Mírný pokrok v mezích zákona

Před několika dny snad definitivně potvrdil Vrchní soud v Praze ve svém judikátu, že slovní spojení „je to paráda“ z hitu „Paráda“ autorů Karla Zicha (autor hudby) a Michala Bukoviče (autor textu) není samo o sobě autorským dílem. Z uvedeného rozhodnutí pak vyplynula skutečnost, že pokud před několika lety v televizní reklamě na Vitanu zazněla adaptace písně „Paráda“ – začínající slovy „Je to parádní“ (jinak ale používající zcela jiná slova než původní píseň) – nejednalo se o zásah do autorských práv autora textu původní písně. A to přesto, že si Vitana k užití a úpravám tohoto textu neopatřila souhlas. Vitana tak není povinna uhradit synovi zesnulého textaře v žalobě požadovaných 420 tisíc korun a náhradu nákladů proběhlého řízení.

Než nedávno toto rozhodnutí padlo, probíhal dle dostupných informací tento spor nejméně 5 let a prošel všemi stupni soudní soustavy (Krajský soud v Praze, Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud České republiky) a jeho vedení tedy stálo obě strany sporu jistě nemalé peníze, o vynaložené energii a času nemluvě. 

Po rekapitulaci těchto skutečností si možná nejeden čtenář poklepe na čelo a řekne si: Vždyť je přece z pohledu normálního selského rozumu jasné, že je naprosto ABSURDNÍ větu „je to paráda“ považovat za něčí majetek! Není to autorské právo komické, že vůbec na jeho základě může někoho napadnout, že vlastní práva k takovému sousloví? Případně si zmíněný hypotetický čtenář třeba ještě přísněji položí otázku, zda ono podivné autorské právo vlastně není (slovy jednoho kolegy – advokáta, který právě kandiduje do Senátu za Pirátskou stranu) už úplně „mrtvolný koncept“, u něhož je jakákoliv snaha o reformu předem odsouzena k nezdaru (viz zde). 

Podle mého názoru shora uvedený soudní spor ilustruje něco docela jiného – a sice to, že seberadikálnější reforma právních předpisů nemůže změnit to nejpodstatnější. Nemůže změnit lidi – již jsou těmi, kteří tyto normy nejen píší, ale i interpretují a aplikují. 

Dědice autorských práv k textu písně „Paráda“ nikdo nenutil vymáhat svůj domnělý nárok u soudu. A sám tento dědic byl do jisté míry obětí – a to obětí soudních výkladů posledních několika desetiletí, které dospěly k závěru, že autorským dílem může být v podstatě cokoliv. Právě z těchto judikátů bezpochyby dědic i jeho advokát vycházeli, když sepisovali žalobu. Zmíněné soudní výklady (nejznámější je pravděpodobně judikát ke sloganu „Upeč… třeba zeď“, který soud označil za společností Bauhaus „odcizené“, pouze mírně upravené autorské dílo Zdeňka Svěráka) přitom byly učiněny NAVZDORY výslovnému textu autorského zákona, a nikoli s ním v souladu. Prostým nahlédnutím do tohoto právního předpisu se může každý přesvědčit, že dle daného zákona požívají ochrany pouze „jedinečné výsledky tvůrčí činnosti autora“ – jimiž slogan „Upeč… třeba zeď“ a jemu podobné bezpochyby nejsou.

Právní historici už dávno pojmenovali nemoc zvanou „legislativní optimismus“, která se v lidských dějinách opakovaně vrací (na určité základní úrovni nikdy nezmizela) a jejímž symptomem je panující přesvědčení, že prostřednictvím zákonů je možné zařídit cokoliv. Symbolem těchto předpisů je tereziánský patent o hubení vrabců (1750), jehož cílem mělo být prostřednictvím likvidace vrabců v českém království zvýšit úrodu obilí. Naprostý praktický neúspěch tohoto právního předpisu nikterak neumenšil snahy dalších generací zákonodárců pokoušet se o totéž – a to i doslova, jak ukazuje snaha o vyhubení vrabců, kterou pojala čínská vláda v roce 1958, tentokrát ovšem na území celé Číny. (Výrazně horlivější uplatňování zákona čínskými úřady než za dob Marie Terezie vedlo i k výrazně horším důsledkům – které tentokrát nabraly až podoby hladomoru, jenž nastal jako logický následek přemnožení hmyzu, který nyní neměl na polích kdo požírat.)

Stejně jako je nesmyslná představa, že lze úplně cokoliv právně regulovat, je podle mého soudu nesmyslná i představa, že recept k úspěchu se skrývá v rezignaci na jakoukoliv regulaci. Avšak ani rozumná úroveň právní regulace není ještě zárukou úspěchu, jak ukazují výše popsané případy (neboť přinejmenším pojetí autorského díla v českém autorském zákoně rozumné je a nijak to nezabránilo mnoha nerozumným soudním rozhodnutím v minulosti).

Jak tedy vyřešit hlavolam jménem autorské právo? Na konci filmu Annie Hallová (r. Woody Allen, USA 1977) cituje Woody Allen jeden starý vtip: „Znáte to, chlápek přijde k psychiatrovi a říká: Doktore, můj bratr se zbláznil! Myslí si, že je kuře. A doktor na to říká: Tak proč ho nepřivedete? A ten chlápek odpoví: Já bych ho přived, ale potřebuju ty vejce.“ Přesně takhle – říká Woody Allen – fungují lidské vztahy: Jsou naprosto bláznivé, iracionální a absurdní, ale my v nich dál pokračujeme. Protože potřebujeme ta vejce. Obávám se, že navzdory vší vědecké gloriole a několika staletím vršení právně filozofických a právně teoretických spisů jsme na tom s právní realitou dosti obdobně.

Člověk – to zní možná hrdě. Ale dokud bude nedokonalý tvor tohoto jména psát a vykládat právní předpisy, musíme se smířit s tím, že budou výsledky často více než rozpačité. V úvodu citovaný rozsudek v kauze Vitana je nicméně světlou výjimkou z tohoto pravidla a ukazuje, že jakkoliv stav autorského práva a jeho aplikace v České republice asi není úplně paráda, mohlo by být i výrazně hůř. A že pokrok v mezích stávajících zákonů, i když třeba jenom mírný, je možný.