Mám ráda nudný život
Dokumentární film Jana Gogoly ml. s tímto názvem vychází z deníku, který si 5 let vede Alena Němcová ze Zbraslavi. Film získal Cenu pro nejlepší český dokument 2009 na loňském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.
Andrea Slováková: Deník Aleny Němcové je pohráváním si s tím, co může být mimořádné, v realitě vlastní, mediální nebo třeba v irealitě snů. Zapisuje poznámky k pořadům z rozhlasu nebo televize, z reportáže Na vlastní oči si naoko vážně zaznamená, že dvě sestry viděly mimozemšťany. Drobnostmi o rodině zachycuje její emocionální, vztahový či zdravotní stav a na konci si poznamená i to, proč je ráda, že si vybrala svého manžela Josefa.
Petr Kubica: Film vyniká vytříbenou obrazovou složkou. Kamera zachycuje dění v domě jako stav duše a díky ní pomalu vstupujeme do nitra obyčejnosti. Musím také připomenout, že Gogolův film patří k vrcholným filmům jedné tendence současného českého dokumentu, která nad společenským zájmem, mířeným zprava, zleva, upřednostňuje zaujetí osobními potřebami.
AS: Pro film je charakteristický přetlak obrazů, jednak filmových, ale taky těch, které popisuje paní Alena, třeba jak se jí zdálo, že měli v obýváku dva lední medvědy, kteří byli bledě modří a bydleli s nimi, nebo když popisuje, jak u žehlení skoro tančí. Zápisky každodennosti nejsou v přebytku blogů a facebookových poznámek ničím vzácným, ale tady je ojedinělá míra obrazivosti. Události v domě umocňují připomínky širší kulturně-společenské reality, několikrát se vrací motiv terorismu, v Egyptě, v Londýně.
PK: Tento privátní prostor, ve kterém o nic nejde, i když jde o život, se pak otevírá různým výkladům a všechny mohou být správné. Porota v Jihlavě na něm ocenila zenovou vyváženost mezi soukromým a vnějším světem. Stejně tak lze o filmu říci, že je bizarní. Ale je bizarní tak akorát, aby ještě mohl být také poetický. Věci vnějšího světa, který do filmu vnáší četba deníku, jsou ale jen ornamentem. Filmu je jedno, kde právě vybuchují bomby. Záměrně říkám, že je to filmu jedno, protože film jako jedinečný celek je v tomto případě víc než člověk v něm.
AS: Jako by vytvářel typologii sdělení, od lidové moudrosti, že situace s rozbitým kolem je dobrá pro poučení, že vzhled věci není podstatný, dokud dobře slouží, až po výroky, které se ve vztahu k filmu a jeho aktuálním divákům stávají sebereflexivními, „také se snažím dávat pozor na své myšlenky, abych neznečistila karmu lidstva“, nebo že Homolkovy v televizi „musím sledovat v pohodě, ne v situaci, která se té jejich podobá“. Pak se obrátí vůči sobě jako autorovi a vstřihává scénu z předchozího filmu Deník babičky Němcové. Do jisté míry je tento film úběžník různých směrů Gogolovy tvorby, obsahuje všechny jeho metody – od inscenace v Národu sobě až po svědectví rozmanité všednosti v eseji Nonstop.
PK: Trochu se toho lekám, když říkáš, že obsahuje všechno. Je to krásně zhotovený film, ale musím říct, že mě nebaví hloubat nad tím, kolik kilo metafyziky unese jeden gauč, baví mě přemýšlet nad tím, co ten film reprezentuje. Na Gogolově filmu je totiž pozoruhodná právě vizualizace skepse ke každému racionálnímu společenskému argumentu. Dokument už neslouží k tomu, aby jeden diskurs povýšil nad druhý, dokonce v něm už ani nejde o to, aby zachytil situaci zmatení a proměnlivých hodnot, ale je tu pouze od toho, aby nabídl slast nejednoznačnosti. Film se tak stává roztokem, na jehož hladině se mohou usadit jakékoli kulturní a politické interpretace.
AS: Obrazy v neustále plovoucím rámu jako by fungovaly s tempem řeči a dlouhé jízdy se zasekávají na detailech, každý záběr má zastavením pohybu kamery definovaný začátek a konec, ale jeho pomyslným středem je vždy ten dům. Čas se ve vyprávění jeví postupně od minulosti k přítomnosti. Ale i díky zastavením kamery je jasná přetržitost popisů. A když dvakrát slyšíme „Vašíku, kámen“ – jednou při pohledu na dvůr, jednou uvnitř domu, – dostáváme se už do výsostně filmového času, kde je možná i smyčka a nelineární trvání.
PK: A v domě žije člověk. Sociální herec, z něhož film učinil věc. Dům stojí, žena je skutečná a zápisky jsou autentické. Ale člověk nevede s filmařem zápas, existuje jenom pro film, který s ním po svém pohybuje. Režisérova hermetická artistnost zmáčkne i ty, kteří si myslí, že film je tu od toho, aby jejich tvář byla známější. V zatím posledním Gogolově filmu Česko na provázku se v jednom záběru ocitnou Viewegh, Sommerová a Vaculík, společně se usmívají do kamery, ale už to jsou jenom figurky. V jiném záběru má Ludvík Vaculík na krku boa z růžového peří a je úplně jedno, co řekne, protože filmu už posloužil. Nebo jinak: může říct cokoli a film to učiní relativním. Radost ze hry je víc než názor, názor je totiž jenom hod kostkou, můžete se posunout o jedno nebo o tři políčka, ale z hracího pole nevyskočíte.
