Netočit jako Babica

V české soutěžní sekci jihlavského festivalu máte zastoupeny rovnou dva filmy. Prvním z nich je snímek Mých posledních 150 000 cigaret. Filmů o tématu kouření je spousta, proč točit další?

Důvod byl zhruba dvojí. Jednak to, že už všechno o kouření známe, je pouze zdánlivá pravda. Poslední roky se nemluví prakticky vůbec o kouření, o  jeho vlivu a rizicích, o tom, jak těžké je odvykání. Zvykli jsme si setrvačně říkat „kouření je nezdravý“, ale to je tak zhruba všechno. Stát totiž na prevenci nevynakládá téměř nic, a když už, tak formou letáčků, kde je varování uvedeno malým písmem, a tím pádem nikoho nedokáže oslovit. Druhým motivem bylo rozhodnutí, že nemá cenu tyto informace ve filmu drmolit skrze „mluvící hlavy“ odborníků, jak bývá často zvykem. Snímek je tedy sociálním experimentem, který páchám na sobě, když využívám sám sebe – jako sociálního herce – a  ukazuji svou osobní slabost, trapnost i závisláckou sebedramatizaci. Klíčové je ale zprostředkování nezvyklých souvislostí.

Do jaké míry mohlo natáčení plnit terapeutickou úlohu?

Tady filmové médium sehrálo velkou roli, tak jako asi vždycky sehrává, když vstupuje do něčího života. Dělal jsem některé věci, které bych za jiných okolností neuskutečnil, kdybych film netočil. Díky tomu, že jsem odvykal při a pro natáčení, bylo asi jednodušší celý proces vydržet. Na druhou stranu, když se člověk svíjí v absťáku, je to stejně nakonec jen a jen na něm. Pro mě byl velký objev, že přestat kouřit je vlastně strašně jednoduché. To nejhorší trvá zhruba čtyři dny; stačí být rozhodnutý, že chci přestat a že nechci být nemocný. Samozřejmě občas přijdou nepříjemné stavy, ale už to není nic hrozného.

Ve filmu jste převlečen za cigaretu. Na jednu stranu to může být funkční prostředek nadsázky a vykolejení respondentů, ale na druhou stranu to právě působí jen jako provokace, která vám nemohla sloužit k hlubší analýze.

Přijít do tuzemských tabákových firem převlečen za velké cigáro kontraproduktivní nebylo, protože jejich ochota jakýmkoliv způsobem komunikovat se už od počátku rovnala nule. Přitom tabákový průmysl má za desítky let fungování a nesčetných konfliktů a narážek ze strany médií a  aktivistů propracované metody PR komunikace. Oblek cigarety posloužil dobře k rozbití zažité představy politiků o dokumentárním filmu a vystupování v něm. Museli čelit nečekanému, protože jsou zvyklí schematicky odříkávat naučené fráze na neustále se opakující otázky a výtky. Najednou máme možnost vidět politiky nepřipravené a znejistěné.

DÁLNICE PROSTŘEDKEM NEKOMUNIKACE

Proč jste naopak ve svém druhém právě uváděném filmu Dál nic o stavbě dálnice D8 v Českém středohoří zaujal ryze pozorovatelskou pozici?

Zde by metoda osobní konfrontace kontraproduktivní byla, protože problematika projektu D8 je na film příliš složitá. Spletitou válku spolu vedou stavební úřady, ministerstvo dopravy, ministerstvo životního prostředí a další subjekty. Možná by byla vhodná pro publicistický nebo investigativní žánr. Mým cílem však nebylo hnát viníky k zodpovědnosti, nebo dokonce někoho za viníka označovat. Konfrontace se ve filmu spíš přesunuje mezi samotné starousedlíky, aktivisty a stavaře.

Proč?

Dál nic není o stavbě dálnice a jejím negativním vlivu na životní prostředí, ale o společenské neschopnosti navzájem se domluvit, o nepřekonatelné roztržce, v rámci níž nejsme ochotni chápat své vzájemné potřeby. Téma dálnice ve filmu slouží, s mírnou ironií, jako symbol zpřetrhané komunikace.

