Odřekli jsme si investigativní přístup

Koncem března vstoupí do kin první ze dvou českých dokumentů, které se věnují první přímé prezidentské volbě. Jeho autory jsou režisér Tomáš Kudrna a producentka Kateřina Černá, kteří strávili s kamerou neuvěřitelných sto pět natáčecích dnů. Druhý prezidentský film Spřízněni přímou volbou uvede v březnu Česká televize v rámci Českého žurnálu, do kin vstoupí v celovečerní verzi na podzim. Rozhovor s jeho tvůrci Vítem Klusákem a Filipem Remundou přinese jedno z nadcházejících čísel Dok.revue. Natáčeli jste první přímou prezidentskou volbu.

Účastnili jste se voleb i aktivně, volili jste?

Kateřina Černá: Jasně.

Tomáš Kudrna: Ano, volil jsem.

A bude z filmu znát, koho jste volili? Půjde o film s názorem?

Tomáš Kudrna: Myslím, že ne. Šlo nám o to vytvořit věrohodný obraz kampaně i přímé volby. Proto jsme nechtěli zanášet film vlastním názorem. Jistý autorský postoj je definován metodou, jak je film natočen. I bez toho, abychom do filmu vkládali jakoukoli nápovědu, je úplně jasné, kdo je kdo. Kandidáti i jejich nejbližší spolupracovníci se před kamerou nějak chovají a nám šlo právě o věrohodné zachycení jejich jednání. Každý si udělá obrázek snadno sám.

Kateřina Černá: Scénář si postavy napsaly samy. Nemám pocit, že bychom je jakkoliv manipulovali.

Přemýšlel jsem, zda bych se, pokud bych točil takový film, a priori nerozhodl, že nebudu volit. Jeden hlas přeci jen nic nezmění. A mně by to asi pomohlo zachovat si větší odstup, navíc v tak emocionálně vypjaté atmosféře.

Kateřina Černá: Jít volit mi přišlo jako občanská povinnost, když už tu možnost mám. Člověk si nemůže říci, že jeden hlas nic nezmění. Kdyby si to řekl každý, tak nemusíme mít demokracii.

Ale ne každý natáčí o volbách film. I novináři se dělí na ty, kteří k volbám chodí, a na ty, kteří ne. Je to otázka, která je diskutována. Proto mě zajímá, jestli jste o ní přemýšleli.

Kateřina Černá: Každý netočí film, ale třeba dělá jiné věci. Nevyužít práva volit mi přijde nezodpovědné.

Tomáš Kudrna: Navíc díky natáčení jsme viděli víc než normální volič. Při natáčení mi došlo, že běžný volič se rozhoduje podle mediálního obrazu. My jsme mohli nahlédnout za něj. Viděli jsme dobře, kdo za to stojí a kdo ne.

Přátelský vztah

Zmínil jste, že svůj autorský postoj definujete metodou natáčení. Jak byste ji popsal?

Tomáš Kudrna: Pro mne bylo důležité si uvědomit, že chci tento film dělat jinak, než Vládneme, nerušit. To bylo postaveno na názorové knize Erika Taberyho. Nyní jsme zvolili metodu observativního dokumentu. Při něm záleží na tom, kam se štáb dostane, jaký má vztah k protagonistům, jestli ho pustí do situací, které jsou zajímavé a pro film atraktivní. A do nich při natáčení neintervenujeme, nenarušujeme je, neptáme se - jen sledujeme, co se před námi odehrává, a tyto obrazy necháme působit na diváky.

Kateřina Černá: Rozhodují detaily, třeba to, jakou formu spolupráce s kandidáty jsme pro natáčení zvolili. Velmi nám šlo o získání důvěry. Se všemi kandidáty máme smlouvu, nikoho jsme nechtěli zneužít nebo využít. Skoro se všemi jsme měli v podstatě přátelský vztah.

Tomáš Kudrna: Nebo korektní.

Kateřina Černá: Tak. Nechtěli jsme, aby měli pocit, že jsme investigativní žurnalisté, kteří jim chtějí uškodit. To nebyl náš cíl, někoho poškodit nebo pošpinit.

A co bylo obsahem uzavírané smlouvy? Měli jste s jejím podepsáním nějaké problémy?

Kateřina Černá: Ne, nikdy. Všichni byli vstřícní. Jejím obsahem byl souhlas s tím, že budeme točit tento dokument a že nám dávají právo použít vše, co natočíme.

