Nedělám rozdíl mezi osobními vztahy a dokumentaristickou pozicí

Slovenský dokumentarista Miro Remo tři roky pozoroval ikonu slovenské populární hudby 90. let s peripetickým osudem Richarda Müllera. Přestože žánr dokumentárního portrétu skýtá mnoho možností, jak příběh protagonisty uchytit, Remo se uchýlil k čisté observační metodě, kde přípravu republikového turné a nového alba konfrontuje s obrazy z bouřlivých 90. let. Snímek Nespoznaný nabízí intimní pohled do života celebrity, jež se vrací do světel reflektorů a vyprodaných koncertních hal. „Zkrátka jsme se chtěli zeptat: Jak se máš, Richarde Müllere?“ popisuje Remo svůj tvůrčí přístup k Nespoznanému, jenž bude mít premiéru na podzim tohoto roku.

Portrétní dokument je v současné české i slovenské tvorbě až dominantním žánrem – tyto snímky bývají úspěšné v kinech i při předávání výročních cen. Chtěl jste svým filmem o Richardu Müllerovi na tento trend reagovat?
Natáčím filmy o lidech, kteří mě fascinují, a vždy přitom myslím i na diváka. Na tvorbě Richarda Müllera jsem hudebně vyrůstal, texty jsem znal nazpaměť. Byla to pro mě pocta. Věřím, že film uspěje, ale rozhodně jsem cíleně nenavazoval na tradici portrétních filmů o celebritách. Spíš mě mrzelo, že se slovenský dokument tak často zaměřuje na sociálně slabší skupiny obyvatelstva. Naposledy mi padla čelist z portrétního filmu u Občana Havla. Hodně mě ovlivnila vlna autorských dokumentů z přelomu milénia. Při natáčení se však sledování nových filmů snažím vyhýbat. Poměrně těžce totiž prožívám, když v nich naleznu kvalitu, kterou konfrontuji s vlastními postupy při natáčení, a porovnávám hotový film s vlastním polotovarem.

Müllerova osobnost v sobě skrývá – jak snímek ukazuje – v zásadě ambivalentní síly, ať už je to minulost konfrontovaná s přítomností, (ne)chuť pokračovat dál v kariéře či způsob vztahování se k drogovému stínu. Jako režisér jste si vůči Müllerovu životnímu příběhu udržoval pevnou pozici, anebo šlo o pohyblivý vztah dokumentarista–objekt?
Šlo o pohyblivý vztah, který naboural mé představy o legendárním zpěvákovi. Byl a stále jsem jeho obdivovatelem a nic na tom nemění ani můj, ve filmu přítomný, kritický pohled. Film je odrazem toho, co jsem viděl. Jsem přesvědčený, že je to správně a že náš záměr  vyplývá z našeho tříletého pozorování. Portréty pojímám jako dobrodružné výpravy do světů druhých. V době natáčení jsem se zpoza kamery s Richardem a jeho spolupracovníky lépe seznamoval, společně s Richardovým blízkým spolupracovníkem a přítelem Markem Kučerou jsme pak ve filmu zkoušeli aplikovat různorodé nelineární formální postupy. Vzhledem k momentálnímu Richardovu zdravotnímu stavu a z něj pramenící nechuti pouštět se s námi do jakýchkoli rekonstrukcí či experimentů jsme nakonec skončili u jednoduchého observačního zaznamenávání událostí. S odstupem času jsem Richardovi vděčný, že to za nás takto rozhodl.

Z filmu Nespoznaný

„Naším cílem bylo reprodukovat zažité.“

Jaký scénář jste původně připravoval? A jakou podobu má u výsledné formy natáčení?
Scénář k observačnímu filmu nemohu jasně připravit. Se zhruba dvěma sty hodinami natočeného materiálu jsme asi dva a půl měsíce pracovali ve střižně: analyzovali jej a konfrontovali s pocitem nabytým na place a s pocitem střihače po zhlédnutí hrubého materiálu. Poté jsme seskupili dohromady pocitově nejsilnější momenty a po několika střihových verzích a pokusech s nelineárním filmovým časem jsme přistoupili k chronologickému vyprávění. Rámcem filmu bylo Richardovo turné s kapelou Fragile.

