Mezi následky heroinu a alkoholu není rozdíl

Mallory se 13 let snaží zbavit cejchu narkomanky. Její život se změnil po narození syna, kdy na ni čekalo detoxikačních 16 dní a nový život. Ten se ale později ukázal jako zcela černobílý bez možnosti jasné perspektivy, Mallory se ocitla na ulici a její syn v psychiatrické léčebně. K diskuzi nad vítězným dokumentem z Karlových Varů Mallory Heleny Třeštíkové se sešli specialisté na protidrogovou politiku sociolog Martin Nekola (MN), národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil (JV) a Šárka Slezáková (ŠS), odbornice na časosběrnou metodu natáčení.

ŠS: Film Mallory je v kontextu tvorby Heleny Třeštíkové a předešlých dvou filmů z drogového prostředí V pasti a Katka výjimečný především tím, že ukazuje svět bez drogy. Jako divák máte možnost sledovat, co se začne dít, když se drogy vzdáte.

JV: Celou dobu jsem u filmu přemýšlel, proč tak chytrá žena, jakou Mallory je, nevyužívá všechny možnosti, které by jí v její životní situaci, tedy v nové etapě bez drogy, dokázaly pomoci. Proč přebývá v autě, když existují domy pro matky s dětmi. V jejím případě jsem neviděl problém, proč by se do některého z azylových domů, které jsou mimochodem většinou na dobré úrovni, nedostala, obzvlášť zná-li se s lidmi z chráněného bydlení Sananim.

MN: I pro mě byly azylové domy v tomto případě velkým otazníkem. Když svým studentům vysvětluji rozdíl mezi sociální pomocí organizovanou státem a nestátním neziskovým sektorem, jako klíčový prvek uvádím flexibilitu. Úředníci, přestože by chtěli pomoci, nemají k tomu dostatek prostoru. Například ve filmu se mohou omezit pouze na sdělení, že existuje vánoční loterie o rozdělování bytů nebo že ubytovna Sedmidomky je pouze pro neplatiče z obecních domů a Mallory na ni tedy nemá nárok. Neziskový sektor je v tomhle směru mnohem flexibilnější a schopný pomoci v krizové situaci. Je také blíže klientům a lépe chápe, co právě prožívají a čím si prošli.

JV: Je to problém nemožnosti filmu vykreslit celý kontext. Konkrétně u Mallory jsem byl na její straně, když s úřady jednala, ale znám i situace, kdy bylo zcela oprávněné postavit se na stranu úředníků. V tomto filmu zkrátka chybí kontext a nejde tedy objektivně říci, kde byl problém.

Mallory

Dvě strany časosběru

ŠS: Je to dvojsečné. Režisérka je samozřejmě chtě nechtě omezena na výběr událostí. Nemůže být u všech životních zvratů. Takže divákovi může ukázat jen svůj pohled na ní vybrané události. U časosběru je režisérský přístup ještě výraznější než u jiných typů dokumentů. Třeštíková také neodhaluje příliš mnoho o okolí hlavní postavy, nevíme nic o její matce, o jejích partnerech, kteří jsou divákovi prezentováni spíše jako stíny či kulisy.

JV: Nemyslím si, že jde o nějaký režijní nedostatek. Záleží především na výpovědi Mallory, co ona považuje za důležité ukázat. Sledujeme pouze její pohled na situaci, nejde tedy o vyčerpávající a komplexní obraz o dění v jejím životě.

MN: To přeci ani není možné, aby se řešila všechna dílčí témata. K čemu by nám bylo přemýšlet nad tím, zda Mallory vyhodili z práce oprávněně, či nikoliv, zda opravdu byla na zákazníky sprostá? Jako výborné mi ale přišly vsuvky se záznamníkem přibližující události, u kterých kamera nebyla, i když někteří kritici tvrdí, že byly dodatečně nahrané.

ŠS: Třeštíková záznamník opravdu používá, ve filmu tak zprostředkovává a buduje vztah mezi režisérkou a hlavní postavou, nevyplňuje tím hluchá místa. Helena Třeštíková je jednou z mála, kdo v časosběrných dokumentech ovlivňuje příběh. Na první pohled to není vidět a nejde to snadno rozklíčovat. Film jednoznačně mohl mít vliv na Malloryin život. Konkrétně na úřadech Třeštíková s kamerou nějakým způsobem na úředníky apeluje a možná se snaží i svým způsobem pomoci nebo poradit.

MN: Na druhou stranu třeba v Katce byla kamera také přítomna při jednáních na úřadech a vzniklé konflikty byly mnohem vyhrocenější. Ano, Katka byla oproti Mallory někde jinde, byla často pod vlivem drog i při úředních jednáních nebo u doktorky. Opět se tu ukazuje, že Mallory je opravdu velmi inteligentní žena, měla cíl a věděla, co chce a jak toho dosáhnout.

JV: Bylo zajímavé sledovat, jak se měnil Malloryin obličej. Jako praktika mě napadalo, že by mohla procházet nějakou depresí. Možná, kdyby se s depresemi léčila nebo jí někdo nabídl pomoc, nemusela na ulici žít tak dlouho. Mohlo to celé dopadnout úplně jinak. Právě deprese mohla být tím hlavním důvodem, proč nebyla schopná postarat se o svého syna, kterého nakonec v dobrém úmyslu umístila do psychiatrické léčebny, a to víceméně jen proto, aby měl kde bydlet. Mnohem více než tvrdé drogy jí ale život ztěžoval alkohol. Ten je tu nejsilnějším prvkem. Tvrdě se snažila ubránit heroinu a přitom jí ubližoval alkohol, kvůli kterému nemohla být se svým synem. Do toho se ještě přimotala alkoholová závislost jejích partnerů, kteří ji také bili. Tak jaký je pak rozdíl mezi následky užívání heroinu, nebo alkoholu? Žádný.