Tomáš Kudrna: Bylo to oboustranné. Domluvili jsme se, že nás nevyšplouchnou, aby nám na konci zakázali materiál do filmu použít, a zároveň že my nevyšplouchneme je tím, že bychom jakoukoli část materiálu ukázali už před volbami.

Součást hry

Proč jste se rozhodli natáčet observativní metodou?

Tomáš Kudrna: Od začátku jsme neměli jasně definovaný styl, jeho podobu jsme hledali během natáčení. Průběžně jsme si ve střižně pouštěli natočený materiál a zkoušeli s ním pracovat. Tak jsme zjistili, co nás nejvíc baví, co nejlépe funguje – a to byly čisté situace. Měli jsme natočené rozhovory s novináři, politology i některými politiky, třeba s Petrem Pithartem.

Kateřina Černá: I se všemi kandidáty.

Tomáš Kudrna: Ano, takovým rozhovorem jsme zahajovali i natáčení s každým z nich. Ale čím víc materiálu jsme měli, tak jsme si na těch drobných sekvencích ověřovali, co působí a co ne. Jasně nám vyšel observativní přístup. Protože jsme se nechtěli zbavit principu komentování aktuálního dění, zapojovali jsme do natáčených situací i politology a novináře.

Problém filmů o politicích je právě to, že si příliš hlídají mediální obraz. Co vám pomohlo, abyste se dostali co nejblíž?

Kateřina Černá: Velkou výhodou bylo, že jsme se snažili seznámit s volebními týmy, podobně jako v případě filmu Občan Havel. Bylo to sice náročné, protože kandidátů bylo moc – na začátku víc než devět. Velmi nám také pomohlo, že jsme se rozhodli s každým z nich natočit úvodní rozhovor a strávili s ním jeden den v jeho soukromí – třeba s Jiřím Dienstbierem na jeho chalupě.

Jak se to projevilo?

Tomáš Kudrna: Mohli jsme se k nim dostat blíž. Třeba na začátku kampaně zašel po nějaké diskusi Jiří Dienstbier pozdravit Jiřího Peheho a Edvarda Outratu a společně neformálně glosovali, jak se volby vyvíjejí, kdo má jaké preference, sondoval, zda má brát Fischera jako vážného soupeře. A to jsme mohli natočit právě díky tomu, že už nás Jiří Dienstbier dobře znal a věděl, co děláme za film. Když ostatní viděli, že přítomnost kamery a mikrofonu Dienstbierovi nevadí, tak to neřešili – byla to součást hry.

Přesto jste se stále pohybovali mezi lidmi, kteří ovládají své chování, jsou zvyklí vystupovat v televizi, v přímých vstupech, reagovat na otázky. Schopnost kontrolovat a nastavovat témata diskuse patří mezi jejich základní schopnosti. Věděli jste třeba o přítomnosti Miroslava Šloufa v Zemanově týmu?

Tomáš Kudrna: Spíše jsme to tušili. Ale abychom něco bližšího zjistili, museli bychom se proměnit v investigativní novináře, kteří běhají za Šloufem, a ne za jednotlivými kandidáty. To nebyl náš záměr. Na to nemáme jako filmaři moc nástrojů, to je spíše úloha novinářů.

Emoce byly důležité

Prezidentské volbě propadla podstatná část společnosti. Na samém konci spíš připomínala reality show a budila velké emoce. Snažili jste si od celého dění udržovat odstup?

Kateřina Černá: Jediné, s čím jsme pracovali, bylo, abychom při natáčení nepodléhali vůči jednotlivým kandidátům vlastním sympatiím. To se muselo nějak zvládnout.

Tomáš Kudrna: Také jsme zvolili jinou perspektivu natáčení. Šlo nám o scény ze zákulisí. Nezajímalo nás, co bylo běžně k vidění v televizi. A pokud byly kamery České televize i v zákulisí, točili jsme tyto situace z jiného úhlu, aby byly vidět i tyto zpravodajské štáby. Tím jsme kameramany a fotografy trochu štvali. Třeba fotograf Tomki Němec si mě jednou vzal stranou a říkal: „Natoč si, co potřebuješ. Ale v jednu chvíli prostě musíš pryč. Já taky potřebuji dobrý záběr.“

Mne samotného překvapilo, jak velké emoce přímá volba přinesla – a přenesla do společnosti. Soustředili jste se při natáčení právě na ně?

