Na smrt vás nikdo nepřipraví

Co vedlo k natočení filmu, který se zabývá tak intimním tématem, jakým je smrt manžela?

Cítila jsem potřebu se z toho vypsat. Vždy, když si potřebuji pročistit hlavu, tak píšu. Život s Davidem byl opravdu velká jízda, nesmírně dramatická, a neměla rozuzlení, jen náhlý konec. Zůstalo mnoho otazníků. Kdybych měla pocit, že znám odpovědi, třeba bych zůstala u textu. Ale já jsem měla potřebu ptát se lidí, kteří ho znali, kdo podle nich David byl a co si myslí o jeho práci, protože on prací žil. Byl před lety sice hodně slavný, ale v posledním období se mu nedařilo. Nikdy nebyl praktický, dělal architekturu jako umění. A pak začínal mít čím dál šílenější nápady a já neuměla rozeznat, co je David a co nemoc. Potřebovala jsem si vše uspořádat a dokument se mi jevil jako vhodný prostředek. Texty jsem pak použila jako komentář.

Nevadilo vám tedy, že necháte nahlédnout velké množství lidí do svého soukromí?

Vzhledem k tomu, že se mu v posledním období nedařilo, nechtěla jsem, aby byl po smrti vnímán jako chudák, který měl smůlu. On pořád pracoval, neustále vynalézal a během nemoci dostal zakázky na stavby, na něž předtím tak dlouho čekal, a které už nemohl dotáhnout. Ještě na smrtelné posteli dodělal projekt domu v Mníšku a až do konce vymýšlel další věci. Můj původní plán byl, že se film stane součástí výstavy. Myslela jsem, že film bude jen pro lidi, kteří se zajímají o umění. Nečekala jsem tak širokou odezvu. A zas tolik soukromí v tom filmu určitě není. Je v něm jen to, co jsem považovala za nutné pro zachycení toho, kým David byl. Navíc stejně moc nerozumím rozlišování mezi osobním a veřejným. Říkám, co si myslím. Když něco cítím, tak to vyjadřuji. Život je přece praktický výzkum, ne? Když budu zatajovat průběh experimentu, lhát nebo mlčet, nikam dál se nepohnu. 

Máte pocit, že by se ve filmu měla víc objevovat takto osobní témata?

Možná kdyby se lidé nebáli být více osobní a víc šli do sebe, tak by filmy mohly být intenzivnější. Mnohdy se mi témata zdají být vykalkulovaná. To myslím platí hlavně pro hraný film. Připadá mi, že hodně lidí moc neví, o čem točit, a tak pátrají po něčem, co bude efektní pro film. Mám pocit, že zajímavější jsou úplně jednoduché věci.

Jako například?

Když se vám něco stane nebo něco vidíte, a pohne to s vámi. Na mnoha filmech mi připadá únavné, že se přemýšlí o nějakém zajímavém uchopení, které zabere na poroty na festivalech. Chybí mi však v nich nějaké vnitřní zanícení. Je mi jasné, že pokaždé není impuls tak silný jako osobní trauma. Já jsem na DK pracovala, protože jsem musela. Myslím, že to je důvod, proč překvapivé množství lidí ten film akceptuje, že je poznat, že nejde o kalkul.

Máte tedy pocit, že je většina českých filmů podbízivá? Že i v angažované dokumentární tvorbě chybí nějaký vnitřní apel?

Nechci hodnotit. Už jenom proto, že nemám moc času sledovat tolik filmů, kolik bych si přála. Ale když nějaký film vidím, je většinou spíš o nápadu, než o tom, že by měl tvůrce co říci. I když pracuji se studenty, mám pocit, že jejich hlavní snahou je, aby výsledná díla byla taková skládačka s pointou.

Jak tedy vnímáte novou generaci filmařů a studentů filmové praxe? Často je slyšet názor, že jejich tvorba je velmi podobná, že jsou příliš silně ovlivněni svými pedagogy a jejich filmy se liší pouze v drobnostech.

