Od deziluze ke Kiskovi
Slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi se opět s vervou pustila do politického tématu. Její nový film Těžká volba sleduje prezidentské kampaně na Slovensku a odhaluje jejich zákulisí, aniž by se stavěl na tu či onu stranu. O politických kampaních, její tvorbě a politické situaci na Slovensku si povídali dokumentarista a tvůrce virálních kampaní Jan Látal (JL) a dokumentaristka, pedagožka a kurátorka Andrea Slováková (AS).
Těžká volba prošla zvláštním systémem distribuce, a sice slovenská premiéra se udála jen několik hodin před vypuknutím tamních parlamentních voleb. Jak hodnotíte toto gesto?
JL: Z hlediska marketingu je to skvělý tah. Je důležité vypustit informace v době, kdy je společnost řeší. A politiku lidé řeší nejvíc týden před volbami, takže to bylo dobré rozhodnutí.
AS: Aha, tak proto se v těch volbách tolik propadla politická strana Rada Procházky oproti průzkumům! (smích) Film tematizuje, čemu a proč v kampaních ne/věřit. Přispívá ke kritickému myšlení ve spojení s volebním rozhodováním. Strategie to byla výborná.
Film se na začátku ptá, proč nechodí lidé k volbám. Je nasnadě položit tuto otázku také vám.
AS: Nelze dát jednoduchou odpověď. Chodit k volbám považuji za občanskou povinnost ve společnosti, v níž žijeme. Tedy mohu jen spekulovat. Ztráta důvěry v politiky pro mě zní pouze jako alibi, a to i v tomto filmu. Nežijeme v anarchii, stát spravují volení zástupci. Pokud národu chybí politické elity, není to pouze záležitost „těch blbých nahoře“, ale komplexnější problém, zahrnující například vzdělávací systém. Měnitelný zdola i seshora. Spíše než nadávat na nemožné politiky bychom měli (každý ze své pozice) udělat alespoň něco pro to, abychom přispěli k vzniku intelektuálních a politických elit, ale také výchově kriticky myslících občanů, kteří budou aktivně přemýšlet a konat ve vztahu k těm, kteří nám mají sloužit správou státu.
JL: Tahle otázka ale není hlavním tématem. Film jsem četl spíše jako pohled do anatomie moci. Rozkrývání toho, jak sami sobě dokážeme vládnout, jak se lidé, kteří vládnou, a jejich voliči navzájem potřebují. Všichni mají ty nejlepší umysly. Z vlastní praxe vím, že politici si často myslí, že jsou výsadkáři dobra. Zdáli to sice vypadá, že jde o prospěchářství a vůli k moci. Věřím, ale že každý politik je vnitřně přesvědčen, že koná pro všeobecné dobro.
Jakou roli hrají názory a komentáře filozofa Bělohradského ve struktuře Těžké volby?
AS: Filozof a aktuálně (do českého senátu) kandidující politik Bělohradský sedící v křesle z vyřezávaného dřeva vedle knihovny předkládá konzistentní argumentaci. Jeho role ve filmu je funkční, protože se díky jeho analytickým vstupům divák může dobře zamyslet nad tím, čemu sám věří.
JL: Film ilustruje princip, který Bělohradský popisuje jako autentičnost prvně řečeného. Když ve filmu poprvé slyšíme Fica říkat, že půjde dolů a bude líbat ženy, je to vtipné. Když to však slyšíme po druhé a potřetí? Autorka nás chytí do stejné pasti, před kterou nás předem varuje. To je osvěžující.
Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)
Jaký vytvořila Zuzana Piussi obraz slovenských politiků?
JL: Andrej Kiska mě velmi překvapil, jak dokáže mluvit s lidmi a umí formulovat myšlenky spatra. Při scéně ve škole, kdy promlouval ke studentům, jsem byl unešen energií a přesvědčivostí, s kterou mluvil. Závidím Slovensku, že mají autentického prezidenta. Myslím, ale že i Fico večer před spaním, přemýšlí nad tím, jestli ho mají lidi rádi. Jestli mu jednou třeba postaví pomník. Věřím tomu, že motivace kladných i záporných postav může být podobná.
„Těžká volba ukazuje, že demokracie je sebezáchovná.“
AS: Na mně z filmu zapůsobilo, že Kiska nebaží po moci. Ten, kdo byl označován za nepolitika, pro mě najednou z filmu vyšel jako nejlepší politik – ten, který si uvědomuje, že ve svém úřadu má pracovat a myslet ve prospěch fungování demokracie (ne takové, jak ji definuje Bělohradský).
Je možné považovat Těžkou volbu za objektivní dokument, jak bývá v některých médiích prezentován?
JL: Objektivní snad jen tak, že nikoho neprotežuje. Je to ale dokument s názorem. Pro mě je to kupodivu pozitivní zpráva o demokracii. Přes příměr apatických krys je na konci zvolen apolitický prezident. Je to důkaz, že nastolený systém má sebezáchovnou zpětnou vazbu. Když se v systému dlouho objevují lidé, kterým společnost nemůže a nechce věřit, pořád je tu šance, že si mohou zvolit někoho, ke komu si budou moci znovu vybudovat důvěru.
