Jsou polští filmaři sebevrazi?

Opera o Polsku režiséra Piotra Stasika zvítězila na 21. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci Mezi moři, soutěži o nejlepší film střední a východní Evropy. Esej o stavu polského národa se všemi jeho odstíny využívá režisérův archiv, nově pořízené rozhovory, které prokládá jedinečnými uměleckými vystoupeními. To vše pro vytvoření silného zážitku, jenž může působit i na diváky mimo Polsko. Stasik (1973) je experimentální tvůrce krátko a středometrážních snímků, z nichž 7x Moskva, Deník z cesty a Poslední letní den byly zařazeny do programu několika evropských festivalů. V rozhovoru se vyjádřil k procesu hledání svého konceptu a k přijetí Opery o Polsku ve své zemi i mimo ni. „Je nezbytné si nejprve důsledně vymezit prostor a pak se svobodně pohybovat v jeho hranicích,“ říká Stasik.

Váš dokument byl původně zamýšlen jako část většího projektu. Můžete ho přiblížit?
Už několik let jsem pořizoval a sbíral záběry a fotografie z Polska, stejně jako řadu zajímavých textů. Pak jsem s některými z nich seznámil svého kamaráda, skladatele Artura Zagajewského, který je doplnil hudebním podkresem. Společně jsme všechny tyto materiály zkombinovali a připravili divadelní vystoupení s herci, scénografií a choreografií, živou hudbou a projekcí mých záběrů. To vše jsme představili na festivalu Sacrum Profanum v Krakově, ale od začátku jsme věděli, že posledním krokem bude až dokumentární film.

Dá se zážitek z onoho vystoupení na krakovském festivalu srovnat se zážitkem z filmu Opera o Polsku, nebo vzniklo něco zcela nového?
Dokument vnímám jako další krok, který jsem se svým dílem udělal. Vzal jsem skutečné lidi a prostředí a dělal s nimi nerealistické věci. Chtěl jsem tak docílit něčeho víc. Překročit hranice, vytvořit novou skutečnost, dostat se k něčemu silnějšímu.

Jak byla vaše díla přijata publikem a kritiky?
Především v obou případech nejde o snadné formy pro vnímání a ne všichni jsou jim otevření. Zadruhé bylo problematické, že jde o dílo o Polsku, k němuž jsem celkem kritický, což ne každý Polák snadno přijme. Tomu odpovídaly i reakce.

Když říkáte, že dokument je pro vás „další krok“, dalo by se to chápat, jako že je pro vás „víc“ a „lepší“. Vnímáte to tak?
Určitě došlo k posunům k větší komplexnosti. Po představení jsem sám uznal, že jsem byl místy až moc kritický a potřebuji trochu víc nuancí a citlivosti. Přidal jsem proto děti a vložil do Opery o Polsku příběh o svém dospívání, čímž se snad podařilo navodit i pocit naděje.

Opera o Polsku

Nejste jen režisér, stál jste za kamerou, stříhal a napsal scénář. Kolik z filmu je vaším výlučným dílem a nakolik se necháváte ovlivňovat spolupracovníky?
Rád se alespoň částečně podílím na všech filmových složkách, abych ukázal, co chci, a podílel se na tom – nechci jen mluvit a udávat rozkazy. Ale samozřejmě jsem v kontaktu s mnoha lidmi. Moje střihačka Dorota Wardeszkiewiczová byla velmi statečná a ochotná se mnou hledat a realizovat mnoho experimentálních řešení. Film Elementary Wojciecha Wiszniewského, který stříhala, byl pro mě velkou inspirací.
Pak jsem spolupracoval hned s pěti kameramany. Ve střižně nebylo snadné od sebe materiál jednotlivých lidí oddělit, což dokazuje, jak jsme se všichni sžili a jak jsme našli společnou cestu.
A v neposlední řadě mi pomohl s libretem můj přítel Lukasz Czapski. Měli jsme k dispozici také jednoho z nejlepších polských divadelních dramaturgů Piotra Gruszczynského.

S pěti kameramany může být i přesto velmi těžké se zkoordinovat. Je výsledek víc konceptuální, nebo intuitivní? Jak přesný byl scénář?
Vždycky nejdřív vytvořím detailní propracovaný koncept, abych pak mohl pracovat volněji a začít spoléhat na intuici. Je nezbytné si nejprve důsledně vymezit prostor a pak se svobodně pohybovat v jeho hranicích. Nejdřív musíte vědět, co chcete a jak to chcete – potom můžete být svobodný v naplnění své představy.