Teď už učím jenom zahraniční studenty, kteří točí hrané filmy. Ale když jsem byla vedoucí katedry střihu, setkávala jsem se více i s dokumentaristy, jejichž katedru zrovna převzal Karel Vachek. Tam to bylo vidět opravdu hodně. Pak už jsem nechodila ani na hodnocení prací, vlastně mě tam už ani nezvali (smích). Nedokázala jsem se s nimi dohodnout. Měla jsem pocit, že je to celé špatně postavené. Když jedna studentka natočila film, kde bylo jen několik nevyvážených situací s Jirousem, nepřišlo mi to jako dokument. Člověku, který není kulturně zakotvený ve stejné skupině, to přece nic neřekne. Ale nikdo se mnou nesouhlasil. Asi tomu směru nerozumím… Zrovna Vachkovy filmy mě baví, což ale neznamená, že je jeho metoda přenosná.

Hovořila jste o tom, že David Kopecký byl radikál a věci dotahoval do podoby, kterou považoval za ideální. Máte pocit, že výsledná podoba vašeho filmu je také ideálním tvarem, v němž jste ničemu a nikomu neuhnula?

Za svým jsem si šla. Ale práce na dokumentu je vždycky dobrodružná. Mám zkušenosti s tím, že materiál má nějaký vnitřní rytmus, náboj. A nakonec si prostě dělá, co chce, a nemá cenu ho znásilňovat. Když to uděláte, je to vždycky vidět. Vypadá to pak jako manipulace a výsledkem je většinou nějaké klišé. DK je koláž. Původně jsem si ji představovala daleko temnější, ve více vrstevnatějších polohách.

Proč jste od tohoto záměru ustoupila?

Nakonec jsem musela pokorně odvyprávět příběh. To ostatní se mi zdálo křečovité, nefungovalo to. Realita je silnější než moje vymyšlené prostředky interpretace. Spousta materiálu samozřejmě vypadla. Cítila jsem, že to musí zůstat maximálně jednoduché a intenzivní, krátké. Například co se týče věcí osobního charakteru, vypadlo téměř vše. Ověřila jsem si tím, že důležité věci se ve filmu nemůžou říkat nebo popisovat, ať je ten popis sebelepší. Můžou jenom vyplynout mezi záběry, když to vyjde.

Neměla jste problém s tím, že k vám někteří zpovídaní nechtěli být otevření, protože mluvili s vdovou?

Ano, ale většinou šlo o lidi, kteří upřímně mluvit ani neumí. Nebo to byli lidé, kteří nepochopili, že žárlivá opravdu nebudu. Notabene na někoho, kdo je po smrti. Ale udělala jsem i experiment, kdy s některými lidmi natáčel můj dlouholetý spolupracovník Marek Bouda, který dotyčné i Davida znal. Měla jsem pocit, že k němu by mohli být sdílnější. Zjistila jsem ale, že mezi rozhovory, které dělal on, a těmi mými není žádný velký rozdíl. Dokonce některé z nich byly ještě odtažitější , a tak jsem je pak vyhodila. Dala jsem všem jasně najevo, že nestavím Davidovi pomník. Ptala jsem se jich otevřeně, navíc jsem celou řadu z Davidových průšvihů sama zažila a historky, například o provokaci policistů, znala. Pokoušela jsem se dopátrat nějaké pravdy, identity. Takže když se někdo tvářil pekelně tajemně, jakože on jediný ví všechno, ale naschvál to neřekne, bylo mi jasné, že je to blbec (smích).

Máte pocit, že je téma smrti v České republice tabuizováno? Že se o něm nehovoří tak, jak by se mělo?

