Jak efektivně učit o filmu?
Paradoxně se pozornost od výuky studentů přesunula ke vzdělávání samotných pedagogů, jejichž schopnosti jsou často soustředěny pouze na výklad obsahu a umělecké hodnoty filmových děl, která svým studentům pouští v hodinách.
Lednová konference Jak učit o filmu, které se v Praze zúčastnila více než desítka odborníků z různých evropských zemí, otevřela diskuzi o přístupech k reflexi filmové a mediální gramotnosti. Ke konání konference podnítily tým ze sdružení Doc Alliance současné nedostatky na poli filmové a mediální vzdělanosti. „V mnoha zemích, včetně České republiky, je rozvoj filmové gramotnosti na školách nejasně strukturalizovaný a o dokumentárním filmu a jeho tvorbě se v mnoha případech neučí vůbec. Snahy o hlubší porozumění kinematografii tak přicházejí především z řad neziskových iniciativ a filmových festivalů,” zahájila konferenční setkání dramaturgyně MFDF Ji.hlava Andrea Slováková.
Diskuze o filmové gramotnosti se objevují už od 90. let a to především kvůli obavám z filmového násilí a jeho vlivu na diváky. Na velký posun se však stále čeká. Podle slov vedoucí německého programu DOK Education Luc-Caroline Ziemann nám totiž i po dvaceti letech stále chybí schopnost kritického pohledu na filmovou tvorbu, a nejen na ni: „Při našich vzdělávacích aktivitách až příliš často narážím na to, že si děti myslí, že dokumenty zprostředkovávají přímý pohled na skutečnost. Snažím se je učit, že jde především o umělecký pohled na svět. Problém je ale v tom, že lidé stále o vzniku dokumentu mnoho neví. Ne každý učitel seznamuje své žáky s filmovým jazykem nejen klasických filmů, ale i dokumentů. Snažíme se proto učit nejen o obsahu filmových děl, ale i o tom, jak je film vytvořen a co nám sám způsob jeho vzniku říká.”
Divácká schopnost rozlišovat mezi fikcí a realitou, mezi informativním a komerčním obsahem se brzy stala hlavním tématem stejně tak, jako schopnost porozumět ekonomickému pozadí tvorby obsahu nejen ve zpravodajství. „Filmová gramotnost znamená především osvojení si určitých kognitivních kompetencí a interpretačních strategií, a to ne pouze u studentů, ale i u učitelů,” formulovala výzvu pro všechny přítomné Andrea Slováková.
Přitom snahy o vzdělávání nejen studentů, ale i pedagogů, a někdy dokonce i samotných režisérů napříč Evropou existují. Některé evropské země, jako například Švýcarsko, mají rozvoj filmové gramotnosti pevně zakotven ve vzdělávacím kurikulu. Z jednotlivých prezentací však vyplynulo, že nikde v Evropě není vzdělávání v této úrovni celoplošné, a tak jedinými místy, kde je filmové a mediální gramotnosti soustavně věnován dostatek prostoru, zůstávají filmové festivaly.
Radikálnějších názor na to, jak studentům ukázat, co je to dokument a zda jde opravdu o záznam reality, zazněl od výkonného ředitele švýcarského festivalu Visions du Réel Philippa Clivaze: „Nechte studenty tvořit, tak si na to, co je dokument, přijdou nejlépe.“ Podobný přístup podporují i v Německu: „Z vlastní zkušenosti vím, že i děti, které jednohlasně na našich setkáních tvrdí, že dokument je zachycením reality, dokážou své vnímání dokumentu rychle rozšířit. Často je k tomu vede zamyšlení se nad tím, jak by natočily svůj dokument a jaké otázky by kladly svým spolužákům. Tak rychle a snadno mohou přijít na to, že dokumentární film je spíše osobním pohledem autora než čímkoliv jiným,“ dodala Ziemann.
foto: Doc Alliance Academy
Například švýcarský festival Reflex vede účastníky k tomu, aby se filmy naučili sami natáčet i hodnotit. Prostřednictvím workshopů tak má každý možnost tvořit vlastní filmy, přihlásit je do soutěžních sekcí nebo psát filmové reflexe na snímky, které zhlédl.
