Netelevizní situace

Film Český mír vyvolal ohlasy v různých médiích, byli jste i v pořadu Všechnopárty.

VK: Volal nějaký pan produkční, že nás zvou do dílu Recese… Řekl jsem mu, že se s Filipem poradíme, ale že si nejsem jistý, že by dokumentaristé měli chodit do pořadů tohohle typu. Potom nás ale napadlo, že by tam místo nás mohli jít bráchové – Pavel Klusák a Štěpán Remunda. Oba souhlasili, ale Štěpán těsně před natáčením couvnul. Nebyli jsme z toho dvakrát šťastní – Igor Chaun tam líčil příhody typu, jak jeho otec sral na Václaváku, nevím, jestli to tam zůstalo. A oni nás pak trochu vypekli, Karel Šíp vyprávěl jakýsi vtip o vagíně a nakupování, my jsme se tomu sice nesmáli, ale bylo tam přistřihnuté z jiného místa, jak se pobaveně culíme.

Možnost stavby radaru v Čechách rozdělila českou veřejnost. S jakými reakcemi na váš film jste se setkali?

VK: Mám dojem, že byla zřetelná určitá předpojatost, která vyvěrala z toho, jestli ten který divák radar chtěl nebo nechtěl – film se pak pro něj stal ideologickým dráždidlem. Už v Plzni bylo patrné, že se diváci dělili na ty, kteří mluvili o filmu, a ty, kteří mluvili o politice, amálokdy se to prostupovalo.

FR: Od první veřejné projekce se opakují hlasy, proč ve filmu nemluví někdo, kdo by se nějak sympaticky a chytře radaru zastal a hájil ho jako politické gesto, které by nás vrhlo na druhou stranu jaltské demarkační linie. Po premiéře nám psala Helena Třeštíková. Ve svém přátelském mailu nám vyčetla, že podle ní nejrespektovanější zastánce radaru, Václav Havel, ve filmu nevystupuje. Psala, že nedorozumění je možná generační, ve vztahu k roku 1968. Argumentovali jsme, že rok 1968 byl jedním z důvodů, proč jsme film o radaru vůbec začali natáčet. Zaujalo nás, že se rozhodovalo o tom, zda by do místa, kde byla 40 let sovětská okupační armáda, měli přijet Američani a postavit tam vojenskou základnu. 

VK: Z druhé strany barikády, od aktivistů, zase zazněla výtka, že tam chybí spousta jejich akcí a událostí – hladovka, výlet brdských starostů do Bruselu. 

FR: Dokonce když s námi dělali rozhovor pro svůj internetový server, ptali se nás, a byla to hned první otázka, jestli si nemyslíme, že jsme pro historii uchovali nepravdivý obraz celé radarové situace, protože některé významné události, například cesta starostů do Evropského parlamentu, ve filmu chybí...

A napadlo vás do filmu někoho jako Václav Havel dostat?

VK: Vynaložili jsme dost energie na to, abychom Havla ve filmu měli. Třikrát jsme byli domluvení, vždycky z toho sešlo. Jednou proto, že jsme navrhli, že bychom rádi přivedli i starostu Neorala, aby vznikla polemická situace, což tajemník kanceláře odmítnul s tím, že pan Havel nechce být s nikým konfrontován. Tak jsme řekli, že to chápeme, že tedy uděláme obyčejný rozhovor. Za čas nám nabídli tzv. rozhovorové okno mezi dvěma jinými štáby, ale celý ten natáčecí den byl zrušen z důvodu prezidentova nachlazení.

FR: Snažili jsme se domluvit se na spolupráci i s Karlem Schwarzenbergem. Tehdejší ministr zahraničních věcí nám po asi hodinové schůzce přislíbil pomoc. Bohužel od té doby se s námi už nikdy nesešel a ani nám nikterak s natáčením nepomohl. Pokoušeli jsme se jej několikrát kontaktovat a zajistit přístup do zákulisí nejrůznějších návštěv a konferencí, bohužel vždy neúspěšně. 

Šli jsme naproti

Můžete upřesnit, jak jste postavy do filmu vybírali? Například tam nejsou žádní intelektuálové, pouze Slavoj Žižek pod titulky a Noam Chomsky z Youtube. Je to záměr, aby byl film diváčtější, nebo vás všichni, koho jste si vyhlídli, odmítli?

VK: Nechtěli jsme nikoho oslovovat, udělat z našeho filmu galerii názorů. Havel a Chomsky – to je porušení principu, který jsme si stanovili. Když bylo jasné, že bitva se pomyslně odehrává mezi malou brdskou obcí a velkou politikou Prahy a Washingtonu, tak jsme se rozhodli – takhle to natočíme. Neposuzovali jsme, kdo by ještě ve filmu měl mluvit, který názor v té mozaice ještě chybí, jelikož by se ten film rozpadnul – on už se teď trochu rozpadá, protože je v něm hodně postav a linek. I kvůli tomu jsme třeba opustili Iniciativu PRO, reprezentovala ji spousta tváří, a když se ve filmu objevila, tak už nikdo nevěděl, co se přesně děje.