Tomáš Kudrna: Emoce byly důležité. Atmosféra před prvním a zejména pak před druhým kolem byla vyhrocená a konfliktní. Právě takové chvíle nejvíce odhalují charaktery jednotlivých kandidátů, ale i stran, které za nimi stojí, stejně jako dalších mocenských hráčů. To nám připadalo nejzajímavější.

Kampaň připomínala Hoří, má panenko

Politických dokumentů není mnoho, ale některé patří ke klenotům světové nebo české kinematografie. Dělali jste si rešerše, jak se s podobnými tématy vypořádali jiní filmaři?

Tomáš Kudrna: To ne. Znám dobře Občana Havla. Existuje také výborný film o Kennedym, v němž se mi líbí, že divák vidí, co jinde ne: že nejde jen o okamžiky ve světle reflektorů, ale i o cestování do úmoru, okamžiky stresu nebo strategické přípravy. To mne oslovilo. Vzpomínám na scénu, kdy Bob Kennedy jede ve vlaku a jen tak – ve všem tom dění a rámusu – sleduje ubíhající krajinu. Jako by se zastavil čas. To by se nám mohlo hodit, říkal jsem si. A byl jsem rád, když jsme pak mohli natočit pár záběrů s Karlem Schwarzenbergem, jak se mezi jednotlivými městy přesouvá vlakem.

Mezi českými politickými filmy vyčnívají Spřízněni volbou a Nový Hyperion, Největší přání 2, Občan Havel nebo Český mír. S kterým z nich se nejvíc ztotožňujete?

Tomáš Kudrna: Pro mě byl základem Občan Havel. Je unikátní, jak byl Václav Havel otevřený, jak pouštěl filmaře téměř všude, kam si zamanuli.

A není to také trochu mýtus? Nehlídal si i Havel, naprosto pochopitelně, při jakých situacích filmaři jsou a co natočí? Ať už se to týká soukromé roviny, kdy je i pro filmaře překvapením, že se odehrává svatba s Dagmar Veškrnovou, ale jsou na ni jako jedni z mála pozváni, nebo naopak politických komentářů – stesků, třeba ve vztahu k Chemapolu a Lucerně.

Kateřina Černá: Nevnímám to jako mýtus. Havel svou otevřeností převyšoval všechny ostatní a Pavlovi Kouteckému tato otevřenost umožnila využít beze zbytku možnosti observativní metody. Proto pro nás bylo jistou metou dostat se tak blízko k dění jako u Občana Havla. U někoho se nám to povedlo, u někoho ne. Nedalo se to vždy stihnout.

Myslím, že je problematické, když film Občan Havel tyto limity nijak nepřizná, nepracuje s nimi. Proto je pro mě zásadní záběr ve Vachkově Spřízněni volbou, kdy se před jeho štábem zaklapnou dveře, nikdo už nemůže dovnitř, ale zvukař aspoň strčí mikrofon ke klíčové dírce. Nic podstatného samozřejmě není slyšet, ale je to silná metafora skutečnosti, že rozhodnutí a dohody vznikají nejen mimo veřejný prostor, ale i mimo záběry filmových štábů.

Kateřina Černá: Ale to je pak jiný styl natáčení a přináší to i jiné významy. Pro někoho je zásadní, když bude zdůrazňovat, jak se před ním zavírají nejrůznější dveře. Záleží, pro jaký žánr se kdo rozhodne. Buď jsem aktivistický dokumentarista, nebo observační. A my se snažili jen sledovat a dát divákovi možnost volby, aby si udělal názor sám. Jednou se nám stalo, že nás u Zemana vyhodili, ale takové situace jsme zkrátka nevyhledávali.

A proč si myslíte, že kandidáti souhlasili, abyste s nimi natáčeli a byli jim tak blízko?

Tomáš Kudrna: Připustili si nás k tělu, protože si mysleli, že dostanou mediální prostor. Tak to fungovalo určitě u Jany Bobošíkové, Jana Fischera i Miloše Zemana. Neumějí si ale leckdy dopředu představit vyznění natáčených scén. Neumějí si spočítat, co se při natáčení odehraje, na co se kdo v publiku zeptá, co se stane třeba při focení Jana Fischera na billboardy.

