Osoba veřejného zájmu, ta tvrdej chleba má
Seržant Jeffrey Sarver v roce 1991 nabídl své služby Armádě Spojených států amerických a postupem doby se v tomto tělese vypracoval na jednoho z předních a uznávaných odborníků na likvidaci výbušnin. Během války v Iráku, konkrétně v letech 2004 a 2005, s přestávkami působil v této zemi coby člen týmu elitní jednotky Explosive Ordnance Disposal (EOD), v jejímž popisu práce bylo právě zneškodňování trhavin nastražených nepřátelskými bojovníky.
Povolání seržanta Sarvera bylo nejen mimořádně životu nebezpečné, ale též mimořádně mediálně zajímavé. A tak se mu přihodilo, že se po určitou dobu stal doslova jeho stínem novinář Mark Boal, působící od roku 2004 jako válečný dopisovatel časopisu Playboy v Bagdádu. Boal nejprve o Sarverovi v roce 2005 publikoval reportáž ve svém domovském periodiku a v časopisu Reader’s Digest doprovázenou výmluvnými fotografiemi válečného hrdiny. Vzhledem ke značné atraktivitě reportáže byl Boal osloven Hollywoodem a v průběhu následujících let pracoval na filmovém scénáři, jenž byl záhy úspěšně zfilmován a pod názvem Smrt čeká všude (The Hurt Locker, USA 2008, r.: Kathryn Bigelow) v roce 2009 oceněn mimo jiné Oscarem za nejlepší film roku a nejlepší scénář.
Seržant Sarver zuřil. Nejenže nedostal za opakované umělecké zpracování svého životního příběhu žádnou odměnu, ale Marca Boala ani nenapadlo, že by ho měl vůbec žádat o souhlas s vytvořením časopisecké reportáže a posléze filmového scénáře.
Sarver proto v březnu 2010 podal na Marca Boala, režisérku filmu a nejrůznější osoby podílející se na produkci filmu žalobu, v níž se domáhal kompenzace, a tvrdil, že hlavní hrdina filmu Will James je jeho evidentním alter egem. Ba co hůř: Jde o alter ego mající nejrůznější diskutabilní povahové vlastnosti, jež jsou skutečnému Jeffreymu Sarverovi cizí a film tedy takto nejen parazituje na jeho osobní proslulosti, ale navíc zasahuje i do jeho práva na ochranu dobré pověsti.
Otázka, jíž se soudy prvního a posléze i druhého stupně musely zabývat, zněla, zda má v daném případě převážit právo na ochranu osobnosti (včetně specifické ochrany poskytované prostřednictvím tzv. right of publicity) seržanta Sarvera, anebo svoboda projevu tvůrců filmu chráněná prvním dodatkem Ústavy Spojených států a blíže rozvedená jednotlivými vnitrostátními zákony a zejména obsáhlou judikaturou. Ještě specifičtěji otázka zněla: Je důležitější zájem veřejnosti být informována o věci veřejného zájmu (nedávné válečné události v Iráku) a s nimi spojené osobě (Jeffrey Sarver), anebo spíše ochrana podoby, soukromí a dobré pověsti jednotlivce?
„Veřejný zájem,“ připomněl s odkazem na dřívější rozsudky v této souvislosti odvolací soud, „není roven pouhé [osobní] zvědavosti, [ale] předmětem veřejného zájmu by mělo být něco, co zajímá významné množství lidí.“ Současně však konstatoval, že informace o soukromí určitého jednotlivce se nestanou automaticky předmětem veřejného zájmu prostě tím, že budou někým zveřejněny a tak sděleny velkému množství osob. Předmětem veřejného zájmu jsou výlučně informace, které se od počátku objektivně dotýkají nějakého společensky významného fenoménu a osob s ním přímo spojených. Žádná ze stran sporu nepopírala, že by předmětem veřejného zájmu byla válka v Iráku a role elitních pyrotechniků v ní působících. Byl však jeden konkrétní pyrotechnik, o jehož existenci dříve širší veřejnost neměla ponětí, sám o sobě natolik předmětem (legitimního) veřejného zájmu, aby to ospravedlnilo zásah do jeho osobnostních práv?
Finální rozsudek odvolacího soudu padl 17. února 2016. Soud druhého stupně v souladu s prvostupňovým rozsudkem v úplnosti zamítl Sarverovu žalobu. Připustil však, že ve filmu byla vskutku (volbou herce a jeho líčením) užita Sarverova podoba, že titulní postava filmu svou charakteristikou skutečně vykazovala podobu se skutečným Jeffreyem Sarverem a že ve filmu byly dokonce užity některé konkrétní detaily z jeho životopisu. Není tedy sporu, že film zasáhl do Sarverových osobnostních práv. Šlo nicméně o zásah oprávněný, neboť příběh filmu se nesoustředil na líčení patálií ze Sarverova osobního života, ale zabýval se jeho osobou právě jenom do té míry, aby mohl přesvědčivě pojednat o obecnějším tématu, totiž o úloze elitní jednotky EOD v iráckém konfliktu. Sarver zde tedy vystupoval pouze jako reprezentant určité profese, která je předmětem eminentního veřejného zájmu, a pouze ve vztahu k této profesi film o Sarverovi pojednával. Film současně nijak neparazitoval na jakýchkoliv Sarverových (finančních ani jiných) investicích na zviditelnění jeho životního příběhu, neboť Sarver se naopak bránil tomu, aby jeho příběh byl zveřejněn. Nemohlo jít tedy v žádném smyslu ani o nekalou soutěž. Konečně film fiktivního hlavního hrdinu (ač inspirovaného Sarverem) sice opatřil některými negativními vlastnostmi (například fascinací válkou a smrtí), nicméně neučinil tak v rozsahu a způsobem, který by mohl reálně ztížit Sarverovo další „společenské uplatnění“. Celkově vyšlo Sarverovo alter ego Will James z filmu jako jasný hrdina.
Uvedený rozsudek může sloužit jako modelové rozhodnutí i pro prostředí České republiky a závěry z něj plynoucí mohou být aplikovány pro oblast zdejší hrané i dokumentární filmové tvorby. Ústavní soud ČR i Evropský soud pro lidská práva při posuzování konfliktu ochrany osobnosti a svobody projevu vycházejí principiálně z analogických standardů jako soudy americké, podle kterých mají tzv. osoby veřejného zájmu snížený nárok na ochranu osobnosti. Analyzovaný rozsudek týkající se filmu Smrt čeká všude je pak výborným příkladem aktuální aplikace těchto standardů na oblast filmové a v širším smyslu umělecké tvorby, když demonstruje, jak široce je nyní pojem „osoba veřejného zájmu“ (dříve vztahovaný především na vrcholné politiky) vykládán.
Nechcete-li se tedy sami stát námětem příštího filmového trháku, važte opatrně své další kroky, protože veřejný zájem čeká všude.
