O vytváření Přetváření
Je nám potěšením, že máme příležitost říci několik slov o psaní své knihy Přetváření skutečnosti: Kultura dokumentu Spojených států po roce 1945 (Remaking Reality: U.S. Documentary Culture after 1945).
U zrodu tohoto projektu stálo před několika lety naše přání poskytnout historicky zaměřený výklad kultury dokumentu v období od konce druhé světové války, který by obsáhl širokou škálu forem a médií dokumentární tvorby. Měli jsme dojem, že po roce 1945 dokumentaristé proměnili svoje řemeslo pod tlakem výjimečných okolností a že by se nám mohlo podařit lépe porozumět tomuto posunu přijetím širokého vymezení dokumentární tvorby, které by umožňovalo spatřit jednotlivá média jako navzájem se prostupující a vzájemně se obohacující. Také jsme chtěli znovu promyslet stávající teoretické modely dokumentárních forem a cílů. Obzvláště v kontextu Spojených států si teoretické reflexe dokumentární tvorby braly obvykle za vzor státem sponzorované dokumenty o naplňování programu Nového údělu (New Deal) a o velké hospodářské krizi. Díky historicky poučenému přístupu, který jde napříč hranicemi jednotlivých médií, jsme chtěli nastolit následující otázku: jak se promění naše představa dokumentu jakožto trvalého, stále jednoho a téhož projektu, který bez přerušení trvá dodnes, jestliže se zaměříme na přehodnocení jeho dřívějších dějin?
Od samého počátku, a to zcela záměrně, byla práce na této knize ryze kolektivním projektem. Jako spolueditoři jsme spolupracovali velmi úzce, setkávali jsme se velmi často jak přes Skype, tak i osobně, když jsme při přípravě knihy dospěli na zásadní křižovatky a těšila nás intelektuální souhra, která mezi námi vznikla. Takto ambiciózní projekt si vyžadoval skrz naskrz kolektivní přístup, a to nikoli pouze mezi námi editory, kteří působíme na různých univerzitách v různých koncích světa a specializujeme se na odlišné tradice dokumentární tvorby, ale i mezi jednotlivými přispěvateli, jejichž odbornost vychází z různých vědních oborů. Naši přispěvatelé – Michael Cohen, Grace Hale, Matthew Frye Jacobson, Jonathan Kahana, Leigh Raiford, Rebecca Schreiber, Noah Tsika, Laura Wexler a Daniel Worden – vnesli do projektu vysokou odbornost napříč širokou škálou oborů a přiostřili naše uvažování o tom, jak charakterizovat dokument po roce 1945. Příspěvky v naší knize se věnují zvukovým nahrávkám, textové žurnalistice, kresbě, fotografii, filmu, videu a současné experimentální tvorbě; dohromady pak nabízejí komplexní interdisciplinární portrét dokumentárního sdělení.
Společně tvrdíme, že u amerických dokumentaristů lze po konci druhé světové války zaznamenat důsledné znovupromyšlení zavedených postupů dokumentární tvorby a dějin tohoto žánru. Reagovali na bouřlivou proměnu, kterou s sebou poválečné období přineslo: věk atomové hrozby, hnutí za lidská práva, válku ve Vietnamu, nástup hnutí na ochranu přírody, imigraci a uprchlické krize, studentský aktivismus, globalizaci práce, zhroucení finančních trhů v roce 2008, zhrublost naší vlastní přítomnosti a její další hrozby. V těchto kontextech tvůrci dokumentárních děl nově promýšleli a promýšlejí dokumentární práci coby nástroj boje za spravedlnost. Energie aktivismu, která se po roce 1945 rozlévá po celém poli dokumentární tvorby, podněcuje dokumentaristy k tomu, aby se nespokojili s pouhým zachycováním skutečnosti, ale aby navíc přiměli obecenstva svých děl k tomu, aby i tito lidé přijali svůj podíl na přetváření skutečnosti.
Přispěvatelé do naší knihy formovali její koncepci na té nejzákladnější rovině. Například pojem „participatorní dokument”, který razí Grace Hale, nám krásně osvětlil, jak ruku v ruce s dokumentární tvorbou postupovala v šedesátých letech kolektivní politická akce. Anebo úvahy Jonathana Kahany a Noaha Tsiky o „uchu” dokumentárního filmu zdůraznily výraznou intermodalitu poválečné dokumentární tvorby; a definice takzvaného „spekulativního dokumentu” nám pomohla jasněji si uvědomit způsoby, jakými se dokumentární formy po roce 1945 vypořádávaly s konvencemi realistického znázornění až překročily jejich hranice. Stejně tak i pronikavý doslov Matthewa Frye Jacobsona pomáhá uvědomit si skutečnost, že dokumentární tvorba není pouze uměleckou praxí, ale také teorií poznání a pedagogickou praxí. Rovněž i všichni ostatní přispěvatelé předkládají významné pojmy, myšlenky a tvrzení, které podepírají celou knihu. Díky rezonanci jednotlivých kapitol mezi sebou navzájem se celá kniha, a o tom jsme přesvědčeni, stává něčím více než jen sumou svých částí. Na závěr doufáme, že se nám podařilo vyznačit nejen nové směry studia kultur dokumentu a zkoumání dokumentární praxe, ale i představit nové metody jejich naplňování. A byli bychom rádi, kdyby bezprostředním dopadem naší knihy byl dialog o dokumentu, který má počátek v knize samotné a který vyvolá trvalou debatu s jejími čtenáři, včetně těch, které kolem sebe soustřeďuje dok.revue.