Je zavádějící tvrdit, že jste postavy neoslovovali či nevybírali. Například pan Houška nemá vyhraněný politický názor, ale prezentuje se tak, protože tím přináší vzrušení do svého života, a je tím i výraznější a zajímavý pro vás.

VK: Ne, tak to není. On se opravdu spolu se starostou v Trokavci angažoval nejvíce. Dennodenně něco dělal, greenpeacákům nosil koláče, které pekla paní Houšková, jezdil na všechny demonstrace. Představa, že se v Trokavci všichni sešli v hospodě a jednomyslně rozhodli: „budeme bojovat proti radaru“ – takhle to nebylo. Většina lidí raději sedí doma u televize. Pan Houška byl jedním z mála opravdu aktivních občanů, jezdil na kótu kontrolovat, co se tam děje. A říkal to novinářům: Jak je možné, že už se tam dělá geologický průzkum, když ještě nikdo neposvětil, že radar v Čechách bude?

FR: Houška je lesník, myslivec, který v tom lese, kde měli stavět radar, strávil půlku života...

VK: Pro něj to byla otázka bytí a nebytí v místě, kde se narodil. Bál se, že za jeho chalupou budou pochodovat vojáci, kteří by mu bránili zde normálně žít.

FR: Máš pravdu v tom, že jsme mu šli naproti. Nemuseli jsme ho ale nijak složitě vybírat. Z celé obce byl jednoznačně nejvýraznějsí. Po půl roce natáčení jsme zjistili, že s ním máme minimálně čtyři výrazné situace. Natáčení ho bavilo. Kromě nás s ním natáčely desítky štábů z celého světa.

Na konci filmu promlouvá americký odborník na protiraketovou obranu, který vysvětluje, že systém, jenž měl být instalován v ČR, je nefunkční. Do jaké míry důvěřujete této pointě reprezentované Theodorem A. Postolem?

FR: Profesor Postol se stal důvěryhodným v okamžiku, kdy si jej za spolupracovníka vybral americký prezident Obama. Můžeme samozřejmě zpochybňovat důvěryhodnost amerického prezidenta...

VK: Ale klidně.

FR: Samozřejmě, že role amerického prezidenta je diskutabilní. Prezident je ovlivňován silnými zájmovými skupinami – lobbisty. Demokracie funguje jinak, než jak se nám to jeví z televize... Obama se před zvolením musel sejít se zástupci vlivových skupin a přísahat jim věrnost. Jeho rozhodnutí jsou vázaná na to, co všechno slíbil a kdo ho v kampani podporoval, přičemž spousta těch věcí je tajných a není do nich vidět. A tak, do té míry, do které můžeme důvěřovat Obamovi, můžeme důvěřovat i Postolovi. Tj. do určité míry je radno mu věřit, když tvrdí, že radar tak, jak byl u nás prezentovaný, je zcela nefunkční. Celé to lze napadnout, protože Postol lobbuje za konkurenční systém Aegis, který nakonec vyhrál. Obama ho podpořil a ty firmy, které spolupracují na jeho vývoji, královsky vydělají. Za radarem je třeba vidět souboj zbrojařských lobby.

VK: No jo, ale agentury napsaly, že ten druhý systém je levnější. Možná tomu lze věřit, protože na pořadu dne je otázka, čemu lze vůbec věřit.

Není to stejné, jako když jste vy natočili klip s Janem Vyčítalem?

FR: V jakém smyslu?

VK: Klip jsme natočili podle námětu pana Vyčítala. Zeptali jsme se ho, jak by si to představoval, a on nás poslal za kamarády „jeepaři“ do Plzně a hospodským, který vede Military club, ve kterém visí kulomety nad barem. Chtěl natáčet u pomníku osvobození americkou armádou a poradil nám, kde sehnat největší americkou vlajku v České republice. Je to jeho klip.

FR: Estetika, která byla zřejmá z písně, se odrazila i v samotném klipu. Nebránili jsme se tomu. Pan Vyčítal chtěl natáčet v baru u kamaráda, kde ze stropu visí samopaly. My jsme tam přivedli mažoretky a oblékli je do „Star and Stripes“ bikin. Panu Vyčítalovi se nápad líbil stejně jako celý klip. Viděl jej dávno před dokončením filmu, a dokonce zvažoval, že jej umístí na své cédéčko jako bonus.

Jenom spousta lidí neidentifikovala, že jste to natočili vy.

FR: My jsme to nezakrývali.

VK: Protože všechny cizí záběry a archivy jsou rámované obrazovkou…

FR: Podmínka, aby nám píseň do filmu dal, byla, že my mu vyrobíme ten klip.

VK: Nenapadlo nás, že bychom to tam měli uvádět.

Co všechno jste ještě sami ve filmu provokovali, co by se bez vás nestalo?

