Lidem z buržoazního prostředí může můj film připadat jako freak show

Velké množství českých dokumentů pracujících se sociální tématikou se snaží spíše o realistické, až naturalistické zobrazení. Ve Velké noci hrají výraznou roli stylové a narativní prostředky většinou spojované spíše s fikčními filmy.

Mám dojem, že když je dokument úplně realistický, observační, tak se z lidí před kamerou stávají jenom objekty nezajímavého sledování. Já se naopak snažil vytvořit kinematografický svět, kde protagonisté mohou víceméně přirozeně fungovat. Pracuji s nimi asi podobně jako s herci. Já navrhnu základní linku, ale oni mají nad procesem kontrolu. Většinu ze svých postav znám delší dobu a vzájemně se respektujeme. Nemám nutkání je vychovávat, sám nemám rád, když mě někdo vychovává. Neříkám jim nebo divákovi, že brát drogy, chlastat nebo flákat se je apriori špatná věc, pokud je to pro ně jediný možný způsob jak přežít.

Jde tedy o lidi z vašeho okolí?

Chodíval jsem do baru, kde se tento typ lidí scházel. Vždycky jsem se tam cítil dobře a oni mi důvěřovali. A tak jsem se po několika letech rozhodl, že toho využiji. Myslím, že kdyby přišel někdo jiný, aby s nimi natočil film, nesouhlasili by. 

Jaký je důvod vašeho odklonu od politicky a společensky angažovaných filmů? Proč jste se začal věnovat interpretačně otevřenější tvorbě?

Přestože se za angažovaného filmaře nepovažuji, sociální problematika, revoluce a podobné věci mě vždy zajímaly. Ale měl jsem pocit, že bych se měl taky bavit s normálními lidmi a netočit jen teoretické filmy. Což ale neznamená, že nad tím nepřemýšlím, že to pro sebe nereflektuji. Ideální by bylo spojení. Film, který bude lidský a bude zároveň politickou analýzou. Ale to já zatím neumím.

Nemáte pocit, že ve spojení fikčního a dokumentárního filmu vzniká riziko spojení klišé obou těchto „žánrů“? Ve Velké noci například zobrazujete velmi nepříznivou sociální tématiku ve výrazné obrazové stylizaci a za použití nátlakové vážné hudby.

Mám rád, když si divák není jistý, co vlastně sleduje. Rád používám například barokní skladby v kontrastu s realistickým, současným obrazem. Na hudbě, kterou ve filmu mám, není nic nátlakového, je to zejména duchovní hudba, která k nám promlouvá navzdory času o věcech obecně lidských. Nicolas Winding Refn například říká, že největším nepřítelem tvorby je dobrý vkus. Já rád pracuji s kýčem, s postupy, s nimiž se normálně pracuje například v hraném filmu. Mám dojem, že to dělám s rozeznatelným nadhledem. Nesnažím se jen ždímat z diváka emoce.

Nedochází však výraznými stylistickými postupy pouze k estetizaci jinak nepříjemných skutečností? Neotupuje se tím výpověď filmu?

Nemyslím si, že by šlo o estetizaci ve smyslu pokusu o přetvoření reality v krásnější. Ona estetizace je ve filmu přítomna ve formě názoru. Prací s kamerou, střihem, hudbou se snažím vytvořit širší pohled na realitu, kterou ti lidé žijí, nezůstávat jen u individuálního, vytvářet komplexnější obraz světa, jehož jsme součástí. 

Neměl by se tím pádem prosadit i jiný nekonvenční způsob natáčení dokumentárních filmů?

V současné době se u nás hodně filmařů stále snaží pracovat situačním způsobem, jako Vít Klusák s Filipem Remundou nebo Erika Hníková. Myslím, že takový přístup je už trochu vyčerpaný, je to už takové klišé a ověřený způsob, jak rozesmát kina a vyhrávat ceny, ale kromě vtipných situací před kamerou a sociologických mikroanalýz pro mě nepřináší nic nového. Snažím se o jiný, vážnější pohled.

Nemáte obavu, že bude Velká noc díky odosobněnému přístupu označována za „freak show“?

Když je někdo zvyklý pohybovat se celý život v buržoazním prostředí, mezi „normálními“, vzdělanými lidmi, a koukat se na dokumenty o divoké zvěři, tak mu film může připadat jako freak show. Když je člověk trochu otevřenější, tak ty lidi chápe především jako lidi, jejichž životy mají stejnou hodnotu, jako ty naše.

Hovoříte o tom, že byste postavy rád ukázal jako obyčejné lidi. Ale neznemožňuje to právě vámi zvolený přístup? Ukazujete pouze pečlivě komponované výseky z jejich života ve vizuálně velmi atraktivním ztvárnění, podbarvené zmíněnou hudbou. Chybí bližší vhled, podrobnosti...

Nerad bych zasahoval do jejich intimity více, než je nutné. Ve filmu toho o sobě vlastně příliš neřeknou. Mě ty jejich pohádky o traumatech z dětství ani nezajímají. Každý máme dost svých vlastních. Spíše je nechávám před kamerou žít, pohybovat se, čekat. Díky tomu, že s nimi mám blízký vztah, nemám pocit, že bych je zneužil. Člověk může Velkou noc považovat za dokument, za hraný film, něco cynického... Mám rád, když film s divákem trochu pracuje. Ne, když film začne a stejným způsobem skončí.