Podobný přístup k filmové reflexi praktikuje i Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Ten na konferenci reprezentovala Tereza Swadoschová, která představila platformu Média a dokument, jejímž cílem je dávat prostor především studentům žurnalistiky a umožnit jim zdokonalit se v reflexi dokumentární tvorby. Studenti se přímo na festivalu zúčastní pětidenního semináře, kde si vyzkouší, jaké to je být novinářem. Pod vedením zkušených lektorů a aktivních publicistů napíší několik textů různých žánrů věnovaných festivalovým filmům a aktivitám. Naproti tomu Centrum dokumentárního filmu, jež zastupoval Šimon Bauer, funguje celoročně a prostřednictvím dokumentárních snímků usiluje o pěstování kritického přístupu k audiovizuálnímu obsahu u studentů středních škol i u široké veřejnosti. „Naprosto zásadní je, aby se žáci naučili klást kritické otázky směřující k dokumentům a dalším audiovizuálním médiím spojovaným se ‚skutečností‘. Vhodné otázky je navedou, aby sami nacházeli správné odpovědi a prohloubili tak své porozumění,“ vysvětlil Bauer.
Festivaly v každé zemi disponují různorodými metodami vzdělávání, avšak v několika aspektech se často shodují. K porozumění filmu nestačí snímky pouze sledovat, zásadní je jejich rozbor, a to nejen obsahový a nejen po skončení filmu. Jako důležitý moment vnímá mnoho odborníků včasnou přípravu studentů i učitelů na konkrétní film, ještě před tím než jej uvidí. Druhým často objevujícím se aspektem je také důležitost účasti autorů snímků na diskuzích, proti které se vyhradil pouze polský pedagog katedry žurnalistiky z Varšavské univerzity Jacek Wasilewski: „Režiséři mluví o tom, co natáčení obnášelo, jak to bylo složité a s čím se potýkali. Raději zvu k diskuzi odborníky na dané téma, kteří mohou obzory divákům rozšířit, a někdy dokonce třeba i názor, který film prezentuje, zvrátit.”
Některé festivaly ale přišly s ještě specifičtějšími metodami rozšíření filmové gramotnosti. Anais Fontanel z Francouzského institutu v Paříži se podílí na online platformě pod názvem IFcinéma, kde je možné stahovat filmy pro nekomerční sledování. „Učitelé si zde mohou stáhnout i návody, jak s těmito filmy během roku pracovat ve výuce. U každého filmu lze stáhnout jak titulky, tak výukové materiály, které vyvíjí francouzské centrum přímo ve spolupráci s pedagogy. Nevýhodou je však jazyková bariéra,jelikož celý systém je pouze ve francouzštině,” vysvětlil Fontanel. Právě proto teď Francouzský institut rozjíždí nový projekt v mezinárodním měřítku pod názvem CinEd. „Spolupracuje na něm několik zemí, zdroje pro učitele jsou navrženy tak, aby jim rozuměli mladí lidé v jakékoli evropské zemi, a učí je schopnosti ocenit filmové postupy a kriticky o filmech uvažovat,” pokračoval Anais Fontanel.
Zástupkyně portugalského festivalu Doclisboa se podělila o zkušenosti z jejich seminářů, které pod hlavičkou festivalu pořádají pro učitele pravidelně vždy měsíc před začátkem festivalu. Cílem je, aby účast jejich žáků na filmovém festivalu měla opravdu vzdělávací a nejen zábavný rozměr. „Na mém workshopu jsem se s učiteli místo diskuze, kterou čekali, pustila přímo do reálného natáčení, dělala jsem s nimi to, co běžně dělám s dětmi. Bylo to pro ně překvapivé a zajímavé. Oni sami se totiž přímo ke kameře nikdy nedostanou a je pro ně důležité osahat si to, o čem ve svých třídách s nejrůznější specializací, od těch všeobecných až po umělecké, učí,“ uvedla Claudia Alves, pedagožka a filmařka.