Na rozdíl od vaší předchozí tvorby se film Dál nic vyvíjel mimo Českou televizi a  zároveň se jedná o absolventský snímek. Je to tedy váš nejsvobodnější projekt?

Ano, protože tento snímek pro mě nebyl obživou, vznikal během školy a honorář za něj byl minimální. Až díky tomuto dílu jsem si nejintenzivněji uvědomil svůj vztah k filmu vzhledem k absolutní svobodě, kterou jsem měl k dispozici. Nebyl jsem omezován institucionálními normami. Film byl koprodukován mým spolužákem z FAMU, který měl pro potřeby filmu pochopení. Což byl pro mne malý zázrak, mohl jsem tvořit, jak jsem potřeboval a cítil. Dál nic má podobný příběh jako ta samotná dálnice. Rytmus natáčení byl odvislý od dlouhého a problematického vývoje událostí kolem ní. A stejně jako ta dálnice vznikala mnoho let a stále není dokončená, tak i já ve svých už 33 letech stále nemám dokončenou FAMU (smích).

Ve filmu Mých posledních 150 000 cigaret jste využíval melodramatickou hudbu, v Dál nic se často objevují letecké záběry nad krajinou narušenou dálnicí. Jako kdybyste neustále kombinoval sebedojetí a nadhled…

Já osobně pocházím z malé vesnice vPodbeskydí a  k přírodě a krajině mám emotivní vztah. I když mohu působit na první pohled jako pankáč, patřím k  lidem, kteří se umí pořádně dojmout. Vnitřně tedy k určitému patosu asi tíhnu. Jen si na něj dávám bacha.

ZAŠPINIT SI RUCE REALITOU

Šel byste do mainstreamového filmu?

Ale jo.

Existuje nějaké téma, jež by se vám vyloženě příčilo?

Omezení nevidím v tématu, i když některá se těžko realizují, což si dokážu představit například u mapování sexuálních praktik kamioňáků, kteří zahýbají svým manželkám s prostitutkami. Spíš je to otázka pojetí tématu a v tomto ohledu mě rozčilují vedle televizních rychlokvašek i televizní dokumenty, jež zaujímají jednostranný pohled ke světu a  k procesům, ve kterých žijeme.

V čem je u produkce televizních dokumentů problém?

Pokud pominu úzký autoritářský management tlumící autonomnost tvůrčích skupin, pak standardy pro natáčecí a střihové dny jsou takové, že tvůrce se pomalu ani nemůže zamyslet nad tím, co vlastně dělá. Vznikají jednoznačné, rychlé filmy, nad kterými se nepřemýšlí. Je to podobné, jako když vaří Babica: vypadá to jako jídlo, mluví se o tom jako o jídle, a k jídlu to vlastně moc není, a  když to člověk bude jíst moc často, bude z toho mít špatný žaludek.

Pro vaše dokumenty jsou příznačné sociální otázky zasazené do širokého politického či institucionálního kontextu. Kde se vzal tento tvůrčí zájem?

Nejsem kliďas, ale naopak konfrontačně laděná osobnost a impulsem ke většině témat mých filmů bylo rozčilení. Dalo by se říci, že od malička jsem vzdoroval institucím, vůči jejich nalajnovaným pravidlům a jejich dodržování. Byl jsem citlivý na veškeré mocenské projevy a asi to ve mně později probudilo vášeň ke studiu sociologie. Nabídla mi kritickou reflexi světa institucí a jeho symboliky, uplatňování moci prostřednictvím spletitých vazeb. Zmíněná témata jsou pro mě zásadní a zřejmě se promítají i do mých děl.

Nezajímalo vás někdy zpracovat téma z pohledu insidera, člověka uvnitř instituce?

Na staré americké nebo britské sociologické škole 19. století bylo zajímavé, že aby ti lidé něco zjistili, vstoupili tajně do nějakého společenského prostoru, přijali zdejší identitu a z odstupu byli schopni analyzovat mechanismus daného prostředí. Jejich velké teorie vznikly tak, že si zašpinili ruce realitou. Rád bych pronikl do korporátního prostředí, například do textilního průmyslu ve třetím světě, což je mimochodem téma, které mě hodně zajímá. S ohledem na problematičnost realizace takového snímku bych se nebál využít filmovou inscenaci.