Ale není problémem, že tak spíš měříte charisma a postřeh jednotlivých prezidentských kandidátů? Nenatočili jste navzdory všemu jen delší reklamu na možné prezidenty?

Kateřina Černá: Vůbec ne! Ten film není jen o kandidátech. Vypovídá i o současném stavu společnosti, o tom, jak poprvé děláme přímou volbu prezidenta a nikdo to vlastně neumí. Nemáme tu profesionální volební štáby. Ani jeden z kandidátů neměl poradce ze zahraničí. Proto často kampaň připomínala Formanovo Hoří, má panenko. Natáčeli jsme v době, kdy probíhaly volby v Americe a mohli jsme občas porovnat, jak vypadá kampaň Baracka Obamy a jak třeba Tomia Okamury.

Tomáš Kudrna: Když jsme viděli, jak jednotlivé štáby pracují, bylo zřejmé, že jen u Zemana to mají zmáknuté. Ten jediný měl všechno připravené. Strategii, jak pracovat s inzeráty a billboardy, jejich načasování. Přehled, sebevědomí, jasnost příkazů a argumentů. Měli jasno.

Jak mohou politici spát, když je kolem tolik špíny

Dostali jste se v průběhu natáčení do situace, kdy jste si říkali: Jak mám ukázat, že například někdo lže, i když desetkrát opakuje to samé?

Tomáš Kudrna: Odřekli jsme si sice investigativní přístup, ale nahrazujeme ho tím víc než půlročním natáčením. Najednou je vidět, zda a jak se kandidáti proměňují. Třeba Jan Fischer, který měl svou kampaň postavenou na vymezování se vůči Miloši Zemanovi, ho najednou podpoří. Právě takové momenty v našem filmu velmi vyjdou napovrch.

Kateřina Černá: Nebo Vladimír Franz. Lidé z jeho okolí říkají, že je Zeman zlo, a on ho na konci podpoří. Tyto významy z materiálu lezou právě díky té časové kontinuitě.

Ale kladu si otázku, zda nepadaly v zákulisí konkrétní nabídky, třeba za jakých okolností by se mohli neúspěšní kandidáti přiklonit v druhém kole k Miloši Zemanovi.

Kateřina Černá: To víte, že asi takové nabídky byly. Důvěrná jednání natočené nemáme, ale ve filmu je dost jasně vidět, jak se například Franz se Zemanem postupně sblížili.

Tomáš Kudrna: Něco se dá natočit a vystihnout, něco ne. Hranice tam samozřejmě je. Ale pořád máme v rukou mocné nástroje. Třeba Zeman se během kampaně vyjadřuje, že mu Šlouf nepomáhá a že nejsou v kontaktu, a pak po vyhlášení výsledků sám Šlouf vypráví, že odstřižení od Miloše Zemana byl jeho nápad a že štábu samozřejmě v tichosti pomáhal. Tím je Zeman usvědčen ze lži a ve filmu jsou tyto výpovědi dost silné.

Tyto skutečnosti už vyplavaly na povrch. Ale takových nejasností a dohod je pravděpodobně mnohem víc. A pokud se vám je observativní metodou nepodaří zaznamenat, jako by nebyly.

Tomáš Kudrna: Před volbou jsme těch spekulací slyšeli celou řadu, ale natočeného jsme k nim nic neměli. Pátrání po takových detailech je ale úkol médií, od toho jsme tam nebyli.

Kateřina Černá: Občas to byly bezesné noci. Především mezi prvním a druhým kolem, kdy jsem přemýšlela, jak tam dostat věci, které jsme se dozvěděli v zákulisí. Ale nemáme je natočené, takže je nemůžeme sdělit nikomu, nanejvýš kamarádům. Naivně jsem si říkala, jak mohou ti politici spát, když je té špíny kolem nich tolik a oni to všechno vědí. Měli jsme sto chutí ukázat natočený materiál už před volbou, ale to nešlo. K tomu jsme se zavázali ve smlouvě.

Hledá se prezident. Režie, kamera - Tomáš Kudrna, produkce - Kateřina Černá, Pavel Strnad (Negativ), Lenka Poláková (Česká televize), střih - Evženie Brabcová, hudba - Mishan Pajdiak, zvuk - Daniel Němec, Marek Hart, ČR 2013, 109 min.