Co vás vedlo k tomu, že jste se sám chopil funkce muže s kino/digiaparátem a film jste i nasnímal?
Původně jsem do projektu vstoupil s kameramanem Ivem Mikou. Po prvních pokusech jsem ale pochopil, že víc své autorské vidění uplatním sám jako kameraman-pozorovatel. Pochopil jsem, že režírovat osobnost, jakou je Richard, je nemožné. Následných 60 natáčecích dní jsem pak stál za kamerou sám, jen za doprovodu již zmíněného Marka Kučery, Richardova kamaráda. Zná se z dětství i se zvukaři z mého štábu – ti se sice na natáčení střídali, ale i tak se nám podařilo udržet co největší intimitu. Nechtěli jsme zkrátka narušovat prostor, který dokumentujeme. V tomto jsme byli myslím poměrně důslední a všichni jsme se na takovém postupu shodli. Vždyť i Richardovy nejlepší hity v sobě nesou kus intimní atmosféry.

Z filmu Nespoznaný

Kameramanskou pozici jste si vyzkoušel už při svých krátkometrážních filmech (Jano, Ecce Homo – oba 2006) i později při televizní tvorbě nebo nedávném snímku Cooltúra (2016), mozaikovitém náhledu do hudebního zákulisí, který Nespoznaného v lecčems předznamenává. Zvolil jste tuto DIY metodu jen proto, že tak můžete mít obraz nejlépe pod kontrolou?
Důvodů je víc. Nejdůležitější je nezávislost, která souvisí s finančními prostředky: točíte-li sám s dalšími dvěma lidmi, můžete za stejné peníze natočit několikanásobně víc, což platí i pro střih. Dalším důvodem je intimita a přímý kontakt, vyplývající z této metody. Často jsem jen mlčky proplouval prostorem a v úžasu dění sledoval skrze kameru. Měl jsem také lepší kontrolu nad materiálem: o stavbě filmu rozmýšlím v reálném čase, čemuž podřizuji i záběrování. DIY forma s sebou často přináší i negativa, ale v případě Nespoznaného jsme myslím postupovali nejlépe a nejcitlivěji, jak jsme mohli. Naše rozhodnutí vždy pramenila z reálných podmínek určených samotným Richardem nebo jeho manažerem. Nezbývalo nic jiného než je respektovat, a tak jsme se přizpůsobovali, jak se jen dalo. Cíl byl jasný – být s Richardem co nejvíce v jeho každodennosti a divákovi nabídnout náš prožitek. Reprodukovat zažité.

„Když Richard Müller náš film viděl, zhrozil se. Film však schválil. Rozhořčeně, ale jasně.“

Výběr archivních záběrů z „divokých“ devadesátek jste získal přímo od Müllera? Šlo o jím vybraný materiál, nebo jste měl svobodu v jeho použití?
K Richardově cti patří, že nám svůj osobní rodinný archiv poskytl zcela svobodně k volnému nakládání. Vedl nás k hlubšímu pochopení své osobnosti i doby, ve které se proslavil. Archiv tohoto typu je pro dokumentaristu jako dar z nebes. Čas je vždy zajímavý kormidelník.

Nabízí se – po vzoru tvorby tištěných interview – otázka na požadovanou autorizaci výsledku samotným zpovídaným, tedy Richardem Müllerem. Museli jste s ním hotový film konzultovat?
Richard film viděl. Zhrozil se. Po poměrně vypjaté debatě se svými spolupracovníky, kteří se zhrozili ještě víc, však řekl, že film pustí do světa i tak. Řekl to rozhořčeně, ale jasně. Stále vedeme debaty o konečné podobě filmu. Věřím ale, že se už zásadně měnit nebude.

Váš osobní vztah a respekt k dokumentované osobě se s pozicí kameramana-pozorovatele logicky spojuje. Jak vás tento průzkum Müllerovy bezprostřední reality ovlivnil?
Vždycky jsem měl velmi rád Richardovu starší tvorbu a respektoval jsem jeho status umělce, který experimentoval i se svým osobním životem. Jeho upřímnost, s jakou nám svou živelnou rock’n’rollovou etapu nabídl skrze své písně, je unikátní a do značné míry určuje můj stálý vztah k němu. Při velikosti jména Richard Müller ovšem nerozumím neustálému koloběhu koncertů a recyklaci těch samých hitů ve smyslu: „Hraju, dokud se to prodává.“ Ale dokážu tento fakt částečně respektovat, když vidím plný stadion lidí se slzami v očích při potlesku vestoje. Myslím, že všechny tyto motivy jsou ve filmu reflektovány – nedělám rozdíl mezi osobními vztahy a dokumentaristickou pozicí.

