Jistá tendence českého politického dokumentu

Jean-Luc Godard kdysi říkal: „Čím hůře ve společnosti, tím lépe ve filmu.“ Je sporné, zda by tento výrok šel aplikovat na současnou kinematografii, nicméně českému angažovanému dokumentu zjitřená atmosféra ve společnosti relativně přeje. Kromě osvědčených tvůrců (Mareček, Janeček, Klusák s Remundou) nám v posledních letech vyrůstá také nová generace nadějných, politicky orientovaných autorů (Kokeš, Rychlíková, Kvapil, Portel atd.). Oproti minulosti se situace nepochybně zlepšuje, to však neznamená, že je důvod k nekritickému jásotu, neboť současné české dokumentární snímky stále trpí mnoha neduhy, na něž by bylo vhodné upozorňovat. Cílem tohoto textu bude poukázat na možnosti a problémy jedné z dominantních tendencí v českém politickém dokumentu, snímků s „odbornými mluvícími hlavami“. Jako materiál nám poslouží tři díly z televizního cyklu Expremiéři, které budou poprvé uvedeny letos v Jihlavě a danou tendenci víceméně reprezentují.

Projekt Expremiéři je připravovanou sérií deseti dokumentárních portrétů bývalých českých premiérů a zároveň reflexí jejich vládnutí. Režiséry jednotlivých dílů jsou studenti FAMU, kteří představují právě novou generaci angažovaných filmařů. Kladli si dle svých vlastních slov za cíl v nich odhalit kořeny současných problémů a bourat mediální stereotypy. Zároveň nechtěli, aby snímky byly jen tradiční publicistikou, nýbrž aby byly autorské, provokativní, s názorem, měl by nás tedy zajímat nejen obsah, ale také forma. Je ovšem otázkou, zda tři díly uvedené v Jihlavě, věnované Petru Pithartovi, Václavu Klausovi a Vladimíru Špidlovi, tyto ambice naplňují a zda přístup s mluvícími hlavami odborníků nějakým způsobem ozvláštňují. 

SYNDROM BĚLOHRADSKÝ

Začněme nejprve stručným definováním, co si máme pod dokumenty s „odbornými mluvícími hlavami“ přesně představit. Tento pojem běžně označuje snímky zaměřené na odborné výpovědi: experti, zpravidla zabraní z detailu či polodetailu, se na kameru vyjadřují k danému tématu. Promluvy mívají buď formu monologů, kdy režisér nechává osoby volně mluvit, nebo dialogů s tvůrcem, případně s jiným člověkem. Pro tuto formu je dále obvyklá práce s archivním materiálem, doplňujícím komentářem či jinými prvky, jež dovysvětlují výklad hostů, dodávají jim potřebný kontext nebo s ním naopak polemizují. 

Úskalím dokumentů s „odbornými mluvícími hlavami“ je, že jakmile nejsou obohacené jinými prvky (a těmi „jinými prvky“ nejsou neinvenční archivní záběry z televize), mohou se zvrhnout v nezáživnou přehlídku expertních promluv. Dále mají sklon zneužívat zdání objektivity, které s sebou tato forma nese. „Nezávislí experti“ jsou totiž ve skutečnosti často ti nejúpornější ideologové, kteří pod maskou objektivity hlásají ta nejzaujatější stanoviska, což můžeme vidět nejen v propagandistických filmech, ale i ve standardní televizní publicistice. Nejzávažnější nešvar ovšem představují ty odborné mluvící hlavy, které jsou do filmu zakomponovány nikoli na základě schopnosti přispět k danému tématu, nýbrž podle toho, zda jsou populární či nakolik se dovedou vyjadřovat efektně. Těmto třem nedostatkům bohužel mnohdy podléhají také české dokumenty.

Vezměme si za příklad jednoho z nejpodařenějších českých zástupců tohoto „žánru“ z posledních let, Závod ke dnu od Víta Janečka. Snímek kombinuje rozhovory s nezaměstnanými s komentáři odborníků (Keller, Bělohradský, Švihlíková a další), mimo mluvící hlavy však přináší jen sem tam nějaký archivní záběr či pár krátkých animovaných videí, tudíž po nějaké době upadá do stereotypu. Zatímco v první polovině se snímku daří propojovat výpovědi postav s doprovodným materiálem (záběry z Pyšné princezny, propagační video Ford Motor Company, zprávy ČT), a dokonce i s příležitostnými situacemi (smuteční pochod), v té druhé se začíná zvrhávat v monotónní obžalobu nadnárodních korporací bez jakýchkoli prvků ozvláštnění. Snímek naráží také na problém nezávislosti expertů, byť z odlišné strany. Odborníci, kteří se jinak netají svým politickým zaměřením, jsou zde místo jmen uváděni neutrálními přízvisky jako „filosof“, „ekonomka“ nebo „rozvojový expert“, aby jejich tvrzením dodal objektivnější ráz, což sdělení filmu zbytečně devalvuje.