AS: Žádný dokumentární film či tvůrce nemůže být nikdy objektivní. Už jen tím, že zarámuje obraz, výběrem, co natočí a co pak vystřihne, přece natolik promítá do filmu svojí subjektivitu, že to jednoduše není možné – což je taky zcela v pořádku, protože se přece díváme na umělecké dílo daného autora. Když sedí s kamerou vzadu v autě vedle Kisky, vzpomněla jsem si na Leacockovy a Drewovy Primárky, jako by tento záběr byl přímo citací. V Primárkách se autoři pokusili o jistou vyváženost tím, že každému z kandidátů dali stejný prostor. A přece každý z pozorovaných vychází z filmu úplně jinak! I ve filmu Piussi je podstatné, že jsou politici pozorováni i v zákulisí, jak se chovají, jak mluví. Vidíme, jak jsou nejistí, ale jak do jisté míry ze své role ani tehdy nevystupují.
JL: Je neuvěřitelné, jak blízko se k některým lidem Zuzana dostala. Pustili ji k sobě spíše ti, kteří nebyli tak mediálně známí. Fico ji nepotřeboval, ona potřebovala jeho. U ostatních kandidátů to bylo opačně. Bylo fascinující, jak před ní mluvili prakticky o všem. V Čechách se finanční zázemí a strategická rozhodnutí při kampaních řeší jen za zavřenými dveřmi. Ti lidé byli před kamerou úplně odkopaní. Z tohoto pohledu je Těžká volba cenný úlovek. Dostává se politikům na kůži, což je jinak téměř protimluv. Jsou cvičení k tomu, nepustit si nikoho k tělu.
Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)
„Díky observační metodě vidíme, jak se lidé chovají, méně však jak myslí.“
AS: Je zase velmi nebojácná. Je jí jedno, jak z toho který z pozorovaných „vyjde“, její názor vidím v tom, že ti, které pozoruje, jsou veřejné osoby, a jí zajímá, jak se chovají v různorodých situacích. Díky observační metodě vidíme, jak se chovají, méně už, jak myslí.
Co si myslíte o názoru PR experta Marka Prchala, že politik je pro marketingovou kampaň pouze produktem?
AS: Ano, z hlediska marketingu je politik propagovaný produkt. Minimálně od doby, kdy do politických kampaní vstoupila audiovizuální média.
JL: Každý produkt, řeší nějaký problém cílové skupiny. Z tohoto pohledu je politik opravdu produktem. To, ale nemusí být samo o sobě nic hanlivého. Politik by měl řešit problém svých voličů. Průšvih začíná v momentě, kdy se problém generuje uměle, jen aby bylo co prodávat.
Proč člověk nemůže být sám sebou a schovává se za marketingové tahy a kampaně a nechává si radit od odborníků jak vystupovat před lidmi a získat si je?
JL: Chybí jim odvaha být sám sebou. Pokud do své kampaně vložíte nějaký kapitál, který ještě k tomu není váš, vzniká závazek. Nemůžete být sám sebou, protože jste odpovědný jiným. Začínáte přemýšlet, na kterou kartu vsadit. Když jsme dělali kampaň pro Stranu Zelených, v marketingovém průzkumu se ukázalo, že společnost víc než téma kvalitního školství zajímá to, jestli jsou místa ve školkách. Máte pak dvě varianty, být stoprocentně sám sebou a společnost přesvědčit o tom, že vaše téma je důležité, což se s vloženým kapitálem dělá těžko. Nebo své portfolio poupravíte tak, aby odpovídalo potřebám lidí. Vždy by to ale hodnotově mělo vycházet z vás. Případy, kdy říkáte něco jiného, než čemu ve skutečnosti věříte, dopadají dříve nebo později fiaskem.
„Politikům většinou chybí odvaha být sám sebou.“
AS: A co by to bylo to „bytí samým sebou“? Není každý člověk v sociální interakci už „jiný“ prostě tím, čemu čelí? Pro mě existuje jediné „sám sebou“, a to je integrita charakteru. Ta však s existencí marketingu přece nemusí mít nutnou přímou souvislost v případě každého.
Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)
Ve filmu se vyjadřuje novinář Jakub Patočka, který považuje za významný i vliv médií. Ta podle něj nejdříve nastaví nějakým způsobem agendu, o čem se má mluvit, což si pak voliči vezmou za své a kandidáti se pak snaží těmto potřebám přizpůsobit ve svých kampaních. Má pravdu?
JL: Ve společnosti jsme všichni jedno propojené tělo. Nedá se říct, že za něco může jen jedna strana. Media nastavují agendu podle našich potřeb a opačně. Vinu na manipulaci tak mají všechny články řetězce. Je důležité se podívat, kde je můj podíl a ten se pak pokusit rozklíčovat.
AS: Jakub Patočka je ve filmu dle mého zdaleka největším populistou, a to, co říká, nevnímám jako myšlenky hodné konfrontace. Překvapilo mě, že v tak dramaturgicky dobře vystavěném filmu je dění vedle vrstevnaté filozofické analýzy také zobecňováno „odborníkem“, „novinářem a politikem“, ani jeden z nich však nereflektuje právě to prostředí, z něhož jsou pozorovaní protagonisté. Toto má zřejmě přispět k vyšší míře zobecnění; v případě Jakuba Patočky jsou to však pouze plané řeči, jaké se obvykle vedou u hospodského stolu, neříká nic konkrétního, objevného, originálního, dokonce ani analyticky hodnotného.
