Humorný film na fotbalovém hřišti

Před dvěma lety rozčeřila stojaté vody fotbalového okresního přeboru medializovaná kauza spojená s klubem FC Roma. Sami aktéři nedovedou vysvětlit, proč s romským týmem nechtějí jeho soupeři hrát, a tak jsme svědky nekonečných telefonátů a bezúčelných tréninků. FC Roma, jeden ze dvou českých dokumentů v letošní soutěži Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, vypráví o dvou děčínských fotbalistech Patriku Herákovi a Pavlu Horváthovi, již se snaží znovu získat post v regionální soutěži. Film vznikal v režii autorské dvojice – scenáristy Tomáše Bojara (TB) a dokumentaristky Rozálie Kohoutové (RK) téměř dva roky.

Co vás vedlo k tomu, abyste začali film FC Roma natáčet ve dvou?
RK: Když se před dvěma lety objevila kauza o kontumačních výhrách fotbalového romského týmu v Děčíně, jely jsme se tam spolu s producentkou Pavlou Kubečkovou podívat. Celé nás to hodně bavilo, ale věděly jsme, že nám chybí někdo, kdo by rozuměl fotbalové rovině. Pavla Abraháma jsem se zeptala, čí nápad byl jejich fotbalový dokument Dva nula, a tak jsme se dostaly k Tomášovi. Vůbec jsem si ale neuvědomovala, do čeho jdu, nikdy jsem žádný film nespolurežírovala. 
TB: Všechny své filmy jsem dělal ve dvou, pro mě to nebylo nic nového. Ale přiznám se, že ze začátku mi nebylo úplně sympatické, jak byla celá kauza pojednána v médiích, kdy jedna strana vytvářela auru násilnického mužstva a druhá, ta řekněme lidskoprávní, zase zvala ambasadory z celého světa, aby si s FC Roma zahráli fotbal. Bylo kolem toho na můj vkus zkrátka trochu moc hysterie. Když jsem přijel do Děčína poprvé, zrovna se hrál zápas proti zahraničním ambasádám a hřiště bylo doslova obsypané novináři. Nebyl jsem z toho dvakrát nadšený, přišlo mi to jako taková standardní mediální senzace. Ale pak přišel důležitý okamžik: asi čtvrt hodiny jsem sledoval trenéra Pavla Horvátha. Když jsem viděl, jak reagoval u postranní čáry, jaký měl pro hru zápal a jak ji prožíval, rychle mě to přesvědčilo a za týden jsme do Děčína jeli znovu. To už tam žádní novináři nebyli a my se mohli začít s celým mužstvem v klidu seznamovat.

Rozdělili jste si pracovní role při přípravách a tvorbě scénáře, nebo jste vše dělali společně?
RK: Scházeli jsme se v Praze, kde jsme společně vytvořili natáčecí plány. Do detailů jsme měli vymyšlené, jak budou vypadat jednotlivé fotbalové zápasy. Dopředu jsme se tak dokázali shodnout na tom, proč to chceme točit a co od kterých scén očekáváme. V Děčíně jsme pak na místě byli zajedno. Ještě jsem zastávala práci za kamerou, téměř celý film je natáčen dvěma kamerami, stála jsem za tou druhou. Práce režiséra za kamerou je také poněkud specifická, a tak můžu říct, že jsme si s Tomášem nijak nepřekáželi. Ten nejextrémnější zápas FC Roma proti SK Březiny jsme natáčeli s pěti kamerami. Dopředu jsme však měli naplánované, kdo bude snímat jaké postavy a kdo se bude kam během zápasu přesouvat.

„Nejdůležitějším režijním rozhodnutím bylo netočit fotbal.“

Můžete popsat, jak vypadá tvorba takového mechanismu? Je možné vytvořit scénář nebo plán fotbalového zápasu?
TB: Ten vzniká na hřišti mimo naši moc. Podobně jsme s Pavlem Abrahámem postupovali i ve filmu Dva nula, ale tady to bylo v mnohem menším měřítku. Důležité je dopředu znát postavy a celé prostředí. Potřebujete adekvátně odhadnout metodu natáčení, abyste dosáhli co nejvyšší možné míry autenticity. Protagonisté se pak dokážou ponořit do hry a na přítomnost kamery zapomenou.
RK: Zcela zásadní režijní rozhodnutí pak bylo, že nebudeme točit fotbal. Natáčeli jsme především naše postavy, Patrika a Pavla. V praxi, když pak dá FC Roma gól, nevidíme ho, protože sledujeme reakce trenéra a brankáře.

