Není to ženský film o kojení

Začneme trochu netradičně. Kdo natočil tvůj film?
To je dobře, že se ptáš takhle. Ten film je nesen imaginativními obrazy, které mi tanuly na jakémsi projekčním plátně v hlavě, vyvstávaly samy, nebyly konstruovány, zkrátka jsem je uviděla. Ta otázka, kdo udělal můj film, je tedy na místě. Vystudovala jsem teologii, hodně mě zajímá křesťanské umění, a především kontemplativní obrazy světců nebo madon s dítětem, kterých je nesčetné množství, a velmi mě zajímal „noetický background“ těchto portrétních výjevů. Marie s dítětem je pro mě symbolem toho, že člověk má moc se znovuzrozovat, proměňovat a růst směrem k dobrému. Předpokládám, že každý člověk, ať už muž anebo žena, má možnost do tohoto světa rodit božské, nebo spíš tomu dávat prostor, ale asi to nějak souvisí s porodními bolestmi. Protože každý musí začít u sebe. A to božské – dítě, je křehké, potřebuje starost, prostor, péči, potřebuje být živeno, aby to dobré, co k božskému odkazuje, neumřelo. Toto se můj film snaží postihnout.

Zajímá tě „noetický background“. Do jaké míry mají filmové obrazy schopnost být pravdivé?
Film obecně je spíš to, co není, než to co je. Film předkládá obrazy a myšlenky, ale aby mohly být natočeny, předpokládá mnohem důležitější, neviditelný proces, který stojí za „oříznutou skutečností“. Proto je pro mě směrodatné spíše to, co se do filmu nedostalo, než to co tam je. Neboť obraz sice něco reprezentuje, ale také zakrývá a vylučuje. Být si toho vědom je důležité předně v tom, že se režisér nesnaží konstituovat jedinou pravdu a že se svým způsobem zodpovídá docela jiným parametrům, než těm vnějším, vyprodukovaným.

Když bychom se zastavili u samotného názvu tvého filmu. Na jakých principech v něm funguje vztah těla k „tvému tělu“?
Bude to znít asi divně, ale je to pro mne jedna ze základních tezí. Naše životy, kromě toho, že jsou součástí tohoto světa, ještě náleží k velkému vesmírnému tělu. Je to závazný vzájemný vztah. To s sebou nese určité tíže a obtíže, ale i přesto si myslím, že bychom měli tento procesuální vztah přijímat jako něco, co nás bude těšit a oblažovat. Tělo, které se nám v mateřství odcizí a stává se jakýmsi automatem, je jednou z bran na cestě k hlubšímu porozumění tomu, co mám na mysli. Mé tělo se během těhotenství stalo domovem pro jiné tělo, vznikl prostor pro nový život. Dochází tu k procesu sebeupozadění. A tento proces je analogický k procesu, který se děl tělu vesmírnému. Moji víru konstituuje mimo jiné i kabalistické vysvětlení vzniku člověka. Z něj vyplývá, že aby člověk mohl svobodně existovat, musel se bůh - bůh jako nějaká všehomírná entita - stáhnout, uvolnit člověku prostor, ve kterém bude člověk na bohu nezávislý, bude svobodný.

Film jsi točila skoro dva roky. Proč mu v exteriérech dominuje pouze zimní období?
Chtěla jsem, aby to byla zima. Reprezentuje křehkost, a zároveň tuhost. Vločky sněhu, které zaplňují prostor, jsou křehké, a než někam dopadnou, mění tvar, mění se ve vodu, jsou jinou formou života.

Vnímají sterilitu jako normu

V jedné z diskusí jsi prohlásila, že v médiích se často objevují v souvislosti s dětmi jen šťastné a krásné maminky. Je ten mediální obraz mateřství opravdu takový?
Ženy, které děti ještě nemají, o nich dostávají povědomí z toho, co se nabízí. Pokud hlouběji nehledají a nepřemýšlí, lze se opravdu ve větší míře potkat s obrazy ideálního mateřství, s obrazem krásné a šťastné, finančně zabezpečené matky s dítětem na prsu. A vnímají tuto nepravdivou sterilitu jako normu.

Matky jsou ve tvém filmu prezentovány jako částečně rozpoznatelné osobnosti, děti jsou nerozlišitelné, neurčité a neosobní. Proč je ve filmu dítě vidět skoro vždy jen tehdy, když řve? Anebo saje?
Mým úmyslem bylo zprostředkovat vzájemnost matky a dítěte jakožto bazální a opomíjený rozměr vztahu člověka ke světu. S tím souvisí i nejdůležitější záběr, který je ještě před úvodními titulky, a to je to kojení v tichu. Velký detail obřího prsu a dětské hlavičky je pro mě nesmírně emblematický. Dítě saje, vysává, ale zároveň roste. A jeho neurčitost odkazuje k životu, který je námi ještě nerozpoznaný, a ke zkušenosti, která se teprve stává osobní, je potřeba ji teprve formulovat. Navíc jsem nechtěla, aby tam byly záběry na děti, jak jsou rozkošné a roztomilé, to by byl jiný film. Samozřejmě, že mám takových záběrů tuny, ale nechtěla jsem, aby můj film byl onanií nad krásou mých dětí.