FR: Některé scény jsme lehce usměrňovali. Například když v Jihlavě zastavil autobus odpůrců radaru, šel zrovna přes náměstí Ivan Martin Jirous. Vyžádal si mikrofon a začal aktivistům spílat. Když dořekl svoje, poděkoval za pozornost a odcházel. Naše míra ovlivňování reality spočívá v tom, že jsme jej požádali, aby své výhrady zopakoval i pro naši kameru. Přišlo nám důležité, že básník a bývalý disident a svého druhu anarchista najednou horuje pro americkou vojenskou přítomnost u nás a je proti těm novodobým anarchistům, kteří jdou proti vládě, přičemž vláda jim nadává do komunistů. Tato scéna by v tom rozměru, v jakém ve filmu je, asi nebyla, kdybychom Jirouse nechali odejít.

VK: Martin totiž nevěděl, s kým přesně má mluvit. Ptal se nás, kdo je jejich leader. Ukázali jsme mu na Jana Tamáše, tak mu to šel zplna hrdla říct.

Musí přiběhnout aktivista z lesa

Točili jste 150 dní, z takového množství materiálu jste na konci museli mít v hlavě spoustu verzí filmu, které se mohly lišit tématem, o němž by vypovídaly.

FR: Neměli, do filmu jsme se rozhodli vybírat situace, které budou mít největší možný situační rámec, ne deklarace stanovisek, kdy si někdo stoupne před bílou zeď a sebechytřejším způsobem řekne, proč je proti nebo pro radar.

VK: Navrch mají netelevizní situace, ve kterých vystupují naše figury. Je to možná pitomě řečeno, ale hledáme něco jako perlu na dně. Doufáme, že se stane něco na úrovni zázraku. Že třeba vyběhne aktivista z lesa obklíčeného vojenskou policií. A pak je taky často natáčecí den mrtvý, protože tam jenom pochodoval mluvčí vojenské policie a říkal nějaké oficiální žvatly, které chce, aby ostatní točili.

FR: Otázky Václava Moravce musí narušit vlaštovka, která vlétla do přímého přenosu...

Nazvali jste film dokumentární komedií, a v ní musí být perlička na dně. Nakolik je tvar filmu podmíněn tím žánrem a jeho pravidly?

VK: Pro nás má každá ta bizarnost svůj význam. Ať už jsou to třeba akce pana Houšky, o kterém jste řekli, že nemá z nudy co dělat, a proto pobíhá po lese – právě on pro nás zosobňuje důležitý anarchistický rozměr, který k debatě o tom, jak má být organizovaná společnost, rozhodně patří.

FR: Všechny situace pro nás nesou nějaký význam. Jestli je to tento druh anarchismu nebo paní, která foneticky vykřikuje: Ami-go-home! Je směšná, ale zároveň se dostává k podstatě, když říká, že jsou to „žvásty, kecy, násilí a sex“, co americká kultura s sebou přináší. Takže pro ni radar zosobňuje i další rozměr, kulturní.

VK: Asi by se do filmu nedostala přehlídka z 28. října na Evropské třídě, kde po 20 letech pochodovala česká armáda, kdyby se tam náhodou z davu nevynořili Greenpeace a nerozprostřeli tam mystifikační plakát Armáda ČR proti radaru. Nemyslím, že je to nějak prvoplánově vtipné, ale vtipné i strašidelné je, když tam ta paní říká, že to nešla udat, ale oznámit.

Ve vašich PR materiálech zaznívá věta, že film jste natáčeli bez názoru a vylezl z toho film s názorem. Tomu nevěřím. Proč to vlastně takhle prezentujete? Není to zbytečné? Vždyť vy jste měli názor, a není přece špatné mít názor.

VK: Tou větou se jen bráníme obviňování, že jsme natočili film-pamflet, že jsme ilustrovali nějakou předem vytyčenou tezi, že jsme chtěli filmově bojovat ať už pro nebo proti radaru. Protože to jsme skutečně nechtěli, věděli jsme, že ani nestihneme, ani že nechceme stíhat zasáhnout do té debaty nebo jednání v parlamentu.

FR: Já mám jasný názor a už jsem o něm několikrát mluvil, že by se nemělo používat nelegální střelivo a házet na lidi ochuzený uran, například. To je názor. Ale na začátku jsme neměli jasno v tom, jestli radar u nás má, nebo nemá být, protože jsme o něm nic nevěděli. Měli jsme sporadické informace a chtěli jsme se prostřednictvím natáčení dostat blíž k lidem, kteří zastávali stanoviska pro nebo proti, pokusit se zjistit, jestli se o tom dá něco dozvědět z alternativních zdrojů...

VK: Já jsi dodnes nejsem jistý, jestli tady radar má, nebo nemá být. Akorát vím, že tak, jak byl prezentován, bych ho tady nechtěl, protože nevěřím důvodům, které nám představitelé americké i české vlády vnucovali. Ale nevím, jestli se třeba za 15 let nestane v Evropě něco, že bychom všichni, jak tady sedíme, byli šťastní, kdyby americká armáda svou základnu v naší zemi měla. Já to nevím a neví to nikdo z nás.