To jste zkopírovali koncept filmu Dva nula z roku 2012.
TB: Dá se to tak říct. Někdy je v pořádku využít postup, který se už dříve ukázal jako funkční, v nových podmínkách a s novým zřetelem. Ale tady se s touto metodou pracuje jen na celkem omezené ploše, je to jen jedna z rovin filmu. FC Roma má oproti Dva nula koneckonců úplně odlišnou strukturu a používá jinou filmovou řeč.

FC Roma (2016)

Jak vypadal scénář vašeho dokumentárního filmu?
TB: Pro mě existuje jenom jedna kinematografie. Ať už jsou ve filmu herci, nebo herci vlastního života, základní principy jsou pořád dost podobné. V našem filmu logicky  neexistuje žádný dialogový scénář v tradičním slova smyslu, ale vycházíme z nějakých předem daných, poněkud přesně vymezených situačních rámců, které také představují scénář svého druhu. Ty nevznikají svévolně, ale na základě důkladné znalosti prostředí, postav a sociálních situací. Ve filmu se je snažíme vytvářet v duchu toho, co už známe, zároveň se ale i často necháváme překvapovat nepředvídatelnou realitou. Liší se to případ od případu mírou spontaneity. Druhou rovinou je to, že když na filmu pracujete, musíte už mít nějaké základní vědomí celku, celkové struktury. Nepřijíždíte tedy natočit kdeco, ale postupujete už podle poměrně přesného plánu, co chcete s kamerou vidět, proč to chcete vidět a jaké to má místo v rámci celkové struktury. Ale samozřejmě když vám něco zajímavého váš plán naruší, je to někdy jenom dobře.

Mohli byste popsat převoditelnost tohoto konceptu do praxe?
RK: FC Roma vykazuje prvky hraného filmu s neherci. Hranice mezi dokumentárními postupy a postupy hraného filmu je minimálně problematická. Vycházíme z události, která se stala, ale modifikujeme ji vidinou dramatického celku. Dokumentaristé svojí přítomností chtě nechtě vždy ovlivňují prostředí. Do některých situací jsme své postavy občas pošťouchli, jindy jsme vše nechali na nich.

„Život se nakonec prosadí sám.“

TB: Výchozí situace celého filmu je v zásadě banální – chci hrát fotbal, ale z nějakého důvodu to není možné. Tato dramatická potřeba je hnací silou celého filmu. Pavel s Patrikem v něm zkoušejí všechno možné, aby si ten fotbal konečně zahráli. Obvolávají proto další fotbalové týmy, připravují a vylepují plakáty, jezdí na valnou hromadu, aby zjistili, jak se jejich kauza vyvíjí. Možná jsme je v tom svojí přítomností přivedli k ještě větší důslednosti, to asi ano. Ale ta základní touha jim je vlastní, takže náš film realitu v tomto ohledu nijak nedeformuje a nemění, spíše ji umocňuje.
RK: Když se bavíme o dokumentárním filmu, musíme najít způsob, jak vyjádřit snažení, realitu a život našich postav ve filmové formě. Tohle je scénář. Potřebujeme situace zesílit tak, aby bylo možné je převést do filmové podoby. Situace se snažíme popostrčit tak, aby se staly v nějaké fotogenické, „natočitelné“ rovině.
TB:  Každý film je z podstaty věci tak trochu „podvod“, to podle mě nejde jinak. Autor montuje obrazy dohromady a vytváří nějakou filmovou realitu, která se tváří jako realita „tam venku“. Tak tomu ale pochopitelně nikdy do důsledků není. Nicméně si myslím, že náš film je základnímu duchu reality, jak jsme ji mohli v Děčíně poznat, dost věrný. Naše metoda byla postavená na tom, že všechno, co je cenné, se nakonec odehraje v nějakém nastaveném rámci spontánně a nepředvídatelně. Život se nakonec v námi nastavené struktuře prosadí sám.
RK: Pro mě je ještě důležitý rozdíl mezi dokumentárním a hraným filmem v praktické stránce práce s herci. I když v oblasti dokumentu pracujeme s postavami jako s herci, jejich práce není nikterak honorovaná. V hraném filmu je běžné, že ráno v osm hodin jsou všichni připraveni, ale v dokumentu se často stává, že domluvené časy nic neznamenají. Ale Patrik s Pavlem byli v tomhle velmi svědomití.

