Nechtěl jsem točit další tendenční film o Hitlerových vizích

Proč jste svůj snímek nekoncipoval jako – co možná nejširší – vhled do dějinného vývoje eugeniky?

Prvotní tvůrčí impuls totiž vzešel z mého obeznámení se s disertační prací historika Michala Šimůnka z Ústavu pro soudobé dějiny, která se věnovala problematice rasové hygieny a s ní spojených specializovaných ústavů za protektorátního období u nás; Praha se měla stát říšským městem nacistické vědy. Nechtěl jsem ale, aby tento historický podnět představoval základ pro další z řady tendenčních filmů o Hitlerových vizích, a hledal jsem širší přesah. Nakonec mě to navedlo k obecnějšímu tématu zneužití vědy ideologií jakožto zhoubným faktorem pro společnost, jejíž nejdrtivější účinky nacházíme ve spojení s eugenikou hlavně před a za 2. světové války. Tematickým jádrem tak de facto navazuji na svůj první historický dokument Deník pana Pfitznera (1998).

Dědictví eugeniky s poválečnou érou nicméně nevymizelo…

Po 2. světové válce se eugenika přestala ve své vyhrocené formě vyskytovat. Samotný výraz byl dokonce zakázaný. Eugéniové mají být svým způsobem varováním, a proto jsem se rozhodl pracovat s tím nejsilnějším argumentem, který nalézáme ve válečném období. Zneužití vědeckých postupů se dělo a děje samozřejmě nadále. Eugenika se dodnes například otiskuje v selektivních principech. Nicolae Ceaușescu se rozhodl, že vytvoří 40 milionový národ, a zakázal v porodnicích potraty, Čína se v dnešní době naopak rozhodla regulovat populaci potomků. Najednou v těchto zemích našli uplatnění pavědci. Začali sahat do přirozeného vývoje přírody.

Má eugenika ve svém základu i něco dobrého?

Určitě ano. Eugenika vypadala jako úplný převrat lidstva, protože v 19. století lidé umírali na nemoci z bídy, a když se vynořila naděje, že by se populace mohla zkvalitnit, tak vzplanulo všeobecné nadšení. Tenkrát se ještě neřešila genetika, ale řešilo se zabránění vývojovým úchylkám; teprve když do toho vstoupila ideologie, začalo to jít z kopce. Nebezpečí začíná ve chvíli, kdy lidé začnou rozhodovat dle subjektivního pocitu, co je a co není pěkné. Vám se určitě líbí jiné ženské než mně. Aby se zahubily ty, které se líbí mně, protože vám se líbí jiné, je trošku zvrhlé. Ale dříve to tak v podstatě bylo. Kdyby lidstvo degenerovalo, nemělo možnost samo sebe uživit, populace by byla strašlivě nemocná, protože by musela pečovat o slabé, a našla by se za pomoci eugeniky humánní cesta, jak předejít narození dětí od rodičů, kteří jsou špatně geneticky vybaveni, bylo by to užitečné. Nejsem si ale zcela jistý, jestli by to bylo správné, protože sama příroda ví, proč dělá třeba ošklivé nebo zdegenerované lidi, ona je nerozlišuje. O zlepšení kvality života se snažíme stále. Podívejte se, kolik je tady bio obchodů, jak se najednou dneska zabýváme tím, co a kdy jíme, a řídíme se v těchto ohledech různými trendy.

Existoval pro takto trikově náročný film nějaký pevně daný scénář?

Nějaký základní dějový nástin zde byl a z něj se vycházelo. Pro animátory jsem dále vypracoval takové podklady významových aspektů, kterých se film měl dotýkat. Byly to obrazové materiály opatřené komentářem a poznámkami; konkrétní výtvarné pojetí a realizaci jsem nechal čistě na nich. Snad jediným základním požadavkem z mojí strany byl minimalismus, aby se divák necítil přeplněn už tak koncentrovanou estetikou. Samotný scénář neměl pevný tvar, mnohokráte se přepisoval, měnil dle nápadů, které postupně přicházely. Snímek jsme chtěli koncipovat jako esej, jejíž poetický styl by nevycházel pouze z výtvarné roviny, ale také roviny literární, a právě jeden z opěrných bodů vývoje filmu představovaly texty Patrika Ouředníka. Použili jsme různé citace, některé části komentářů jsou původní texty pro film.

Komentář Patrika Ouředníka vychází z jeho díla Europeana, je pro něj typický hutný kompilační styl, který tvoří rozmanitou dějinnou kroniku.

Patrik je mistrem krátkých metafor, jež staví na sebe, co do slovní, ale i významové roviny, a jež jsou nakonec funkčně zasazeny do všeobsáhlého celku. Stává se, že něco, co vám připadalo původně jako nevinná pointa, se vám najednou vyjeví jako strašný obraz. Obdobné vrstvení lze nalézt i v Eugéniích, jak v metaforickém sdělení prostřednictvím animace, tak i ve spojení různorodých stylistických přístupů napříč filmem.

