Obrázky ze života visegrádských Cikánů

Snímek Černá srdce (…zem neni gulata) by se klidně mohl jmenovat „Obrázky ze života visegrádských Cikánů“. Nabízí totiž pohled na Cikány, resp. cikánské rodiny žijící ve vybraných lokalitách zemí Visegrádu, tj. v České republice, na Slovensku, v Maďarsku a Polsku (ačkoli kdybychom chtěli respektovat lokálpatriotismus samotných aktérů, který se ve filmu objeví, museli bychom napsat místo České republiky Moravu a místo Polska Slezsko). Samotný film sestává z 28 zastavení, která střídavě nabízejí pohled na Cikány žijící v uvedených zemích a zaznamenávají je při nejrůznějších aktivitách, resp. fázích roku (jednotlivé návštěvy ve vybraných lokalitách se odehrávaly od prosince 2006 do prosince 2007). Divák tak má možnost vidět v rychlém sledu zabijačku či výrobu ošatek (jimž ale překladatel důsledně říká „koše“) v Maďarsku, svěcení domu a nebo mytí (kradené) sošky Panny Marie v Polsku, domácí oslavu či stěhování z osady do nově postavených bytovek na Slovensku. V některých sekvencích naopak aktéři své domoviny opouštějí a míří k sousedům: moravští Romové navštíví Osvětim, obyvatelé slovenské osady přijedou do Prahy. Nutno však dodat, že možnost, kterou tato setkání nabízejí, využívají tvůrci filmu jen minimálně.

Díky své stavbě nabízejí Černá srdce pestrou paletu událostí i charakterů. V této kaleidoskopické poloze film ukazuje především nekonečnou rozmanitost jednotlivých cikánských skupin obývajících země Visegrádu. Pozorný divák však za touto pestrou rouškou odhalí i rysy všem zachyceným skupinám společné. Mezi nejpatrnější z nich patří fakt, že ať je na daném záběru kdokoli, skutečným „hercem“ je před objektivem kamery vždy celá rodina. Právě v tomto momentu se nabízí srovnání s filmem ROMing, jehož konečný nezdar započne hned v první sekvenci, kdy starý Rom v podání Mariána Labudy sedí ve svém bytě – sám. Tato červená nit je však v Černých srdcích nezáměrná – divák si ji musí najít sám. Na explicitní rovině hledáme podobné pojítko marně. Ještě hůře dopadá pátrání po jakékoli indicii, která by nám pomohla zodpovědět otázku, co má být záměrem celého filmu. Obrana, že tvůrci se explicitnímu komentáři vyhýbají úmyslně, je až příliš laciná – díky charakteru filmu se totiž může snadno stát, že divák ze sálu odejde utvrzen ve svých proticikánských postojích, což by si, mám za to, jeho tvůrci jistě nepřáli.

Právě absence jakéhokoli vodítka také způsobuje, že některé nikoli nezajímavé či marginální otázky, které si divák v průběhu filmu položí, zůstanou nezodpovězeny (Kdo byla Papusza, o níž se ve filmu hovoří? Proč polští Cikáni zpívají rusky?). Je-li komentář tím, co filmu chybí, pak fotografie Marie Zachové a Jindřicha Štreita, jimiž je film prokládán, jsou naopak čímsi navíc, co snímek svěžím způsobem obohacuje o další rozměr.

Autor působí na Katedře antropologických a historických věd Západočeské univerzity v Plzni.