Ještě větší potíží je, když odborník ani není schopen k tématu říct cokoli nového, nebo je do snímku vybrán jen kvůli své popularitě, aniž by měl vztah k tématu. V tomto ohledu jsou problematické dokumenty, které trpí „syndromem Bělohradský“. Filosof Václav Bělohradský je v posledních letech snad neobsazovanější mluvící hlavou v českém dokumentu, která však do daných snímků mnohdy nesedí. Jeho oblíbenost mezi dokumentaristy je z jistého úhlu pohledu pochopitelná: dlouhodobě platí za jednoho z nejvlivnějších českých intelektuálů, dokáže mluvit tak, že i ta nejbanálnější klišé vyzní vzletně a zároveň je schopen předat složité myšlenky ve srozumitelné podobě. Problém spočívá v tom, že v prostředí tuzemského dokumentu platí za gurua, jenž je schopný se vyjádřit k jakémukoli tématu, a proto vystupuje i ve snímcích, kde jej evidentně není zapotřebí. Zatímco ve zmíněném Janečkově filmu měl alespoň co říct k probírané věci, někteří autoři jej do dokumentů obsazují i v případech, kdy o daném tématu mnoho neví, nebo jen když potřebují autoritu, která by obhájila jejich výchozí tezi. První z případů reprezentuje snímek o metanolové aféře Pančovaná republika od Lukáše Kokeše, v němž se autor Bělohradského zeptá, zda mu Česká republika nepřipadá pančovaná. On na tuto abstraktní otázku odpoví frází, že metanolová aféra je obrazem české společnosti. Opravdu režisér potřeboval mít ve snímku s takovým tématem filosofa, natož když řekne tak otřepanou odpověď? Druhou tendenci zastupuje dokument Paroubkové od Jana Látala, který pátrá po důvodech negativního mediálního obrazu bývalého premiéra Jiřího Paroubka. Bělohradský ve filmu hovoří ze všech účastníků nejdéle, jen aby obhájil Látalovu výchozí tezi, totiž že Paroubek byl obětí mediální manipulace, která z něj učinila symbol zla. Tím nechci zpochybňovat Bělohradského erudici a schopnost výstižně formulovat mnohé problémy (nejen) české společnosti, opravdu však musí účinkovat v každém druhém českém dokumentu? A především, mají být dokumentární filmy redukovány na výpovědi expertů, kteří často ani nemají význam pro řešenou problematiku?

EXPERTNÍ KONFERENCE

Jak jsem již naznačil, tři díly z cyklu Expremiéři v podstatě naplňují definici dokumentu s „odbornými mluvícími hlavami“ a doplňujícím archivním materiálem. Jsou sice omezeny televizním formátem, jejich tvůrci však zároveň dávají najevo, že chtěli vytvořit něco víc než jen běžnou publicistiku: jejich ideálem bylo natočit snímky, jež by byly názorově jasně vyhraněné, otevřeně kritické a také filmařsky invenční. Otázka zní, zda své sliby naplňují, zda využívají možností daného přístupu, jestli jej nějakým způsobem obohacují a zda se vyhýbají uvedeným nešvarům vlastním českému politickému dokumentu. 