Z filmu Nespoznaný

Ve výsledném tvaru lze vnímat situační dramaturgickou linku, která se sama stará o vykreslení Müllerovy každodenní (ne)přívětivé tváře. Bylo vaším záměrem nevyužít možnosti zvědavého portrétu, který by přímými otázkami snad až bulvárně prahl po niterných odpovědích, a namísto toho využít výhody pozice pověstné mouchy na zdi?
Zkoušeli jsme různé možnosti. Chtěli jsme i klást otázky a konfrontovat tak naše pozorování s Richardovým pohledem v závěrečném rozhovoru. Mělo jít o poslední natáčecí den. Položili jsme mu vážně tvrdé přímé otázky, ale Richard na ně nedokázal odpovědět. Přál si, aby tedy nakonec ve filmu nemluvil. Vzhledem ke skutečně intimnímu charakteru filmu jsme to plně respektovali.

Sebereflexivní mód ve filmu zrcadlí scény spolupráce s médii. Film samotný může ve výsledku působit jako díl skládačky podporující oživenou Müllerovu cestu zpět. Jak se jako režisér vyrovnáváte s tímto možným osudem snímku a do jaké míry můžete přímo ovlivnit či plánovat způsob jeho prezentace, nasazení do kin a následnou diváckou interpretaci?
Myslím, že ukazuje skutečnost, a to je podstatné. Nebojí se být nekompromisní a věřím, že to je jeho největší hodnota. Vznikl z přirozené potřeby vyprávět příběh, který jsme zažili. Domnívám se, že film nabízí odpovědi na několik vynořujících se otázek týkajících se Richardovy osobnosti. Ukazuje ho jako řadového člověka se slabostmi i silnými stránkami, občana jménem Müller. Polidšťuje ho. Věřím, že lidé budou film takto přijímat.

Vedle přímé zkušenosti, kterou jste díky práci s Müllerem prožíval, co vám projekt přinesl z hlediska filmařské účasti? Co bylo pro vás tvůrčím tématem a ziskem?
Největší zkušeností bylo rozpoznání rozporu mezi očekáváním a realitou. Rozdíl mezi známou autorskou tvorbou a mediálním obrazem v porovnání s Richardovým současným životem omezeným maniodepresí. Byl to pro mě šok. Vynořují se tu klišé, že zdraví je nenahraditelné a má nejvyšší cenu. Cením si také zkušenosti s celým tímto odvětvím šoubyznysu. Richard a jeho tým jsou profesionálové, kteří vědí, jak se prodat. Jejich program vidělo sto tisíc lidí. Nic tak velkého jsem nikdy zevnitř nepozoroval.
Mým tématem bylo poznání člověka, který celý náš štáb kdysi ovlivnil skrz texty písní. Chtěli jsme vědět, jaký je, jak myslí a co dnes dělá, jak a pro co žije. Jednoduše řečeno: „Jak se máš, Richarde Müllere?“

Miro Remo (1983, Ladce) začal nejprve studovat mechatroniku na neslavně proslulé Trenčínské univerzitě, z níž záhy po přijetí na dokumentární režii odešel na bratislavskou VŠMU. V ateliéru u Vlada Balca je stále činný jako asistent. Při studiu již zaznamenal mezinárodní ohlas se stylizovaným portrétním rodinným snímkem Arsy-Versy (2009), který je rekordmanem v počtu ocenění pro slovenský film vůbec – získal mj. ceny na festivalech v Ji.hlavě, Tallinu, Mnichově, Taipei, New Yorku, Torontu či Londýně). Po následné spolupráci s televizí uvedl svůj první celovečerní projekt Comeback (2014), v němž nahlíží na téma resocializace vězeňských trestanců. Letos měl, společně s Nespoznaným, premiéru i další jeho celovečerní snímek, trefná mozaikovitá reflexe stavu slovenské (tvůrčí) společnosti a kulturního průmyslu Cooltúra (2016).