Mallory

ŠS: Dle mého je etickou otázkou, zda vůbec měl být její syn do filmu vtažen, aniž by k tomu mohl dát vědomý souhlas. Co jeho soukromí? Když takto odvyprávíte celý jeho příběh, ukážete jeho dětství, může to naprosto změnit přístup vrstevníků. Pro mě je tohle balancování na hraně, zda režisér má vůbec právo zapojit do natáčení malé dítě.

MN: Myslím, že s tímto zachází Třeštíková velmi opatrně. Jediné, kdy Malloryina syna vidíme, jsou setkání s jeho matkou, která do tohoto filmu určitě patří. Poměrně taktně potom mlčí o jeho problémech ve škole. Naznačila toho hodně, ale pro mě to bylo naprosto v pořádku. Nedovedu si představit, že by tam scény s jejím synem nebyly.

JV: Naopak mi ve filmu chybělo zodpovězení otázky, co se s tím chlapcem nakonec vlastně stalo.

Každý nemůže mít svého Bartošku

MN: Mallory může efektivně bourat stereotyp, že závislost je jen otázkou slabé vůle. Dokázala odolávat takovým situacím, ve kterých se lidé k drogám snadno vracejí. Když zažijí různá traumata, jako rozchod, ztrátu zaměstnání či život na ulici, nemívají tak silnou vůli nevzít si a neutéct před problémy. Možná tento film může někomu otevřít oči a ukázat, že drogově závislí nejsou jenom slaboši.

JV: Musela být v něčí péči už v době, kdy byla těhotná. Věděla, že nemůže přestat brát heroin až do porodu, jelikož by plod zahynul, věděla také, že po porodu půjde na detoxikaci. Když s někým takovým pracujete, vedete terapie, často vaši klienti potřebují pro nějaký výraznější posun silný moment, spouštěč, kdy si uvědomí, že musí začít žít jinak. Může to přijít kdykoliv, v tramvaji, při pohledu do cizího kočárku nebo když potkají na mostě svého mecenáše, který jim dá nějaké peníze a podpoří je slovy: ty to zvládneš.

ŠS: U Mallory to byl právě Jiří Bartoška, který až do premiéry v Karlových Varech nevěděl, že o ní vzniká film a že je jeho součástí.

MN: Každý ale nemůže mít svého Bartošku. Všichni by měli vědět, že jsou tu streetworkeři, kteří nezištně pomáhají, i když se jim nedostává příliš mnoho finančních prostředků. Mallory se jednou takovou streetworkerkou stala a je dobré, když tuhle práci dělá člověk s vlastní zkušeností s drogami a životem na ulici. Například v Katce jsou scény, kdy se mladá streetworkerka snaží zdrogované hlavní hrdince vysvětlit, že je to ona sama, kdo je „mírou všeho“. Celá scéna ve mně vyvolávala dojem, že jí chyběla právě ona osobní zkušenost, kdy si nedovedla představit, jak úplně sjetý člověk takovou situaci prožívá a dokáže vnímat.

JV: Člověk s vlastní zkušeností je velmi cenný v těchto zařízeních, kde je fluktuace terénních pracovníků poměrně vysoká.  Bývalý narkoman si může dovolit s lidmi na ulici mluvit jiným jazykem, může je na rozdíl od čerstvých absolventů poslat do háje, být na ně tvrdý. Docela nedávno nám tato dynamická situace vznikla v Sananimu, kde jsme měli tým složený z mladých lidí kolem 24 let a padesátníka, který sedmnáct let vařil pervitin.

Mallory

Začarovaný kruh

MN: V Praze navíc stále stoupá počet případů aktivního odporu vůči nízkoprahovým službám, což vede k zavírání kontaktních míst nebo k jejich přesouvání na odlehlejší místa, kde jsou pro klienty často nedostupná. Místní občané zakládají sdružení a komplikuje se už tak těžká práce na této úrovni.

JV: Je to velký problém Prahy, jednotlivé městské části na sebe nechtějí vzít odpovědnost, a tak se o to stará magistrát, vznikne jedno velké kontaktní centrum, kam chodí půlka Prahy, a to se logicky Pražanům nelíbí. Pak vznikají aktivity, jako je například zákaz vzniku menších kontaktních center v okruhu dvou kilometrů od školy, které mají ohlas i ve sněmovně. V tomto smyslu se komunální politici a občas i vláda bojí poslechnout profesionály a raději následují okamžitou náladu obyvatel. Snahy o rozložení tohoto problému samozřejmě jsou, ale starostové se právě často zaleknou toho, co by na to řekli obyvatelé a voliči.

MN: Na magistrátní úrovni nějaké snahy jsou, mohou si to dovolit, protože nečelí přímému tlaku jako místní starostové, kteří pak jdou proti všem těmto snahám. Ale abychom jenom nekritizovali, z postkomunistických zemí a měst je naše protidrogová politika jedna z nejlepších. Můžeme také říct, že je nějaké světlo na konci tunelu. Na globální úrovni lze sledovat poměrně zásadní posuny směrem k dekriminalizaci nebo legalizaci některých psychoaktivních látek. Vidím tu určitou naději.

JV: K tomu ale nikdy nedojde. To by se na stranu legalizace musela postavit oficiální politika Spojených států amerických. Nestačí, že se o posuny snaží jen některé státy.

Trailer k dokumentu Mallory