Neřekla bych, že je přímo tabuizováno, spíš vás na smrt nikdo nepřipraví. Všichni dělají, že jde o situaci, o níž je lepší nemluvit. Ale mně přišlo důležité o tom mluvit. Nemyslím samozřejmě pouze samotný fakt, že někdo blízký umírá. To je samo o sobě dost šílené. Obzvlášť ve chvíli, kdy je postižený mozek a ten nemocný už není sám sebou, jako se to stalo Davidovi. Alarmující je otázka samotného systému ohledně umírání. Lékaři vám řeknou, že nemůžou nic dělat a že si ho máte odvézt, ale na druhou stranu vám ho odmítají vydat, pokud mu neposkytnete nepřetržitou péči. Ta ale stojí třeba 200 000 měsíčně. Takže nezbylo než tu drahou domácí péči objednat. Říkala jsem si, že pak třeba prodám byt, nějak se to udělá. V tu chvíli jsem nad tím odmítla přemýšlet. Ale David se rozhodl, že pečovatele nechce, a vyhodil je. Vznikla tak naprosto neřešitelná situace, v níž potřeboval péči, kterou zároveň odmítal. Já jsem byla na jeho straně, ale musela jsem se o všechno postarat… Poradit se nebylo s kým. Druhý aspekt je, že když se se smrtí člověk nesetkává, strašně se bojí. Bojí se péče o umírajícího, že to nezvládne, až se to stane. A pak zjistí, že když se ty věci dějí, jsou úplně přirozené. Mají svou katarzi. Ale strach a zmatek vytváří peklo a člověk zbytečně chybuje tím, že se bojí problémů, které vůbec nenastanou.

Proč tedy v dokumentu není více zastoupena rovina boje s takto nastaveným systémem?

Protože jsem neměla jsem natočený žádný materiál. Taková hyena zase nejsem, abych točila umírajícího. Ledaže by sám chtěl. A když máte film, nemůžete z něj najednou udělat rozhlasovou hru. Přičemž jsem ten film nechtěla dělat jako sociálně-kritickou záležitost, měl být o prožitku. O prožitku byly moje texty, ale v obraze by bylo co? Černá obrazovka? Navíc já nevím, co cítil David, on na konci nemohl mluvit a jeho nálady se hodně střídaly. Neměl to být film o mně, ale o něm. A tak to nakonec všechno vypadlo.

Chtěla byste se tomuto tématu více věnovat? Smrt a problematika okolo ní je u nás téma minimálně reflektované.

To byl od začátku můj plán. Ale zároveň jsem se toho tématu bála. Bála jsem se, že se úplně psychicky zlikviduju. Neustále se k tomu vracet bylo nesmírně vyčerpávající. Nakonec jsemnachystala aspoň malou věc pro televizi v rámci seriálu Diagnóza. Ale dramaturgyně mi to celé seškrtala, neboť nesouhlasila s mými závěry, a tak z projektu sešlo. Pak jsem měla o daném tématu rozjednanou knihu, takový manuál. To by asi bývalo proběhlo, ale sama jsem v té době dost vážně onemocněla. Začalo mi být jasné, že se nejdřív musím zregenerovat. Teď po pár letech dávám dohromady nezávislý projekt pro více autorů. 

Nemělo by veřejnoprávní médium právě podobná témata a projekty tohoto typu prosazovat?

Já jsem dlouholetý praktik. Takže ta situace s Diagnózou mě sice otrávila, ale nepřekvapila. Znám televizní dramaturgii. Vždy mě fascinovalo, že televizními dramaturgy se běžně stávají lidé, kteří nemají s filmem vůbec nic společného. Nejlepší dramaturg je podle mě zase jen režisér nebo střihač, protože střih je vlastně praktická dramaturgie. Jenže v praxi dramaturgy často dělají lidé bez relevantních zkušeností. Ti většinou jenom říkají svoje subjektivní pocity. Co se jim líbí, co se jim nelíbí... Nechápou, že když dám něco pryč, ovlivní to celý tvar filmu. Nejdůležitější pro ně je, aby měl film „správný“ název Tohle je televizní realita, minimálně těch posledních 20 let, které jsem zažila. Ale vždycky se tam našel někdo s pochopením a jsem ráda, že poslední dobou jsou tam i lidé, jako například Ivana Miloševič, kteří vědí, co dělají, a doufám, že tam vydrží.