Hele, babi, řekni mi něco do kamery

Dužan chtěl být prvním Vietnamcem přijatým na FAMU. Nepodařilo se mu to. V šedesátých letech ho už někdo předběhl. Z FAMU ho nakonec vyhodili, ale hlavu si z toho nedělá. Naopak. Dokončil devatenáctiminutový film, „experimentální dokuklip“ Mat goc, který byl zařazen do soutěžní sekce Česká radost. Co si Vietnamec s prořízlou pusou myslí o Ji.hlavě, FAMU a českých svatbách?

Na FAMU jsi zůstal pouze jeden semestr, myslíš si, že je filmové vzdělání pro samotnou tvorbu důležité?
Znáš stránku No Film School? Tahle webovka mi otevřela oči a možná jsem se na ní naučil dokonce víc než na FAMU, kde jsme jen leželi v knihách. Do určité míry jsem rád, že mě vyhodili, jelikož jsem se o sobě dozvěděl několik zajímavých věcí. Například jsem si uvědomil, že nechci být střihačem. Taky jsem se zpětně pozastavil nad tím, kým jsem na FAMU vlastně byl. Klukem, kterej se neustále snažil někomu zavděčit, být tzv. „hlubokej“ experimentátor, kterej dělal věci, co mu ale byly cizí. Řekli mi: mluvící hlavy jsou sračka… a tak jsem žádnou do školních cvičení nedal.
Nechci ale, aby to znělo jako „hate“ na FAMU, protože díky ní jsem svůj film mohl dotáhnout do konce. Taky se tam toužím vrátit, tentokrát na režii. Pokud to vyjde, tak si budu muset dát velkýho bacha, aby se ze mě znovu nestal rádoby umělec se šáličkou, co si balí cígo ručně a je děsně hloubavej. Chci se tam především naučit, jak porozumět artovým filmům. Podívej se třeba na toho kluka, kterýho letos objevil festival Zlatý Voči – Jan Karel Pavlík. Ve čtrnácti letech natočil surrealistický film, který je podle mě geniální, ale nepochopil jsem ho. Cítil jsem myšlenku, ale rozklíčovat jsem film nedokázal, a to bych se chtěl na FAMU naučit. Nechci takovýhle filmy dělat, ale chci je chápat.

Jak se stavíš k tomu, že tvůj film byl vybraný do letošní hlavní soutěžní sekce Česká radost? Jak vnímáš svůj film mezi ostatními soutěžními filmy?
Můj film není zase až tak dobrý, rozhodně bych ho v mnoha ohledech zlepšil. Myslím si, že do soutěžní sekce ho vybrali hlavně proto, že jsem žlutej. Taky je trochu jinej, osobní. Bylo pro mě jednoduchý odletět si do Vietnamu, půl dne tam zevlit a pak něco natočit. Třeba říct babičce: hele, babi, řekni mi něco do kamery. Ale natočit opravdový film, kterých vedle toho mého bude v soutěži hodně, je obtížnější. Natáčení většinou předchází rešerše, zatímco moje rešerše je můj život. Nemyslím si, že být na Ji.hlavě je až tak velký úspěch. Protože už jen to, že Čech odjede do Vietnamu a něco tam natočí, je pro většinu lidí ohromně zajímavý a považují to za vítězství. Nic hlubokého v tom ale není, jsou to jen takový vtípky, takový experimentální dokuklip.

S Kokešem mezi kuřaty

Proč ses vydal cestou dokufikce?
Přitahuje mě inscenace, proto chci jít taky na režii. Mám rád, když si svůj film může autor vymazlit. Naopak nesnáším, když jsou filmy hnusný. Inspiraci hledám v sobě. Před dvěma lety jsem si koupil foťák a začal jsem točit sebe, jak tancuju. Natočit film už dneska není těžký, stačí si koupit jen foťák. Vliv na můj film mají i svatební videa. Živím se tím, že chodím po svatbách a tyhle životní momenty pro lidi natáčím. Hodně jsem se tím naučil. Ze začátku jsem se věnoval jen vietnamským svatbám, a když jsem se zlepšil, tak jsem točil svatby i bělochům. Musím přiznat, že Češi jsou otevřenější spolupráci. Vietnamci chtějí jen velký celek a dlouhý záběry.
Žádnou dokufikci jsem nikdy neviděl. Obecně se o dokumenty moc nezajímám. Když už, tak dávám před nějakým zlatým fondem kinematografie přednost lokální kinematografii. S lidmi se chci po filmu sejít a mluvit o procesu vzniku. Mat goc vnímám jako takovou situačku – improshow.

Co bylo tím prvotním impulzem k cestě do Vietnamu?
Kokešův film V.I.P. / Vietnamese Important People (2013), na kterym jsem spolupracoval. Po natáčení jsme spolu jednou šli do KFC a já jsem mu vyprávěl o svojí plánované cestě do Vietnamu. Chtěl jsem tam natáčet sebe, jak tančím na různých místech, udělat takové taneční video – něco hustýho. Jenže on mi na to řekl, že sice dobrý, ale že by to chtělo něco delšího. No, a tak jsme v KFC mezi kuřaty vymýšleli kostru. Nakonec jsem tam odjel s bráchou, kamarádem Saimonem, který překládal a staral se o kameru, a Kokešovým objektivem. Všichni jsme k tomu teprve přičichávali a je neuvěřitelný, že se nám to nakonec podařilo a že to drží pohromadě.

