Neočekávaná setkání

Jezdím do Ji.hlavy docela dlouho jako novinář, ale letos poprvé jsem měl možnost festival zažít zevnitř coby jeden z členů festivalového týmu. První a radostný poznatek: to podstatné vypadá zvenku i zevnitř stejně. Druhý a očekávaný poznatek: do kina jsem se mockrát nedostal. Třetí a nejcennější poznatek: zevnitř člověk intenzivněji nasaje důvody, které z festivalu dělají mnohem víc než jen místo, kde se promítají dobré filmy.

Vždycky jsem Ji.hlavu vnímal jako prostředí, které pomáhá filmovému trhu a snaží se propojovat na jedné straně diváky s novináři, režiséry a filmovými profesionály a na druhé straně také různé instituce. Mladí autoři tu dostávají možnost soutěžit se zkušenými tvůrci a je už celkem běžné, že dokonce vyhrávají. Nechci nyní uvažovat nad dramaturgií výběru ani rozhodnutími porotců, ale pro pohyb filmů nastupující generace blíž k divákům je to určitě dobrá zpráva.

O čem se ale chci rozepsat více, je právě onen život festivalového centra. Na několika málo ulicích Jihlavy, které tvoří prostor, v němž se odehrává hlavní dění, můžete nejen několikrát denně potkat významné hosty, ale můžete se s nimi bez problému dát do řeči. A také si můžete uvědomit, že takové persony jako Godfrey Reggio, Peter Tscherkassky či Kidlat Tahimik nepřijeli na festival jen „odvést svou práci“ – tedy odvykládat si své masterclasses, uvést filmy a padla – ale že se sami stávají náruživými diváky a účastníky. Kidlat Tahimik, kouzelný stařík s vzezřením šamana, pendloval ulicemi Jihlavy v neodmyslitelných crocsech na nohou, všemu otevřen: to, že své filmy tvoří s pomocí kosmu, během pár chvil v jeho přítomnosti přestávalo být pouhou hezkou frází. Když jsem ho opakovaně uprostřed festivalového shonu hledal v ulicích Jihlavy, abych s ním domluvil rozhovor s novináři (Kidlat nemá telefon, a když dostal jeden od štábu, zbavil se simky a používal ho pouze jako kameru), měl jsem z toho vlastně radost. Většinou vše klaplo, občas ne, protože – jak mi řekl během jednoho pozdního příchodu na smluvené místo – „věci se dějí“.

Poslední den festivalu byl věnovaný nezávislé kinematografii Barmy, množství diváků na této ojedinělé přehlídce nebylo na rozdíl od předchozích dnů takové, jak bychom si přáli, ale v hledišti nikdy nechyběl Kidlat Tahimik (pro jistotu: jeho umělecký pseudonym znamená Tichý blesk a v Asii běžně uvádějí příjmení na prvním místě, tituluji ho tedy jako Bleska, nikoli familiárně jeho křestním jménem). A pravděpodobně se díky tomuto setkání stane hostem festivalu v Barmě. Takové věci mě obzvlášť těší, podobně jako třeba to, když odcházím kvůli pracovním povinnostem chviličku před koncem z potemnělého kostela, kde se odehrává improvizační koncert Ivana Palackého a rakouského multiinstrumentalisty Burkharda Stangla, a mezi magickými zvuky nořícími se z ticha si všimnu povědomé siluety. V zadní části kostela tiše se sepnutýma rukama stojí Godfrey Reggio, v tu chvíli možná opět trochu mnichem, byť církev před dávnými lety opustil.

I ti největší tvůrci jsou především lidé z masa a kostí, možná právě to je odlišuje od hvězd a hvězdiček, které si žijí ve světech svých kontrolovaných mediálních obrazů. Když si čtete o tom, jak projekt Filmových korespondencí stvořil nový žánr a jak se tu ukazuje univerzálnost filmové řeči, zní to možná jen jako vzletné zvolání. Při snídani se dvěma filmovými dopisovateli, španělským režisérem Jaime Rosalesem a čínským dokumentaristou Wang Bingem, kde věty obou tvůrců přecházejí ze španělštiny přes dva překladatele a zprostředkující češtinu do čínštiny a zpět, už to najednou zdaleka jako fráze nezní. Filmové obrazy zkrátka působí rychle a umí hovořit přímo a univerzálně. Ale patří k tomu i položertovné, sebevědomé průpovídky španělského „radikálního klasika“ Alberta Serry, který s kamennou tváří hovoří o tom, že herci jsou největší pakáž a že i jeho kolega Jaime Rosales si o sobě moc myslí. To nejsou drby. To je jen další z důkazů, že tvůrci jsou především lidé. Filmový jazyk samozřejmě umí stejně dobře propojovat jako rozdělovat. A na Ji.hlavě se jak s lidmi tak s různými podobami filmové řeči lze potkat, popovídat si, a buď si notovat, nebo vášnivě nesouhlasit.

Medailon autora