Petra Nesvačilová svůj film o Klausovi bez Klause ozvláštňuje performativním aspektem: jelikož se jí nepodařilo s bývalým prezidentem spojit, pojala snímek zároveň jako pátrání po něm. Ozbrojená minikamerou se za ním vydá dokonce i na Sněžku, kde jej sice konečně zastihne, ovšem kýžený rozhovor z něj nedostane. Zbude jí jen několik podrážděných telefonátů s člověkem, který měl interview zprostředkovat. Drtivou většinu snímku však přesto tvoří hovory s mluvícími hlavami, jež toho zas tak moc nového neřeknou, maximálně vyprávění opepří vlastními „veselými“ zážitky s Klausem. Dramaturg cyklu sice vysvětloval, že Expremiéři nepočítají automaticky s divákem pamětníkem, nicméně základní informace o Sarajevském atentátu či rozdělení Československa by snad mohly být vzdělanějším divákům alespoň povědomé, proto by bylo na místě očekávat, že se autoři budou snažit vytáhnout z účastníků nové pohledy na věc a demaskovat panující mýty spíše než omílání faktů či známých výroků. Zmiňme třeba kritiku Klausova postupu při kuponové privatizaci, jež zazní z úst jeho bývalého kolegy z Prognostického ústavu Tomáše Ježka, který se na privatizaci rovněž výrazně podílel. Ve filmu v podstatě jen opakuje mantru, již hlásá snad v každém svém televizním vystoupení (a také v několika standardních dokumentech) za posledních patnáct let: kuponová privatizace byla skvělý nápad, všechny komplikace zavinili jen zlí lidé z okolí Klause. Další z mluvících hlav je zde navíc opět Václav Bělohradský. V případě tohoto filmu mohlo být jeho vyjádření potenciálně přínosné, vždyť podporu Klause v 90. letech mu dodnes mnozí vyčítají, nicméně příznačně neřekne téměř nic, co by už dříve stokrát a lépe nenapsal ve svých textech: Klaus jej původně zaujal jako politik, který chtěl „měnit systém, ne lidi“, ale jakmile kolem sebe začal budovat kult neomylného vůdce, ztratil pro něj sympatie. Od diváků těchto dokumentů se sice nedá očekávat důkladná znalost Bělohradského textů, ale teze, jež český filosof ve filmu vyslovuje, bohužel působí jen jako zbanalizovaná verze toho, co už léta píše ve svých knihách a článcích. Toho, kdo Bělohradského aspoň trochu zná, by tento fakt mohl zklamat.

Snímek Martina Kohouta věnovaný Špidlovi obohacuje tradiční formu dokumentů s „odbornými mluvícími hlavami“ jen dvakrát. Poprvé hned v jedné z počátečních scén, když se expremiér prochází po ulici, posloucháme kritický komentář „odborníka“: novináře Karla Steigerwalda. Podruhé zatímco Špidla vypráví o důležitosti sociálnědemokratického hnutí, sledujeme za ním opět záběry Steigerwalda, které režisér promítá na plátno. Takto zprostředkovaná konfrontace sice nabourává konvence, nicméně přímý střet s oponentem, nepříjemná otázka (třeba na Mosteckou uhelnou) nebo inscenování takové situace, jež by Špidlu vytrhla z pohodlnosti, by možná byly přínosnější. Jinak hraje hlavní roli mluvící hlava Špidly prostříhávaná s archivními záběry. 

Jaroslav Kratochvíl se snaží prolomit stereotyp tím, že ve filmu zorganizuje setkání Pitharta s „nezaujatými“ odborníky a zainteresovanými osobami u severočeského lomu, aby prodiskutovali těžební limity, a na závěr hlasují, zda Pithartova vláda tehdy rozhodla správně. Snímek celkově připomíná sled expertních konferencí, na nichž se Pithart setkává s bývalými kolegy a vzpomíná na staré zlaté časy, kdy nám nevládli kmotři, ale skuteční odborníci. 

Ani jeden ze tří snímků se tedy od běžných dokumentů s „odbornými mluvícími hlavami“ zásadně neodchyluje, všechny zůstávají věrné standardní televizní publicistice. Expremiéři se bohužel chytají do pasti, která na tvůrce rozhovorových dokumentů číhá nejvíce. Protože k základní premise daného přístupu dodávají jen málo věcí navíc, působí jen jako přehlídka mluvících expertů. V uvedených třech dílech mají oslovení odborníci alespoň nějaký vztah k řešenému tématu, je ale sporné, zda se jim podařilo skutečně objevit něco nového. 

Tato fascinace odborníky je snad v něčem symptomatická i pro českou společnost jako takovou: lidé neustále volají po tom, aby zkorumpované stranické politiky nahradili důvěryhodní nezávislí experti, a úřednické vlády u nás vždy dosahovaly nadstandardní popularity. Zde nám paradoxně může pomoci sám Bělohradský, který tuto víru v odborníky a nezaujaté osobnosti vždy kritizoval jako typický výraz české apolitičnosti. Apolitičností myslí právě představu, že za nás všechno vyřeší povolaní experti, kteří jediní rozumí složitým problémům, abychom se sami nemuseli občansky angažovat a brát věci do vlastních rukou. Možná to o něčem vypovídá, možná ne, nezbývá ovšem než doufat, že další české politické dokumenty (a také zbývající části Expremiérů) budou v této fascinaci experty zdrženlivější a lépe se vyhnou zmiňovaným úskalím.