Většinu natočeného materiálu a hrubý střih jsi měl už před nástupem na FAMU, film jsi ale dokončil, až když tě vyhodili. Odrazilo se těch pár měsíců na FAMU na tvém přístupu k tvorbě?
Když jsme tam jeli, tak scénář nebyl ani hotový. Vznikl až ve střižně a myslim, že to celé zachránily voiceovery. Vůbec nic jsem tehdy ještě nevěděl. Něco jako pravidlo osy pro mě bylo velká neznámá. Točili jsme celek, pak detail, vše na první dobrou. Po FAMU jsem nad tím začal moc přemýšlet, jaký je rakurs, zda je lepší podhled nebo nadhled a jaký sklo mám použít. Nevím, jestli to není trochu škoda. Dřív jsem točil, jak jsem cítil. Myslím, že je potřeba v tomhle dosáhnout symbiózy.

Chtěl bych pro HBO natočit seriál ze sídliště

Úspěšně jsi dokončil studia na VŠE. Co děláš teď?
Občas mi někdo přihodí něco na stříhání. Já ale nesnáším probírat se tím hnusným materiálem. Sám si svoje věci rád sestříhám, svůj bordel si uklidím, ale uklízet po někom jiném, to už mě nebaví. Momentálně se ale připravuju na film a při té příležitosti ho pošlu na přijímačky. Bude o Vietnamci, který jde na vánoční večeři k bělochům. Bude se jmenovat „VIEtev vánoční“.

Jak vnímáš vietnamskou komunitu v Česku a různé varianty vztahů Čechů k Vietnamcům?
Pořád ji vnímám izolovaně a přispívá k tomu především neznalost jazyka. Když jsem točil svatby v Německu, kde jsou Vietnamci déle, tak bylo úplně normální, že na svatbě byl běloch a že s ním všichni mluvili německy. V Praze na svatbě neuvidíš jedinýho bělocha a už vůbec ne smíšený pár. Dřív jsme bydleli v Chebu a odtud se stejně jako my přestěhovalo do Prahy mnoho dalších rodin. Táta je všechny dal dohromady a teď máme na Praze 10 takovou síť přátel, která je ale taky poněkud izolovaná, jelikož ani moji rodiče neumí česky.
Co se týká těch vztahů. Ani nevím, jestli se cítím být víc Čech nebo Vietnamec. Pohybuji se na pomezí. Přijde mi smutný, že vietnamský děti nevědí, co se životem. Většinou pracují jen pro vietnamskou komunitu a nechtějí dobývat Česko. Myslím si, že Češi se Vietnamců bojí. Máma mi vždycky říká, že českej krám není žádná konkurence, ale vedle Vietnamců se do žádného podnikání nepouštěj. O tom by byl dobrý dokument. Taky je dost obtížný dostat jako Vietnamec práci. Od patnácti jsem chtěl pracovat, ale ani do mekáče mě nevzali. Dokonce mi ani nikdo neodpověděl, a tak jsem se naštval a řekl jsem si, že jdu točit filmy.

Dochází v tvojí rodině k mezigeneračním konfliktům kvůli neznalosti jazyka, tradice a místa, kde máš kořeny?
No jasně. Když jsem hodně tancoval, tak s tím táta nesouhlasil. Vůbec mě nebral vážně. V jeho očích to byla jen zábava, a podobně vnímá i můj film. Ale až to jednou přijde, tak se s mámou poserou, s bráchou jim to nandáme. Doufám, že to vyjde a podaří se nám zabezpečit sebe i ségru a oni budou moct na důchod odjet do Vietnamu.

Jak přistupují k tvému filmu Vietnamci?
Film jsem promítal na festivalu vietnamského jídla a ta reakce mě překvapila. Starší Vietnamci byli rádi, že jsem film natočil. Měli pocit, že reprezentuji vietnamskou kulturu. Dokonce mě zvali i na nějakou ambasádu, nevím, co bych jim tam říkal, ale třeba by mi zaplatili film.

Budeš i nadále čerpat témata ze svého života nebo z vietnamské komunity?
Chtěl bych točit film o vietnamském filmaři, který točí vietnamské svatby. Myslím si, že člověk by měl čerpat z toho, co zažil – jen bych se v budoucnu rád vyhnul popisnosti. Mám v hlavě takovou ideu. Natočit další dva tři krátké filmy a udělat z toho seriál. Třeba by to vzalo HBO. Seriály žiju – Lost (2004), Heroes (2006). Bavilo by mě udělat sérii z jednoho krámu, jednoho sídliště. Jeden díl by byl o mojí sestře, která v našem krámu vyrostla. Byl to pro ni bizar. Rozhodně ale nebudu točit filmy o Vietnamu, toho je plný Youtube.