Jmenuješ se Josef Šedý

Pořád máš ještě poličku s véháeskama. Už se pár let nevyrábějí, jsou to starý filmy na prodej. Ostatní VHS jsi už rozprodal, měl jsi jich několik tisíc. Ke konci jsi je prodával za patnáct korun. Nebazíroval jsi na ceně, ony si za ty roky na sebe stejně vydělaly, navíc to bylo většinou ojetý, lidi to přetáčeli, shrnulo se jim to, s tím nic neuděláš.

Děsíš se toho, že jednou přijde den, kdy sem do půjčovny nepřijde vůbec nikdo, že tu budeš celej den sám. Říkáš kolikrát doma večer mámě: Už to vypadalo, že dneska nepřijde nikdo — a vidíš, večer najednou přišli. Vem si, že v Brně bylo padesát půjčoven! Ty se držíš, protože nemusíš platit žádnýho zaměstnance, všechno je jen na tobě. Sedíš tu od června 2006 permanentně — krom nedělí — den co den každej den. Občas jsi uplichtil týden volna, vyjeli jste s maminou třeba na Vysočinu, ale pořádnou dovolenou mít nemůžeš. Nemůžeš ani onemocnět, nemáš nikoho, kdo by tě zastoupil.

Potřebuješ vydržet ještě dva roky — to půjdeš do důchodu. Kdyby ses tehdy po infarktu snažil, určitě bys dostal částečnej invalidní důchod, ale nesnažil ses, tak máš prd. Musíš dělat. V půjčovně tě to ale baví, jsi pořád mezi mladejma, máš si aspoň s kým co novýho povykládat.

Až v důchodu zakotvíš „na samotě u lesa“, zbude ti jen sečení zahrady, úkoly, co ti dá žena, hlídat vnoučata, a nehneš se odtamtud. Důchodu se nebojíš, to v žádným případě, ale práce ti bude scházet, to jo.