Když tedy vidíte hotový film, kolik z něj odpovídá vaší původní představě a kolik je v něm nečekaného?
Hlavní myšlenka zůstala stejná, celková forma se velmi podobá mým záměrům, ale specifika a detaily, vybrané lokace a konkrétní tváře se mohou lišit. Líbí se mi, že někde mezi hudbou, obrazem a slovy vzniklo něco nového. Něco, co jsem nečekal. Ten film je nakonec mnohem chytřejší než ten, který jsem si představoval.

Proč jste zvolil zrovna formu opery? Proto, že váš přítel Zagajewski je operní skladatel, nebo zde nacházíte hlubší spojení s polskou historií? Říká se, že klasická umění jako právě opera nejsou schopná reflektovat dějiny dvacátého století se všemi jeho hrůzami – ty největší se přitom odehrály právě na polském území.
Chtěl jsem najít formu blížící se poezii víc než obyčejné „mluvící hlavy“. A se současnými hudebními skladateli pracuji už mnoho let, mám tedy v tomto oboru mnoho kontaktů a zkušeností. A nakonec mám tento typ hudby rád.
Od začátku jsem věděl, že chci užívat i slova a že cílem má být reflexe celé země – opera tomu nabízí vhodné měřítko. Samozřejmě že o skutečnou operu v klasickém pojetí nejde, blíž máme k jejím moderním variantám. Chceme v aktuálním podání využít jejího ducha.

Opera o Polsku

Zamýšlel jste svůj snímek primárně pro domácí publikum, nebo jste měl na mysli i publikum mezinárodní? Řekl bych, že jinak se o stavu národa mluví se spoluobčany a jinak s cizinci.
Před první mimopolskou projekcí jsem se sám bál reakcí, ale nyní už vím, že nejde zdaleka jen o film o mojí zemi. Některé sledované mechanismy jsou univerzální. Potkal jsem diváky ze Spojených států, kteří říkali, že cítí, jako by byl ten příběh i o nich.

Nevnímá přesto zahraniční publikum Operu o Polsku jinak? Nevšímá si v ní třeba jiných věcí? Nebo skutečně věříte, že jde o stejný film pro všechny diváky?
Myslím, že jde o víceméně stejný zážitek. Lenost v myšlení, spoléhání na stereotypy, život pod vlivem náboženských institucí… Scénografie se na různých místech světa liší, ale základní podmínky se leckde shodují. Proto věřím, že můj film může všem divákům sdělit totéž.

Jak byl váš snímek v Polsku distribuován? Silně autorské dokumenty se tam jen zřídkakdy objevují v televizi a v široké distribuci – míří hlavně na festivaly. Kolik lidí váš film vlastně v Polsku vidělo?
O distribuci v kinech uvažujeme, ale jde o čtyřicetiminutový snímek, musíme se tedy spojit s nějakou další středometrážní produkcí. Polská televize se produkce neúčastnila – nelíbil se jí můj kritický úhel pohledu. Měli jsme tedy několik projekcí na festivalech, celkem jsme se v Polsku mohli dostat tak k jednomu tisíci diváků. Zvažujeme také vyrazit se snímkem do menších měst a vesnic, pokud se nám podaří najít další filmaře, kteří se přidají. Bylo by skvělé s místními diskutovat o nastolených tématech a otázkách.

Státní televize je v Polsku velmi konzervativní, a jistě není sama. Bylo tedy obtížné sehnat prostředky?
Díky Bohu za lokální fondy, právě díky nim jsme sehnali dost prostředků. Jde o podporu udílenou místními kraji, nezávislou na státním fondu. Neposkytují velké sumy, ale pro dokumentaristy v Polsku jde nyní o zásadní zdroj. Podpořil nás i Polský filmový institut. Sehnat prostředky bylo ale těžké a bojím se, že dnes by to už nebylo možné. O Polsku se smí mluvit jen pozitivně, pokud chcete podporu televize a některých dalších organizací. Nikdo neví, co bude dál – nedávno byl vyměněn ředitel Polského filmového institutu a někteří jeho experti, podmínky se ještě zhoršují.

Přesto máte v Polsku tolik skvělých dokumentů! Z poslední doby třeba Přijímání nebo Over the Limit, který patřil mezi nejdiskutovanější projekty na loňském festivalu IDFA. Česká tvorba bohužel srovnatelný dopad nemá.
Možná těžší podmínky umělcům prospívají? Anebo jsme my všichni polští filmaři prostě sebevrahové a nenecháme se ničím zastavit.