Na hranici dvou světů
Kdo od filmu Juraje Lehotského čekal sentimentální dokument o těžkém životě nevidomých lidí, toho zřejmě jeho první celovečerní snímek překvapí. Přestože Lehotský na svých postavách skutečně ukazuje, s jakými problémy se musejí slepí lidé vyrovnávat, dívá se na jejich životy s úsměvným nadhledem i s jistou poetičností. Dokáže si všímat vtipných detailů, které ale nemají daleko od smutné každodenní skutečnosti. Třeba když Peter běží ráno do práce se slepeckou holí, protože se mu dneska nechtělo vstávat z postele. Nebo když nevidomému Mirovi jeho dívka vysvětluje, proč doma raději neřekne, od koho má plyšového králíka z pouti. Nebo když si Elena s manželem společně balí vánoční dárky. Někdy je totiž nevidět i výhoda.
Každá ze čtyř povídek je hořkosladká, a všechny jsou opravdové. Nahlížíme skrze ně do situací, které patří ke skutečnému životu. A to, že jde zrovna o svět nevidomých, už není tak podstatné. První rande, velká láska, narození dítěte, každodenní rutina versus sny. Přestože si to někteří nechtějí připustit, slepota jejich osudy logicky ovlivňuje. Možná ale právě díky ní si dokáží všechno užívat naplno. Pro ně je totiž klíčová představivost, která už se jinak nenosí.
Přestože je jedna z nejsilnějších scén filmu o moři, odehrávají se Slepé lásky v kulisách panelákového sídliště. V dramatu vystupuje Peter, loupající brambory, a jeho družka, skoro nehybně usazená před televizí. Zrovna dávají dokument o podmořských příšerách. A nikomu nevadí, že jsou jen černobílé. Celý podmořský svět si Peter a Iveta představují jen na základě dramatické hudby, která film doprovází. Jsou tak vtaženi do zcela umělé atmosféry vyrobené pouze zvukařem. Ona má z příšer strach, on to jde rozdýchat na balkon s cigaretou. Moře je totiž pro Petera něco, o čem sní ve své zdánlivě nenápadné existenci. Způsobem, jak utéct před pletenými svetry své družky. Je také inspirací pro jeho hudbu. A dobrodružstvím, které ho ještě čeká.
Ostatní mají také svoje lásky. Pro Mira je to jeho přítelkyně, o kterou se rozhodl bojovat. Využívá k tomu promyšlenou manipulaci a své velké srdce, jak už to u mužů s temperamentem v krvi bývá. Pro Elenu by bylo největším štěstím porodit zdravé dítě. Zuzana zatím o lásce jen sní. Chtěla by ji zažít, ale bude chtít někdo ji? „Na co by ti byla moje fotografie? Takhle si mě můžeš alespoň představovat. Ale prý mám krásné modré oči,“ píše nevidomá dívka neznámému ctiteli. Tři věty, ve kterých je řečeno vše.
To je ostatně na Slepých láskách to výjimečné. Neustále v nich můžeme nalézat skryté významy. Jsou ukryté v obrazech i ve slovech. Jde často jen o detaily, které čekají, až si jich někdo všimne. Až je někdo konečně uvidí. Napoví vám, jak je pro někoho lehké rozeznat ptáky podle zvuku křídel. A jak naopak těžké připít si obyčejnou skleničkou. Jak bolí první odmítnutí. Jak moc pro nevidomé znamená hudba. A láska. Ať už v jakékoliv podobě.
Film Juraje Lehotského je zajímavou kombinací přirozenosti a umělecké stylizace. Poetický dokument se místy mění v grotesku. I když Lehotský záměrně střídá žánry, jedno zůstává stejné. Svým postavám trpělivě naslouchá, snaží se pochopit jejich touhy i slabosti a ty potom zvýrazňuje. Je až neuvěřitelné, jak blízko se jim v některých momentech dostal. Jako bychom ve filmu prožívali dvojí realitu. Jednou je pohled nevidomých, jak vnímají okolní svět a jak prožívají svoje vnitřní sny. Tou druhou je skutečná realita, která některé situace staví do zcela jiného světla.
A právě v tom je asi největší kouzlo celého filmu. Můžete si v něm prožít vnitřní svět lidí, ke kterým nepatříte. Vychutnat si spolu s nimi jiný způsob vnímání, který může být ve spoustě věcí zajímavější. A navíc máte tu výhodu, že jste zdraví a můžete se do svého starého světa zase vrátit. Oni tu možnost nemají.
