Meze inspirace

Francouzský režisér Claude Lelouch, který letos oslavil osmdesátiny, prakticky ve všech svých filmech ohledával hranice mezi mainstreamovou a avantgardní kinematografií. Dokázal natočit obecně srozumitelné snímky jako Muž a žena (1966), se kterými vyhrával na prestižních festivalech a získával značnou diváckou přízeň, i velmi náročné filmy typu fascinujícího tříhodinového eposu Jedni a druzí (1981). Lelouch, který se nevyhýbal ani natáčení reklam, též vytvořil několik krátkých čistě experimentálních audiovizuálních děl. Do poslední kategorie spadá i osmiminutový film C'était un rendez-vous (Byla to schůzka, 1976), v němž v jediném záběru sledujeme zběsilý průjezd sportovního Mercedesu ikonickými místy Paříže, jenž vyvrcholí příjezdem k bazilice Sacré-Cœur, před níž (na dosud neviditelného řidiče nikdy nezobrazeného auta – kamera je celou dobu umístěna pod nárazníkem) čeká krásná žena.¹⁾

Uvedený film se stal záhy kultovním zejména mezi příznivci rychlých aut. V důsledku toho plnil úlohu vědomé i nevědomé inspirace pro množství následovníků – zmiňme alespoň evidentní poctu, kterou francouzskému tvůrci složila automobilka Nissan propagačním snímkem The Run (Jízda, 2003), který byl natočen v notoricky známých ulicích hlavního města České republiky a kde závěrečná krásná žena čeká na řidiče tentokrát před Pražským hradem.²⁾

V roce 2014 byl námět Lelouchova filmu převzatý do reklamy na Citroën DS5. V této reklamě opět projíždí elegantní automobil (jenž je předmětem propagace) Paříží a krásná žena i tentokrát čeká na hlavního hrdinu na Montmartru. Inspirace Lelouchovým filmem, která i tak byla zřejmá, byla navíc posléze výslovně potvrzena ve „filmu o filmu“, který k této reklamě vznikl a byl veřejně šířen. Lelouch však tentokrát nebyl polichocen, ale pobouřen: Nabyl dojmu, že automobilka se pouze neinvenčně přiživuje na jeho nápadu a na proslulosti jeho původního filmu z roku 1976, a to s čistě komerčními úmysly. Podal tedy na automobilku i výrobce spotu žalobu.

Žaloba byla nejprve zamítnuta v prvním stupni – a 12. září 2017 pak i ve stupni druhém u odvolacího soudu. Jak se to mohlo stát?

Předně je třeba říci, že žaloba nebyla podána z titulu porušení Lelouchových autorských práv. Lelouch tedy netvrdil, že autoři reklamy na Citroën nedovoleně zkopírovali autorskoprávně chráněné nápady z jeho původního filmu. Takové nápady totiž zjevně zkopírovány nebyly. To pro úplnost uvedly i oba soudy, když konstatovaly, že Lelouchův původní film a reklama jsou z hlediska tvůrčího zpracování značně odlišné. Velmi odlišná je v obou audiovizuálních dílech práce kamery (jediný úhel kamery v Lelouchově filmu X množství úhlů v reklamě na Citroën), střihu (absence střihu v Lelouchově filmu natočeném na jediný záběr X propracovaná střihová skladba v reklamě), zvukové složce (prostý zvuk motoru v Lelouchově filmu X hudba v reklamě), ale i z hlediska vlastního „děje“, struktury a obsahu (v Lelouchově filmu např. vyjma úplného závěru nevidíme žádné herce ani automobil X v reklamě jsou herci přirozenou součástí děje a automobil je zde aktivně propagován). To, co si tedy tvůrci reklamy od Lelouche „vypůjčili“, byl v tomto směru pouze právně nechráněný „holý námět“ (stručně řečeno prostý nápad, že muž jede rychle velkoměstem a v závěru se setkává s krásnou ženou) a část názvu (i v reklamě byl v názvu užít termín „rendez-vous“), sama o sobě rovněž nejedinečná, a tedy nechráněná.

Protože žaloba z titulu autorského práva se nejevila jako perspektivní, podal Lelouch žalobu rovnou se zdůvodněním, že tvůrci reklamy na jeho filmu nekalosoutěžně parazitovali – tedy bez jeho souhlasu těžili z dobré pověsti a proslulosti původního filmu a investic do něj Lelouchem a jeho produkčním týmem vložených.

Neúspěch žaloby byl zapříčiněn skutečností, že se před soudem nepodařilo prokázat ani žádné z těchto tvrzení. Ukázalo se, že investice, které Lelouch do filmu v roce 1976 vložil, byly poměrně nízké a již dávno se vrátily zpět v příjmech utržených v souvislosti s distribucí filmu. Současně navzdory nepopiratelné popularitě filmu mezi milovníky aut se nepodařilo doložit ani to, že by jeho film byl známý mezi širokou veřejností, na kterou byla reklama na Citroën cílena – Lelouchovi v tomto směru tedy mohla jen stěží vzniknout nějaká újma. (Pro úplnost dodejme, že předmětná reklama byla navíc primárně určena pro čínský trh, kde je Lelouchovo dílo prakticky neznámé.)

Ponaučení z tohoto příběhu především zní, že „inspirace není zločin“ a že problém nastává až v okamžiku, kdy je neoprávněně přebírán jedinečný obsah z dosud chráněných autorských děl třetích osob, popř. když se někdo nemravně přiživuje na (zatím nesplacených) investicích jiného. Omezovat nad tuto míru inspiraci zákonem by v konečném důsledku nepřiměřeně omezovalo tvůrčí rozvoj, který je přitom v zájmu všech.

Poznámky:

1) Celý film je možno vidět zde: https://www.youtube.com/watch?v=zvDXlDxMnb4.

2) Celý film je možno vidět zde: https://www.youtube.com/watch?v=TX0mHxySco4.