Zkusme se teď z natáčení přesunout do střižny. Kdo měl hlavní slovo?
RK: Měli jsme jednoduché pravidlo – dva proti jednomu. Když došlo na nějaký problém, rozhodli jsme takto demokraticky.
TB: A snad to i většinou byla demokracie založená na rozumné debatě a argumentech. Osobně si myslím, že střihač je u tohoto typu filmu jedním ze spoluscenáristů. Důležité bylo, že jsme se na začátku všichni tři rychle ujednotili na základním způsobu filmového vyprávění. Dokázali jsme celkem rychle odhalit, co je v našem materiálu nosné, co má jakou situační sílu či myšlenkovou hloubku a jaké jsou možnosti interpretace.
RK: Stříhat film ve dvou mělo také výhodu v tom, že jsme se mohli střídat. Chvíli seděl ve střižně jeden z nás a ten druhý mezitím dokázal získat alespoň malý odstup a podívat se po pár dnech na další vývoj filmu s čistýma očima.

„FC Roma vybočuje ze zažitého přístupu k problematice soužití s romskou komunitou.“

TB: Práce ve střižně je pro mě okamžikem, kdy film začne opravdu vznikat. Ze začátku jsme ve střižně seděli celé dlouhé dny: společně jsme se dívali na natočený materiál, hledali jsme mezi jednotlivými scénami různé překvapivé vztahy, nechávali jsme je na sebe vzájemně  narážet. To je celkem subtilní a intuitivní práce, hodně v ní jde o rytmus, dynamiku, práci s kontrastem. Takže je nutné řešit vše přímo na místě a mít materiál stále před očima.
RK: V podstatě jsme film měli hotový poměrně rychle. Pak jsme jen dlouho řešili další otázky, když jsme se setkali s názorem, že FC Roma může být vnímán jako provokativní. Tím, že jsme natočili vtipný film, jsme se už od začátku odklonili od jakési podvědomě vyžadované hyperkorektnosti romské problematiky. Naše postavy mají specifický humor, který opravdu není zcela korektní, což může někomu připadat přes čáru.

Z natáčení filmu FC Roma

Co konkrétně bylo ve vašem filmu označeno za provokativní?
RK: FC Roma vybočuje ze zažitého mediálního přístupu k problematice soužití s romskou komunitou. Na jedné straně máme jakýsi hyperkorektní nářek pražské kavárny, na té druhé pak bulvární pojetí, které tvoří umělé senzace. Někdy existuje ještě i třetí strana, kdy takzvaná intelektuální média naopak reagují až přehnanou autocenzurou a vůbec se k takovému tématu nechtějí vyjadřovat. Možná se svým komediálním pojetím dotýkáme citlivých míst.
TB: Já bych se nicméně zdráhal vidět ve filmu nějakou obecněji platnou výpověď o romské komunitě, protože ta je podle mě dost rozrůzněná a má spoustu vrstev. Je to především příběh Pavla a Patrika v nějaké specifické situaci. To, že jsou Romové, v ní samozřejmě hraje roli, to je jasné. Jiní Romové by s tou situací ale třeba naložili úplně jinak. Jazykem společenských věd bychom mohli říct, že jde spíše o případovou studii než o nějakou ucelenou monografii.
RK: Může jít i o jakýsi automatický strach. Když něco berete s humorem, můžete vyvolávat pocit, že to nemyslíte úplně vážně. Pro mě je velmi důležité, že Patrik a Pavel ten strach udělat si ze sebe (nebo z jiných Romů, Čechů, Vietnamců a dalších obyvatel Děčína) nekorektní legraci nemají. Dobrý humor je pro mě naopak nástroj očistný, díky němuž můžeme věci říkat naplno, bez zbytečného patosu.
TB: Je to ambivalentní film, který ukazuje živé lidi. Patrik s Pavlem jsou velmi bojovní a dávají najevo, že opravdu chtějí fotbal hrát. V tíživých, ponižujících a až absurdních situacích pak volí strategii – pojďme zkusit ovlivnit vše, co můžeme. Co nemůžeme, tomu se pojďme společně zasmát. Zároveň je tu však prvek humoru prostředkem, jak některé věci pravdivě pojmenovat. Smějeme se, protože vidíme něco pravdivého.

Medailonky autorů