DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Já jsem rap!

Recenze

Já jsem rap!

15. 12. 2008 / AUTOR: Petr Pláteník

Když nedávno vyšel v Novém prostoru přehledový článek o stavu českého básnictví (radši se vyhněme z dobrých důvodů slovu poezie), byl autorem Petrem Pospíšilem do reprezentativního vzorku vedle tvarových harcovníků Lubora Kasala a Boženy Správcové a poněkud tajemného Básníka Ticho zařazen raper Vladimír518. Zdání společenské expanze poezie i větší vnímavosti publika (jako by tu už takové konstruktivistické tužby byly) hned na úvod popírají oba redaktoři-básníci poukazem na komunitní charakter fungování tzv. literárního okruhu. Vladimír518 stojí ve vztahu k nim poněkud stranou. A víte co… možná je to dobře.

Protože hip hop není JEN literatura, není JEN hudba, není to ani JEN výstřední móda či JEN pouliční životní styl. Je tím vším neoddělitelně. Tedy potud, pokud vykazuje rysy výchozí autenticity. Komično i tragično snímku Česká RAPublika Pavla Abraháma tkví v tom, že zobrazovaný fenomén (který už i u nás vykazuje rysy subkultury) rozkládá na jeho jednotlivé aspekty. Hiphopoví protagonisté jsou konfrontováni se zástupci jednotlivých kanonizovaných žánrů i s vědeckými badateli v těchto oborech. Výsledkem je buď takřka úplné komunikační míjení (jako při battlu mezi dýdžeji a komorním triem), které svědčí především o rozdílech ve vnímání umění a světa u různých generací, anebo prožitek nucené vstřícnosti zakládající se na mnohdy pochybném výkladu pojmu liberálnosti (hip hop a literatura).

Daleko příznivěji vycházejí ve filmu portréty iniciátorů projektu (jedná se asi o momentálně nejvýraznější/nejviditelnější osobnosti české hiphopové scény). Orionem (a nejen jím) několikrát vyslovená potřeba vydělat peníze (protože každý přece potřebuje peníze) a zároveň se při tom v životě pobavit (hlavně hudbou, samozřejmě) je výrazem takřka neproniknutelné upřímnosti, odrážející vývoj na české hiphopové scéně. Samozřejmě, že s rapem je neodmyslitelně spojena určitá forma poselství (na dnes již dost fluidním spektru politické příslušnosti vykazující znaky levicovosti), ale daleko zásadnější se zdá spojení hudby a intenzivního prožitku při vědomí limit hudebního žánru a zřetelně zformulovatelného životního postoje.