Man on Wire: chvění na napjatém laně
James Marsh je jedním z britských režisérů, kteří rozvíjejí žánr docudramatu – místo „rekonstruování“ významných událostí se však Marsh zaměřuje na portréty svérázných umělců, a tak není divu, že v jeho filmografii nalezneme dokument o velšském hudebníkovi Johnu Caleovi či krátký film o Janu Švankmajerovi. Philippe Petit, kouzelník a provazochodec, jehož touhu po překonání věží newyorských „dvojčat“ se rozhodl James Marsh převést do filmu, je pro některé bláznem, pro jiné umanutým umělcem.
Když bylo Philippu Petitovi sedmnáct let, prohlížel si jednoho dne v čekárně u zubaře časopis, v němž ho upoutala grafická koláž dosud nejvyšších světových budov s plánovanou výstavbou Světového obchodního centra jako nové dominanty New Yorku. Na dalších šest let se „dvojčata“ stala dominantou i Philippova života. Během kladení základů, zapouštění prvních pilířů, montování konstrukce až po zavěšování reflexních skel po celém povrchu budov, se Petit učil na menších cílech, jakými byly pouliční lampy veřejného osvětlení, gotické věže Notre Dame či brána visutého mostu v Sydney. Všechno však bylo podřízeno jedinému plánu, a tak ani James Marsh neodbočuje nadlouho k jiným Petitovým provazochodeckým performancím.
Vedle živého vzpomínání všech, kteří se na Petitově plánu podíleli, měl Marsh k dispozici ještě bohatý fotografický i filmový dokumentační materiál, který si Petit a jeho tým pořizovali. Ačkoli se nemluví o žádném profesionálním fotografovi či filmaři, vnášejí tyto záznamy do filmu nejen autenticitu, ale z hlediska kompozice, barvy nebo rytmu také obrazovou kvalitu. Tam, kde Petit předvádí svůj nepopiratelný vypravěčský a divadelní talent a kde mu chybí původní materiál, vkládá Marsh hrané „docudrama“ scény. Zvolená černobílá stylizace, zrnitost nebo zaměření kamery mimo ohnisko akce, jako by šlo o skrytý záznam, zaručují nenásilné přechody mezi starým a nově dotočeným záběrem. Téměř chronologicky se tak ve filmu zpřítomňuje přes třicet let stará historie. Jak se přibližujeme k finálnímu dni, kdy se čtyři spolupracovníci vkradou do věží, upevní lano a Petit na něj vkročí, stupňuje se napětí a nedočkavost. Ještě dnes, když na tuto událost vzpomínají, zatajují Petitovi přátelé dech a hlas přechází v šepot.
Z patosu Marsh vyklouzává pomocí inspirace starými hollywoodskými lupičskými filmy a němou groteskou, tedy filmy, jejichž sledováním si Petit krátil v New Yorku čas. Marsh ve svém snímku používá pro tyto filmy typickou rytmizaci nebo hru siluet, které odlehčují vyprávění, avšak zároveň dobře odpovídají povaze provazochodecké performance. Celá akce byla ilegální. Petit a jeho přátelé si počínali úplně stejně jako vykradači bankovních sejfů nebo zloději cenných uměleckých sbírek. Jakmile je však kořist v rukou zlodějů, jako by převzala vládu i nad nimi samotnými. Annie, Philippova láska, a Jean- Louis, nejlepší přítel a ten, který každý detail plánu vždy ještě několikrát ověřoval, provázeli Philippa celých šest let. Jakmile však Petit dosáhl svého cíle, jejich cesty se rozešly.
Marshův dokument nepátrá po tom, kam se ubíraly životy všech zúčastněných, jaké byly další Petitovy performance, a nezmiňuje se ani o pádu „dvojčat“ před sedmi lety. Finále dokumentu Man on Wire patří činu, který pokořil gigantické newyorské věže, jež svou architektonickou stylizací měly simulovat monumentálnost odosobnělé tržní moci, pouze svou krásou a dech beroucí umanutostí.
