Ne každý dokument je vidět

Jestliže Michael Renov považoval dokumentární film za tu „nejméně diskutovanou a zkoumanou krajinu filmové říše“, pak rozhlasový dokument, pokud jde o zájem teoretiků, představuje asi to nejopomíjenější pole kulturní produkce vůbec. Ani uznávaná Kellyho Encyklopedie estetiky neobsahuje o rozhlasovém dokumentu žádnou zmínku; obecné heslo „Dokument“ sice v encyklopedii nalezneme, ale to pouze odkazuje k jinému heslu, k heslu „Film“, které nabízí zvláštní sekci věnovanou dokumentární filmové tvorbě. Stejně tak naše jazyková praxe potvrzuje privilegovanost filmového dokumentu; použití blíže neurčeného termínu „dokument“ je chápáno jednoznačně jako odkaz k filmovému dílu. Film je zkrátka v kontextu dokumentární tvorby takříkajíc bezpříznakovým členem.

Dalo by se namítnout, že kompendium estetických pojmů není zrovna tím nejvhodnějším zdrojem, na který bychom se měli pro přehled o stavu bádání o rozhlasovém dokumentu obracet. Na to lze odpovědět, že jedině estetická funkce udržuje (byť velmi pozvolnou a velmi prostupnou) hranici mezi dokumentárním dílem a prostým sdělením. Svébytnou kategorii, nacházející se na hranici umění, z dokumentu tvoří, na jedné straně, posílení přítomnosti rétorické funkce, tedy schopnosti předkládaného sdělení přesvědčit publikum o své pravdě, a na straně druhé zase skutečnost, že se v něm rétorická funkce neoddělitelně prolíná s funkcí estetickou. Aristotelés, i když jeho zkušenosti a myšlení byl moderní pojem estetické funkce a hodnoty pochopitelně cizí, pojednává mnohé otázky, kterým se věnoval v Rétorice, zároveň i v Poetice, což svědčí o tradičně vnímané blízké příbuznosti těchto dvou oblastí kulturní praxe. Jazykové figury, stavba verše, rytmus řeči a další témata najdeme rozpracovány v obou spisech.

Zůstává tedy otázka, proč z hlediska teorie stojí rozhlasový dokument zcela ve stínu toho filmového? Základní důvod lze odvodit z obecně uznávané privilegovanosti filmového záznamu (zachycení pohyblivého obrazu spolu se zvukem) coby informačně bohatšího média. Tento pohled vychází z „lidového“ pojetí dokumentu jakožto zrcadlení reality; rozhlasový dokument, nahlížen tímto prizmatem, pak jednoduše postrádá obraz, a je proto na místě dávat přednost zvukovému filmu. Pochopitelně, pokud bychom začali kriticky zkoumat konstituci dokumentárního díla jakožto komplexního znaku, který nikdy není nějakým čistým indexem reality (tedy znakem, jehož podoba je kauzálně ovlivněna tím, k čemu odkazuje), ale naopak, v těch nejpodstatnějších ohledech jde o znak arbitrární, o artefakt („indexikálnost“ nanejvýše charakterizuje jistou část materiálu či rekvizit, které autor při tvorbě celku díla používá), pak bychom narazili na zajímavější, subtilnější důvody absence teorie rozhlasového dokumentu.

Domnívám se, že jedním z nich by patrně byl poukaz na příbuznost (hraničící s identitou) rozhlasového dokumentu s rozhlasovou tvorbou dramatickou. A rozhlasové hry spadají do zájmu divadelní, potažmo literární vědy, tedy uměnovědné teorie s nejdelší tradicí. Snad proto se nezdá být významné rozvíjet zvláštní reflexi tohoto odvětví. Z opačné strany bychom zase mohli poukázat na způsob, jakým jsou v dnešní době posluchači zvyklí rozhlasové vysílání převážně vnímat; rozhlas poslouchají primárně jako tzv. proudové vysílání, tj. sled kratších vstupů, aktuálních zpráv, komentářů, rozhovorů. V důsledku toho se rozpouští jasnější hranice mezi dokumentárním dílem a běžnou publicistickou relací věnovanou aktuálnímu dění; komentáře prolínající se s rozhovory s aktéry líčených událostí, případně se zvukovým záznamem z místa dění představují běžnou skladbu jakékoli publicistické relace a představa rozsáhlejšího dramaturgického celku a trpělivost s jeho poslechem se vytrácí. Vše se mísí v jeden tok průběžného zpravodajství. Pravděpodobně i z tohoto důvodu je obtížné vůbec obhájit kategorii rozhlasové dokumentární tvorby jako svébytnou a tudíž i rozvíjet její teorii.

Navzdory popsané situaci se domnívám, že rozhlasový dokument si zvláštní pozornost zaslouží. A to zejména v kontextu tak dlouhé tradice rozhlasové tvorby, jakou je ta česká. Už jenom otázka, zda pro analýzu rozhlasového dokumentu skutečně postačí pojmové nástroje etablované již při zkoumání jiných druhů tvorby, anebo zda si zaslouží své vlastní, vyzývá k zamyšlení. A blog na stránkách dok.revue je pro takové zkoumání více než vhodným místem. Ve svých dalších příspěvcích se proto budu pokoušet do této nejméně diskutované a zkoumané krajiny dokumentu pronikat.

Medailon autora