něj nelze ani plánovat přesný začátek vysílání – ten bude spontánní, protože nikdo neví, kdy se sobi na cestu přesně vydají. Některá stáda jsou na cestě dva až tři týdny. Televize ale bude sledovat cestu vybraného stáda jen po sedm dnů. „Jinak by to i pro Slow TV bylo trochu moc pomalé,“ vysvětluje Hellum.

Slow TV čili Pomalá televize se stala fenoménem posledních let. Pořady, které byly zpočátku označovány za podivné projevy televizní přesycenosti, se začaly objevovat i v jiných zemích a teze o odlišnosti norských diváků od zbytku světa tak vzala za své.

Co je vlastně Slow TV? Začněme spíše tím, co Pomalá televize není. Postavit někam kameru, snímat vybrané místo a obraz se zvukem nabídnout pomocí streamu divákům na internetu nebo speciální televizní stanici ještě neznamená vytvořit Slow TV. V takovém případě by bylo vhodnější hovořit o observačním pořadu nebo streamu. Jedním ze základních prvků tohoto žánru je totiž konečnost děje. Divák ví, že mu tvůrci nabídnou nějaký (byť velmi dlouhý) dějový oblouk, který má svůj začátek a konec – ať už je to cesta lodí či pletení svetrů. Slow TV, uváděná v lineární televizi, je navíc technologicky dosti náročná záležitost – využívá hned několik kamer, střídá typy záběrů od detailu až po celek a také má určitý rytmus.

Důvody, proč tyto pořady diváci vyhledávají, jsou různé. Některé láká u obrazovky prožít totéž, co jiní lidé prožívají ve skutečnosti, další hledají ve Slow TV klid a únik od hektičnosti všedního dne nebo na některých pořadech oceňují fakt, že jsou svědky vznikání něčeho – často díky dovednosti lidských rukou.

Průkopník Slow TV Warhol

Při pátrání po historii Slow TV se často připomínají dva filmy Andyho Warhola. Prvním je pět hodin a pětadvacet minut dlouhý snímek Spánek z roku 1963, ve kterém zachytil svého spícího přítele Johna Giorna. Ve dlouhých statických záběrech se střídaly různé detaily a úhly pohledu na spícího muže. Tím druhým je film Empire z roku 1964 - šest hodin a třicet šest minut dlouhý záběr na Empire State Building v New Yorku začíná při západu slunce a jeho děj tvoří jen rozsvěcující se a zhasínající okna. Vše končí pozdě v noci, kdy je většina oken a okolních světel zhasnuta, a obraz se tak propadne do hluboké tmy. Film byl natočen se snímkovou frekvencí 24 filmových políček za sekundu, promítal se však rychlostí 16 okének za sekundu, čímž se projekční doba protáhla na osm hodin a pět minut.

Historie Slow TV jako televizního žánru sahá do poloviny osmdesátých let, kdy se v newyorské kabelové síti, čítající přes 500 programů, objevil specializovaný kanál, který nevysílal nic jiného než záběr hořícího krbu. Byl určen těm, kteří toužili mít doma krb, ale uspořádání jejich bytů jim to nedovolovalo. Stačilo tedy vyrobit maketu a na místo ohniště vsadit televizní přijímač. Nicméně v tomto případě nebyla naplněna výše uvedená podmínka, tedy konečnost děje.

Spánek (Sleep, Andy Warhol, 1963)

O několik let později se zárodky Slow TV objevily v nočním programu zemských veřejnoprávních televizí v Německu jako reakce na krok komerčních televizí, které pomocí repríz odpoledních a večerních programů rozšířily své vysílání na 24 hodin. V roce 1992 vytvořila dnes již neexistující veřejnoprávní televize ORB (vysílala pro Braniborsko a v roce 2003 se sloučila s berlínskou televizí do nově pojmenované RBB) pořad Akvárium – místo monoskopu nabízela celou noc záběry na akvárium plné rybek. I tady chyběl princip konečnosti děje, podobně jako když o dva roky později začala bavorská televize (BR) vyplňovat noční vysílání záběry z vesmíru (přebírala je od NASA), zrodil se pořad Space Night. Co bylo původně plánováno jako výplň, se stalo kultovní záležitostí. Akvárium vydrželo do roku 2004 a občas mělo větší sledovanost než programy umístěné ve schématu před ním. Space Night se vysílá dodnes.

TV pro nespavce

Skutečná Slow TV se v Německu objevila až v roce 1995, kdy první veřejnoprávní televize – ARD - instalovala kamery nad hlavy strojvůdců v lokomotivách a vytvořila sérii Nejhezčí tratě v Německu. V regionálních stanicích B1 (Bavorsko) a SFB v Berlíně umožnili divákům sledovat stejným způsobem tratě rychlodráhy a metra. MDR (vysílá pro Sasko, Durynsko a Sasko-Anhaltsko) tímto způsobem mapovala linky lipských tramvají. Komerční Vox zase pod názvem Rave Around The World vysílala záznamy z tanečních party po celém světě.