Organizátoři FID Marseille zase sestavují jednu z festivalových porot výhradně ze studentů, aby se tak naučili dívat se na filmy z jiné perspektivy a nést za své rozhodnutí zodpovědnost. „Vybrané studenty na jejich roli porotců připravujeme předem, celý měsíc před konáním festivalu. Mají možnost účastnit se tréninků hodnocení filmů. V době festivalu si pak zakládáme na tom, aby porota vysokoškoláků fungovala stejně jako všichni ostatní porotci. Zpětná vazba na tuto aktivitu je vynikající,” vypráví o vzdělávacích aktivitách festivalu dramaturgyně a lektorka Céline Guénot.
foto: Doc Alliance Academy
Ojedinělým projektem je pak Everyday dánského festivalu CPH:DOX. Jde o interaktivní stránky využívající moderních technologií a toho, že dnes už režisérem i kameramanem může být kdokoli z nás. Každý tak na web může nahrát příběhy, které zachytí ve svém okolí. „Chceme alternativní médium. Platformu, která odstraní prostředníka v šíření informací, tedy média a žurnalisty, kteří ze složitých příběhů vždy zveřejní pouze jednu větu. Chceme dát lidem možnost sdílet příběhy v celé jejich délce a zvýšit tak kvalitu dokumentární produkce na internetu,” popsala projekt Everyday vedoucí této platformy Marie Orbaek Christensen.
Druhým, tentokrát poněkud nahořklým, dominantním tématem bylo vzdělávání nejen studentů, ale i jejich pedagogů.
Philippe Clivaz a Christian Georges z festivalu Visions du Réel představili švýcarské metody. I přesto, že výuka filmu je v této zemi zařazena do oficiálního kurikula a výchovné plány jsou ambiciózní, často nejsou realistické. Jednak proto, že na filmovou výchovu někdy nepřipadá ani jedna vyučovací hodina týdně, ale i kvůli nedostatečnému prostoru pro proškolení samotných pedagogů. Christian Georges přiznává, že „učitelé se velmi často příliš orientují na obsah a uměleckou kvalitu“, a tak se umělecké a kreativní dokumentární počiny jen málokdy dostanou do role výchovných prostředků, což je podle Luc-Carolin Ziemann z Dok Leipzig škoda. „I děti mohou sledovat experimentální dokumenty, pokud je na to předem dobře připravíme a naučíme je, jak se na ně dívat. Je důležité vzdělávat i pedagogy samotné, proto pořádáme před každým studentským promítáním debatu určenou učitelům,” vysvětlila.
Problematice nedostatku profesionálních dovedností pedagogů se věnují i zástupci festivalu Doclisboa Amarante Abramovici a Cláudia Alves. Na svém workshopu „Teaching with and for Cinema“ vždy promítají film, který v premiéře uvedou až na festivalu, a po projekci pořádají diskuze s režisérem. Na konci setkání dostanou účastníci materiály, které jim pomohou nově nabyté znalosti přenést do třídy svým studentům.
Do debaty vstoupil polský pedagog Jacek Wasilewski: „Často musím učitelům zdůraznit, co stojí za to říkat. Někteří si smutně stěžují: naše děti se nechtějí dívat na umělecké filmy. Musíme je však podpořit – nebojte se a necouvejte, začněte třeba s Rambem! Říkávám. Uspořádal jsem ukázkový kurz a výsledkem bylo přiznání, že pro mnoho učitelů je velmi obtížné říkat, co je hodnotné a co ne.”
Jelikož je širší rozvoj vzdělanosti na poli kinematografie nejen u nás stále ve svých počátcích, pokračovala ve stejném tónu při závěrečném shrnutí celé konference i Andrea Slováková, která na závěr znovu vypíchla především místa, ve kterých má současný vzdělávací systém největší mezery: „Učitelé jsou složitou součástí tohoto řetězce, téměř ve všech zemích je třeba je stále vzdělávat, udržovat s nimi dialog a více je zapojit,” uzavřela.