Kde se vzala myšlenka doprovodit různorodý archivní materiál fázovou, kreslenou i digitální animací?

Při shromažďování pramenů jsem ve spojitosti s eugenikou nalézal zajímavě ztvárněný výtvarný materiál, jenž je nedílně spjatý s tímto druhem propagandy – tabulky, grafiky, anatomické kresby a jiné věci. To byl ten podnět, který mě navedl k zapracování výtvarných technik. Původně zde byl úmysl využít autentické zdroje a přenést je do formy ryze animovaného filmu, kterému by se dodal autorský rozměr. Za tímto účelem jsem navázal spolupráci s Jiřím Bártou, a vzniklo tak mnoho podnětných návrhů. Nicméně tento plán padl vzhledem k finanční náročnosti, již by takový dokument vyžadoval.

Ne vždy je ve filmu jednoduché rozpoznat, kde začíná a končí původní archivní materiál a co je dílem výtvarné techniky, jež do něj vstupuje.

V tomto vedu spor s mnoha jinými tvůrci, kteří tvrdí, že se na archivní prameny nemá sahat, že jsou autentické. Já s nimi v zásadě souhlasím, pokud jsou však autentické. Téma původnosti ve válečném období je poměrně problematické, sám pořádám semináře na toto téma. Většina toho, co se nám totiž dochovalo, od filmových dokumentů až po frontové reportáže ze žurnálů, bylo vytvořeno na ideologickou zakázku té či oné strany. Zvláště německá propaganda zpracovává své zprávy z bojišť formou hraného natáčení.

Pokud mi určitá míra manipulace umožní rozetnout tuto propagandistickou roušku a usměrnit výtvarným zásahem prvotní – ideologicky podjatý – význam zdroje za účelem věcného historického výkladu, o kterém mám historické povědomí a který chci předat divákovi srozumitelnou a poutavou formou, nevidím v tom problém. Podobný princip jsem například využil ve filmu Příběh trosečníků Patrie (1997), kde jsem autenticky ztvárněný příběh palestinských vystěhovalců dotočil  pseudoarchivními ilustracemi. Zkrátka jsem natočil na hodnověrných a obrazově původních místech ilustraci ke vzpomínkám a deníkům, kterou za války nikdo zaznamenat nemohl.

Proč jste se rozhodl pro animaci při rekonstrukci deportace židů?

Většinový divák je už unaven velkým množstvím snímků o deportaci židů, pokud mu nepředloží neotřelý úhel pohledu. Podobenství ztvárněné animací umožňuje otevřít polemické sdělení namísto jednoduché deskripce; výtvarná metafora byla vhodným nástrojem, jak dané věci citlivě a nově komunikovat s divákem.  Jsem zvědavý, jaká bude odezva z německé strany, jejíž reakci považuji za důležitou. Například některé klíčové archivní materiály ve filmu pocházejí z Německého hygienického muzea, které hrálo v eugenice podstatnou roli, a ze strany prezentace instituce je dnes cítit určitá snaha historii potlačit. Půjde o to, jestli Němci film přijmou jako obecné zamyšlení či jako nekorektní konfrontaci.

Filmu zároveň nelze upřít, ať prostřednictvím Ouředníkova jazyka anebo ztvárněním některých obrazů, jistou míru provokativní nadsázky.

Snímek obsahuje spoustu bizarně vyznívajících výjevů, které mají sloužit k záměrnému odlehčení. Nechtěl jsem Eugénie převyprávět jako tragédii od počátku do konce, protože by to bylo divácky náročné. Odlehčení jsem považoval za nutné, abych mohl běžnému divákovi problematiku snadněji zprostředkovat. Nadsázku ve filmu nicméně nepovažuji za samoúčelnou, vždy musí být daný obraz v kontextu nějaké myšlenky. Například když Hitler jede z drážďanského hygienického muzea v autě v doprovodu skleněné figuríny, symbolizuje to přenos konkrétní ideologické myšlenky, se kterou chce kolonizovat svět. Samotná Europeana je knihou strašně černohumorná. Patrik Ouředník umí být drsný, ale na mnoha místech se i zasmějete, akorát vás z toho zároveň  může polít studená sprcha. Eugéniové byli tímto druhem humoru ovlivněni a promítá se to i do tónu jejich vyprávění. 

Bezpochyby se najdou kritici, kteří toto odlehčení budou vzhledem k tématu považovat za nevhodné.

 Ti se najdou vždycky, budou kritizovat humor, nevědeckost, popularizaci něčeho, co se popularizovat nedá. Ale já přeci netočím film, aby mě všichni pochválili, ale aby se okolo něj rozpoutala diskuze.