To všechno se ovšem odehrávalo na obrazovkách teprve tehdy, když skončil večerní program – tedy především v noci. Norům bezpochyby patří prvenství v tom, že se odvážili nasadit Slow TV do hlavního vysílacího času a vysílat tyto pořady nikoli ze záznamu, ale živě. „Začali jsme tak, jako bychom se chystali na olympijské hry: vysoce profesionálně,“ citoval v prosinci berlínský deník Der Tagesspiegel Thomase Helluma.

„V redakci jsme rozvíjeli nápad udělat show jako rekonstrukci německé invaze do Norska u příležitosti toho nechvalného výročí. A jako vtip to mělo být na celý den, minutu po minutě. Nápad neprošel, ale nás už ta myšlenka nepustila,” vzpomínal letos v dubnu v rozhovoru pro iDNES.cz Hellum.

Technologická výzva

Od té doby realizovala NRK řadu pořadů Slow TV. V Národní dřevorubecké noci ukázala lidi připravující dřevo na táborák. Následovaly Chytání lososů, Pletení svetrů a Pozorování ptáků – i ty se vysílaly živě. Obrovským úspěchem byl přímý přenos z cesty lodí jedním z nejznámějších fjordů.

„Není to jen tak, potřebujete naplánovat něco opravdu atraktivního, i když je to úplně obyčejná věc. Pak nesmíte podcenit scénář. I pletení může mít zápletku. Zvlášť když mezi stařenky posadíte pletoucího byznysmena v saku. Musíte mít také skvělou techniku, jízda vlakem se natáčela na čtyři super kvalitní kamery. Musíte myslet na komunitu diváků a něco pro ně vymýšlet,” říká Thomas Hellum.

K nejslavnějším pořadům patří právě ten nejdelší. Jde o dokumentaci lodní cesty kolem Norska – Hurtigruten - dlouhé 2 700 kilometrů. Loď na ní vozí poštu a pasažéry už od roku 1893. Zajištění takového přenosu bylo technologickou výzvou nejen proto, že na lodi bylo použito 11 kamer. Některé zavěšené na drátěných konstrukcích, jiné schopné zajistit detailní záběry až na mnoho kilometrů. Veškerý natočený materiál putoval bezdrátovým připojením do podpalubí, kde se střídal tým střihačů. Přímý přenos trval téměř 135 hodin a zaměstnal nepřetržitě 23 lidí. Na konci cesty se s posádkou přišla pozdravit samotná norská královna. Pořad sledovalo 3,2 milionu diváků - Norsko má přitom necelých 5 milionů obyvatel.

Slow TV přišla i do Česka

A nyní se Pomalá  televize vydává i do dalších zemí. BBC začala produkovat pořady uváděné pod titulem BBC Four Goes Slow. Prvním byla dvouhodinová cesta lodí po jedné z britských historických vodních cest: po kanálu Kennet-Avon. Producentka pořadu Clare Pattersonová o reakcích diváků pro americký odborný server Adweek.com řekla: „Myslím, že jim pořad nabídl únik z každodenního života.“ Většina z téměř 600 tisíc Britů, kteří cestu po kanálu zhlédli, s ní asi bude souhlasit. Jen pro srovnání – průměrná sledovanost stanice BBC Four je 340 tisíc diváků.

Nemusíme ovšem chodit do Británie, Pomalou televizi máme už i v České republice. Projekt Slow TV spustila 30. června 2015 internetová televize Playtvak.cz, již na konci července byla překonána hranice jednoho milionu zhlédnutí. České pomalé pořady produkuje společnost TAKTIQ Communications pro společnost MAFRA, provozovatele serveru Playtvak.cz. A i když je část nabídky spíše pouhou observací, najdeme zde i pořady, které skutečně parametry Slow TV naplňují. Takovým byl například dvoudenní hodinářský maratón, kdy známý pražský hodinář Luděk Seryn opravil přímo před zraky diváků vzácné historické hodinky. Prvním českým „pomalým“ pořadem byl jednodenní přímý přenos ze souboje makrofágů proti bakteriím E.coli, který se každý den odehrává v lidském těle. Českou specialitou je geocaching (hledání pokladů podle souřadnic).

Je pravděpodobné, že po internetové televizi se žánr Slow TV objeví i na některé z tuzemských lineárních stanic.

Autor pracuje jako specialista – analytik formátů v České televizi.