Nakolik je ve filmu zachycena proměna / prohloubení vztahu mezi matkou a dítětem?
Tam žádná proměna nenastává. Reprezentuji ve filmu neproměnlivou ikonu. Je to něco jako obraz, na který se díváme. To dokládá ta nejdelší scéna, kdy kojím vlastní dítě. Jsou tam momenty, kdy víš, že čas teče, současně obraz, který sleduješ, je jako fotografie, nebo jedno filmové políčko. To poskytuje prostor k zastavení se a rozjímání. Tento formální postup mě pořád velice láká a myslím si, že s ním budu i do budoucna pracovat. Otázka po tom, co zakládá struktury filmového času, mě dost hypnotizuje.

Spíše než jako zastavení chápu tento záběr jako trýznivé natahování. K rozjímání by tento výjev mohl dle mého názoru vést pouze tehdy, pokud by necílil v tom, že dítě začne naléhavě a neutišitelně brečet.
Rozumím. Ale proč je pro nás dětský křik nepříjemný natolik, že bychom ho rádi eliminovali? Co když ten dětský pláč reprezentuje pláč našeho světa, který se hlásí o slovo, volá o pomoc. A já chci, abychom ho slyšeli. Opravdu jsem to vnímala jako určitý prostor pro rozjímání, prostor jiné kvality času, kde poměry „dlouhé“ nebo „krátké“ zmizí, proto je ten záběr tak dlouhý.

Film můžete zdarma vidět na DAFilms.cz

Jedna z chlopní srdce dokumentu

Pláč dítěte, jeho mlaskání, brutální šumy. Zvuk u tebe má zvláštní rytmus.
Ten film, co se týče zvukové stopy, jde obráceně, než se to celé odehrává obrazově. Na začátku pláčou děti, jsou sycené, pak zase pláčou a jsou sycené. A poslední zvuk, který tam je, pochází z doby těhotenství Jde o zvuk tepajících srdcí mých nenarozených dětí ještě v lůně. Ten zvuk podle mě dodává záběru mé postavy na míči magičnost. Poslední záběr z domácnosti s mým mužem pak měl být jakousi vizualizací toho srdce.

Používáš nezvykle dlouhé technické ticho. Najednou se divák přestane koncentrovat pouze na film a jakoby z něj vyskočí do promítacího sálu, uvědomí si svou i cizí přítomnost v sále kina. Začne vnímat zvuky lidí kolem sebe…
Přesně tak. Já chci, abychom v tom sále byli všichni spolu a spolu se na to dívali. Když nastane nenadálé ticho, lidé v sále si to uvědomí. Začnou vnímat jeden druhého. Záměrem bylo přenést plátno mezi lidi. Zároveň jsem ale také chtěla umožnit divákovi, aby slyšel sám sebe. To je, myslím, jedna z chlopní srdce dokumentu.

Poslední záběr filmu, který jsi doplnila před FAMUFESTEM – kdy jsi blízko kamery, držíš jedno z dvojčat a tvůj partner na míči starostlivě chová to druhé – v původní verzi filmu představené v Ji.hlavě nebyl. Proč se náhle objevuje obraz, který snad nejvíce připomíná roztomilé homevideo?
Rozhodla jsem se tam ten společný, původně vystřižený, záběr vrátit, protože jsem chtěla, aby řekl, že se jedná o společnou a vzájemnou věc, že to není výhradně moje zkušenost, ale že je to zkušenost nás lidí, že je to příběh nás všech, našich předků, našich rodin. Záběr mého partnera na míči také chápu jako stvrzení toho, že můj film není ženský film o kojení, ale že přesahuje do obecnějších, abstraktnějších rovin.

(Zvláštní poděkování Marice Pecháčkové)
 

Tělo mého těla (r. Viola Ježková, ČR 2012, 24 min.)

Film zprostředkovává určitý mentální prostor bezčasí, na jehož okrajích se nalézá mateřské tělo. Obrazy a zvuky prvních měsíců po narození autorčiných dětí konstituují jeho osobní a osobitou řeč. Tak film konfrontuje navyklé způsoby zobrazování a chápání mateřství s osobní zkušeností, která teprve umožňuje přiblížení se realitě nového života a realitě mateřství. Prostor mezi mateřskou láskou a laktační psychózou prostupuje intimita a křehkost. Mikroděj každé scény kontrastuje s tuhostí neměnného času zarámovaného bílou zimní krajinou. Film tak vypráví o něčem nesmírně základním.

• Film můžete zdarma vidět na DAFilms.cz
• Pokračování rozhovoru o symbolech ve filmu Tělo mého těla zde.